Turistický kurz, aneb "Vodák"

 Dlouho se zde neobjevil žádný zápisek. Nu... ale nakonec se přece jen něco stalo. A i kdyby ne, nejspíše bych díky vodáku měla každopádně co povídat. Protože termín 16. - 20. 6. 2014 rozhodně za zmínku stál...

Pondělí 16. 6. 2014 - Příjezd, odpoledne hry

Abych neničila povědomí o klasické verzi vyprávění, začnu hezky od začátku, byť je to nuda. Bylo právě něco po páté, když Ver konečně vylezla z postele, vzala si prášek, zkontrolovala věci a šla se připravit na cestu, neb nehodlala spolužáky zděsit dříve než je nutno svým zjevem á la "vstal a šel". Ale samozřejmě, bez zapomínání by to nešlo a tak ještě v půl šesté byla uspořádána výprava do Bašky za Mamkou, u které jsem strávila minulý víkend, a tedy jsem si tam logicky musela zapomenout občanský průkaz. Přes to všechno jsem dorazila na parkoviště před školu načas a výjezd byl stejně pozdržen o půl hodiny a tedy na půl osmou - "To už jsem rovnou mohla spát o půl hodiny déle!".

Logicky tedy musela následovat jízda trvající cca. 5 hodin. A tak jsme tedy do Krosčenka dorazili dříve, než bylo v plánu a ubytovali se - "Vážně má cenu si vybalovat věci hned?" - načež následoval oběd a po něm hry. Ukázalo se, že v softbalu nejsem až tak marná, jak jsem se domnívala, což však neznamená, že by se můj názor na sporty obecně změnil. Naopak volejbal bych vynechala pro příště úplně, protože ten nos mě bolí dosud, jak jsem se praštila míčem - no, ano, jsem až takový nešika. Nu a následovala večeře a pak volná zábava na pokoji, což mi připomíná, že jsem nezmínila, s kým jsem na něm byla. Takže na oficiálním seznamu byla Myšák, Nataly a Kača, avšak jak už to bývá, do večerky tam téměř ornamentně sídlili i Dave, Víťa a sem-tam i Honza, Marky apod. Nu, jak řekl Mgr. Zemánek: "Když tady vejdu, nikdy nevím, čí je tohle pokoj". Vůbec jsem se mu nedivila, občas jsem se vážně ptala, zda Dave usídlený v Myšákově posteli, tady vážně nebydlí... Což mi připomíná, že jsem oba zmíněné obehrála v kostkách. Na karty jsem si netroufla, ale když já umím jen amerického žolíka... Večer jsme pak zjistili, že v osm máme program, ovšem i přes fakt, že jsme se to dozvěděli v nějakou půl osmou hodinu, jsme vymysleli hry, které ostatní zabavili na dostatečně dlouhou dobu. Tedy... úspěch.

Úterý 17.

6. 2014 - dopoledne voda, odpoledne hry

Ráno začínalo nepříjemně nějakou tu chvíli po páté hodině, jelikož jsme byli pokoj se sportovcem, který hodlal ráno běhat. A ano, domnívám se, že Nataly je cvok. Ale budiž, stejně jsem se probudila prvně z vlastní vůle, asi jsem nemohla dospat, když nás čekala voda. Nu... ovšem snídaně se stejně konala až v 7:30, takže nebylo spěchat kam. Mimochodem, právě u snídaně mi došlo, jak hrozní žrouti ti mí souputníci jsou. Vážně, snědla jsem dva krajíčky chleba s máslem a marmeládou, což považuji za řádnou snídani. Fakt, že v šesti tedy byl sněden celý chleba, veškerá marmeláda i vaječina, mi přišel tedy maličko zvláštní. Nu, budiž... mířili jsme tedy na vodu. A já byla ráda, že jsem si vypůjčila od mamky ty boty do vody. Myslím, že původní plán a plán většiny mých souputníků, vzít si tenisky, byl dosti nepříjemný a ledový. Ne, že by bylo počasí až tak protivné, to rozhodně nikoliv, ale tenisky s sebou nesou mnoho studené vody, která ne a ne uschnout.

Ovšem jinak to byla legrace, jen jsem zjistila, že Myšák je jako háček naprosto vražednou volbou. Začněme totiž faktem, že slovo "STOP!" je pro ni naprosto neznámou veličinou a člověk aby jí zastavil v tom jejím řádění, které stejně postrádá smyslu, musí vyvíjet zbytečně mnoho námahy. Přidejme k tomu fakt, že bylo zakázáno soulodit a ten hrozný tvor se odmítal pustit lodě Dava a Víti a nakonec odpadla po té její neuvěřitelně zbytečné snaze a poslední úsek jsem tedy musela řídit sama, jen s její neúčinnou pomocí - ono když jste rozvaleni na přídi baraky a jen sem tam položíte pádlo zpod brady do vody, tak to moc účinné nebývá. A stejně tak jsem sama doplula ke břehu, za což jsem myslela, že jí zavraždím.

Vražedné tendence mě sic přešly při odpoledních hrách, kde jsem takticky nabrala směr badminton a následně ringo, čímž jsem naprosto opustila naší "nerozlučnou" čtverku z desátého pokoje. A ano, nerozlučnou v uvozovkách proto, že pochybuji o tom, že jsem jim scházela... ale což. Já jsem si zahrála hezky s Mgr. Lasotovou a její dcerou Kateřinou, které byly popravdě daleko lepší společnost než by mi byl celý ten jejich softbalo-volejbalový kroužek. Hm... asi to tak nezní, že? Nevadí... je to stejně faktem, i když jsem na ně mírně naštvaná byla.

Noc však vražedná byla, avšak pro mě. Z dopoledních aktivit mě bolel celý člověk, hlavně tedy ruce, což mi na klidu spánku nepřidalo a usnula jsem kolem jedné ráno, přičemž jsem se probudila opět před budíčkem v šest. No, prostě bomba...

Středa 18. 6. 2014 - celodenní voda

Ovšem ráno už mě ručky nebolely, vlastně mě nebolelo téměř nic - byť jsem byla rozespalá, unavená a zničená z včerejšího dne a noci. Ovšem rozhodně to nebyla ta únava, jakou jsem pocítila před pár lety na jezdeckém táboře, tohle byl jen slabý odvar takové námahy. Na snídani jsem přišla společně s holkama a odešla takových patnáct minut před nimi, protože mě přestalo bavit si hrát s hrníčkem na čaj, který jsem si postupně dolévala, abych nevypadala, že na rozdíl od nich snídani naprosto ignoruji. A následovala cesta na celodenní vodu.

Myšák se rozhodla, že bude zadák, a já po úvodní nervozitě, která byla způsobena tím, že jsme dělaly kolečka každou chvíli, a taktéž tím, že Myšák prostě nevěděla, co a jak. Nu ale přežily jsme. Nakonec totiž doplul Mgr. Ondráček - který měl jako háčka právě Kaču, kterou roztrhli s Naty, která plula s Mgr. Zemánkem - jenž Myšákovi vysvětlil všeobecně známý fakt o tom, že zadák musí držet směr, který však ode mne nepřijala. Nu což... já se mohla flákat, jelikož na rozdíl od Myšáka nemám tendence do všeho dloubat a stále něco dělat, a Myšák zase musela makat celou cestu, takže všichni byli spokojení.

Zastavili jsme se u Červeného kláštera, kde jsme všichni vybalili svačinky a dali se do diskuse. Druhá část cesty byla totiž ta samá, kterou jsme jeli v pondělí. Ovšem každopádně jsme si ji museli ozvláštnit. Základem pro tuto činnost bylo skákání do vody v nejužším bodu Dunajce, Jánošíkově skoku. No a pak taktéž trénování traverzu, což byla hrozná makačka a vůbec se mi to nelíbilo, zvláště proto, že proud nás vždy odnesl dále, než jsme měly v plánu.

Když jsme dopluli, rozpršelo se, a já byla ráda, že mám oblečení na převléknutí, protože byť jsme se necvakly, tak jsme si užívaly každou vlnku a některé byly příliš vysoké na to, aby nám do vody něco nevlily. Spokojeně jsem si tedy dojela zpátky autobusem, kdežto zbytek bláznů v dešti běžel pěšky. Nu, jejich volba. Já byla ráda za teplíčko a pohodlí, byť jinak déšť miluji - ono, když jste nachlazení, utahaní a mokří, tak déšť neumíte tak krásně docenit.

Čtvrtek 19. 6. 2014 - celodenní hory

Další ráno mě tedy mimořádně nic nebolelo. Děsivý byl však fakt, že už je čtvrtek a zítra se jede domů. Budíček - Ondra: "Tímto jste tedy vzbuzeni." - byl opět později, než jsem se probudila, tedy jako každý jiný den v 6:45. Ovšem snídaně byla později, až v osm, jelikož A skupina jela na celodenní vodu, kdežto my měli turistiku horskou. A tak se stalo, že jsme po deváté vyrazili na Tři koruny. Byla to výprava náročná, a byť mě nožičky až tolik nebolely, ukázala se problémem být má tetanie, která se projevila tím, že mé tělo odmítlo stoupat vzhůru. Aneb začínala jsem iracionálně panikařit kdykoliv se přede mnou objevila cesta ve špatném sklonu.

A tak jsem dorazila zpět do Krosčenka společně s Májou, Mgr. Lasotovou, Kateřinou a naším lékařem, dříve než ostatní a abych si odpočinula, dala jsem se do čtení. Bohužel jsem tam neměla nic zajímavého, pouze Keltskou věštbu, která je až moc romantická a sladká a tedy jsem ji za celý ten týden nedočetla, byť čas by na to rozhodně byl.

Zajímavý však byl večer, protože kromě toho, že čtvrtek byl dnem, kdy jsem se v blízkosti mých spolubydlících ocitala jen velmi zřídka, večer jsem měla konečně možnost si vesele zazpívat u ohně, takže jsme proletěli všechny možné i nemožné písničky, které bylo možno zahrát, a já se stala hlavním zpěvákem dne, protože jsem vydržela zpívat celou dobu, byť se našlo pár těch, ke kterým jsem neznala texty a tak jsem jen pobrukovala. Ostatní spíše jen hráli Citadely a Lovce noci, takže každý jsme strávili večer po svém. Ale v pohodě.

Pátek 20. 6. 2014 - odjezd

V pátek ráno bylo hned všem jasné, že se na vodu nedostaneme. Bylo ošklivě a počasí hrozilo deštěm, který se sic nedostavil, ale kantorstvo očividně nemělo v plánu nastydnout. A tak jsme měli volné téměř celé dopoledne a kromě karet se hrála nějaká hodně šílená hra s nějakými Impy, kteří nedokončili úkol svého vládce a snažili se zachránit před jeho hněvem. Ty výmluvy byly tak vtipné, že nebyl snad nikdo, kdo by neumíral smíchy - "Takže, abych to chápal dobře. Když jste hledali mou ženu, ztratili jste se na poušti ve vulkánu, kde jste potkali mořskou příšeru, ale protože jste neměli náboje, použili jste štěně, načež vás tornádo, které přivolala Myšák protože ji k tomu navedla zlá čarodějnice, odneslo na slunce, kde byla pyramida se zlou mumií, spadli jste do studny a skončili jste zpátky na poušti, kde se Dave zhulil s drakem a nějakým papouškem a Myšák nemohla zachránit mou ženu, protože jsem jí JÁ dal špatný meč?!".

Pak jsme balili lodě a hurá domů... přičemž jsem si začala uvědomovat další zajímavá fakta, ale ta si nechám na příště, až se mi to v hlavě uleží, protože to, nač jsem přišla, jest trochu složitější, než mi to v tom autobuse připadalo. Aneb když někdo, kdo je příliš kontaktní člověk vymění společnost za osobitost, protože je to tím, co je pro něj nejdůležitější.