Poznej svého nepřítele

Hadí Dědic - LEV - IV. 

<<< Kapitola III.

Když se další den Lilien probudila, byla si opět téměř jista, že se sporům se svými novými kolejními kolegy nevyhne. Avšak možná to bylo taktéž tím, že vyrůstala v rodině, kde Zmijozelské většina členů odsuzovala, a tedy i ona sama měla jisté předsudky – je tedy ironií osudu, že k nim nyní patřila. Ovšem pravdou bylo, že spolužáky její usídlení-se ve sklepení nenechalo klidnými. Již od brzkého rána to v temné a chladné společenské místnosti Zmijozelské šustilo hovorem studentů posedávajících v různých částech místnosti. Avšak jen co Lilien vyšla z ložnice, míříc rovnou ven z místnosti, hovory jako mávnutím kouzelnické hůlky utichly – alespoň do doby, než se za ní dveře zavřely.

Vydala se rovnou na snídani, zatím nemajíc žádný plán, avšak tušila, že nějaký bude brzy potřebovat – tedy pokud má na škole vydržet další dny, týdny, měsíce a roky. A napochodování do velké síně nebylo zrovna něčím, co by jí uklidnilo, protože ač seděla schválně zády ke kolejnímu stolu Nebelvírských, téměř cítila pohledy od těch, ke kterým snad měla patřit. Ani pod jejich náporem se však neotočila – nechtěla vidět výrazy dvojčat, či nafoukaného Samuela. Stačily jí nyní problémy uvnitř koleje, a se vzdálenou rodinou se hodlala vypořádat, až bude v bezpečí alespoň mezi kolejními spolužáky. Ač čím více nad tím uvažovala, tím si byla jistější, že jí klobouk zařadil správně – ať se to okolí mohlo jakkoli nezamlouvat, ona se opravdu svým způsobem některým svým Zmijím spolužákům maličko povahově podobala – minimálně to maličko si zatím přiznávala.

Ovšem netrvalo dlouho, a všimla si příchozí Sue. Nedala kamarádce možnost se ani usadit ke stolu, protože vystřelila ze síně, táhnouc Suzanne s sebou. Zmijozelští, do té doby vedle Lilien sedící, mlčeli, popřípadě si občas něco špitli mezi sebou a atmosféra celkově byla dusná. Na jednu stranu to chápala, ale na druhou jí to štvalo – proč mě musí tak moc srovnávat s dědou?

Anebo je za tím i něco jiného? Možná to nejen má rodina, ale všichni mí spolužáci berou jako více než jen rozhodnutí ohledně koleje.

.. Co když tohle byla ta volba, která měla určit můj osud a o které mi dědeček říkal? Co když jsem měla něco udělat? Co když jsem udělala tu chybu, které budu celý život litovat? Ne! Kolej přece není všechno, nepíše osud sama o sobě! Lilien si zakázala myslet na to, že by opravdu včera zvolila svou životní cestu – tedy cestu opačnou, než po které se vydal její milovaný dědeček – ač obavy v ní hlodaly jako malí parazité, zatemňující zdravý rozum.

 "Copak se děje, En?" zeptala se Sue, sledujíc Lilien ustaraným pohledem, když vyšly ven ze Síně. "Doufám, že Zmijozelští na tebe nejsou zlí! Neprovedli ti nic, že ne?" pokračovala v otázkách stále tím tónem.

"Ne, Sue, nic se nestalo." Lilien se donutila k úsměvu, ač moc radosti jí nepřidalo ani to, že i její nejlepší kamarádka má představy o Zmijozelu dosti negativní – což se však dalo pochopit, ač Suzanne byla jedna z těch, kteří na předsudky moc nedají. "Dvojčata asi nebudou po včerejšku moc příjemní, že?" zeptala se pak, aby odvedla téma rozhovoru od vlastní koleje.

"Nemají proč být naštvaní," potvrdila svým způsobem Sue s jasně vyjádřeným nesouhlasem s chováním spolužáků z rudozlaté koleje. "Zařadil tě Moudrý klobouk, ty sis to nevybrala!" pokračovala a vrhla vražedný pohled směrem ke dveřím do velké síně. Lilien si však nyní nebyla jistá, zda si opravdu kolej nevybrala sama – tedy tím, že nic neudělala a nic neřekla. "Rozhodně to od nich není hezké. Jsi stále členem rodiny, to volba klobouku nezmění!" naléhala. "Nejen Samuel a dvojčata by se měli vzpamatovat," téměř zavrčela. Lilien potěšilo, že za ní kamarádka takto urputně stojí, protože to znamenalo, že by nemusela ani tolik nesouhlasit s tím, pomáhat jí získat si respekt u kolejních spolužáků a později snad i ve zbytku školy. Zmijozelskou nevraživost vůči Potterovým totiž znala z vyprávění otce, strýce i bratrance a tedy očekávala nějaký útok v nejbližších okamžicích – připravena je uzemnit, jen co se o něco pokusí. Ač zatím neměla nejmenší potuchy o tom, jak to udělat.

"Nebelvírští uvažují trochu jinak, vím, o čem mluvím, můj otec patří ke Lvům, stejně jako tam patřil jeho otec a vůbec všichni," odporovala však Suzině myšlence. Přece jen, byla to pravda. A ne všechny koleje dokázaly mezi sebe vřele přijmout i ty největší podivíny jako Havrani. Když však tu větu vyslovila, uvědomila si, že netuší, co napíše rodičům – a jak oni budou reagovat! Vlastně se jí zachtělo návštěvy Sovince po celý rok vynechat, aby se s touto skutečností nemusela vypořádat.

"Lily, nezastávej se jich, je to od nich ošklivé, to mi nevymluvíš," utvrdila se Sue ve svém názoru, což Lilien však jen potěšilo, i když další důkazy o tom, že se jí Suzanne vždy zastane, již nepotřebovala.

"Dobře, ale to vyřešíme až po vyučování, jo?" zeptala se pak, protože se nehodlala do ničeho pouštět, než bude vědět, co na ní hodlají obě koleje zkoušet a tak si dnešek vyhradila na naplnění cíle: Poznej svého nepřítele. Ovšem jen co tu myšlenku přijala, dosti s ní otřáslo to, že si opravdu během jednoho večera udělala nepřátele ze dvou kolejí - ač pravda se Zmijemi to nemohlo dopadnout jinak v žádném případě. "Musím si ještě zajít na kolej pro věci," ukončila však nakonec jejich rozhovor a vydala se směrem k podzemní části hradu, přičemž Sue se zase vrátila ke snídani.

Kupodivu se jí nakonec podařilo cestu do kolejních prostor zapamatovat. Nebylo to vlastně až tak těžké, zvláště když jí napadlo si na kousek papírku napsat ve správném pořadí písmenka R a L doplněná o pomlčky. Vlastně to vypadalo jako nějaký supertajný kód a Lilien nepochybovala, že kdyby o ní neměli její spolužáci předsudky, zhodnotili by to jako skvělou práci. Kdo by taky ve třech znacích uspořádaných různě za sebe hledal mapu, že?

Zamířila rovnou do dívčí ložnice prvního ročníku, načež se musela porozhlédnout po svých věcech. Kniha Základy kouzelných formulí snad naschvál ležela až na samém dně kufru, který dosud nevybalila a tak si udělala v okolí postele řádný nepořádek. Ovšem tím se teď nezabývala. Vzala ještě několik pergamenů, lahvičku s inkoustem a brk a vše si to odložila na noční stolek, když si všimla Veneny spokojeně spící na její posteli. Pohladila jí a chtě nechtě se usmála na bezstarostného mazlíčka, kterému teď vážně záviděla. Jo, kdybych měla starosti jako Ven, to by byl život...

"Měla by sis pohnout, Potterová, nechceme kvůli tobě přijít hned ze začátku o body." Ozvalo se však znenadání kousek od ní, takže se pořádně lekla. O futra dveří byla opřená dívka, kterou již viděla při zařazování - jemně opálená pleť, tmavě hnědé vlasy a stejně tak zbarvené oči. Nataly Fergustonová po ní hodila ještě jeden škleb, vzala si nějaké pergameny ze svého nočního stolku na druhém konci ložnice a pak odkráčela. Lilien to nijak zvláště neřešila, ač tu nenávist v hlase Nataly nechápala, protože to znělo spíše, jako by měla dojem, že jí nějak ukřivdila, nebo něco podobného. Prostě to bylo... divné. Prostě divné.

Avšak v jedné věci měla ta protivná Zmije pravdu: Lilien si musela pohnout, pokud chtěla na hodinu dorazit včas. A pravděpodobně by vážně přišla pozdě, kdyby jí na to, že tu strávila už tak dlouhou dobu, Nataly neupozornila. Ovšem stejně to od ní bylo hnusné, že jí vylekala s hlasem plným pohrdání a ještě se tím očividně bavila. Ale co čekat od čistokrevné Zmije, že? Dál se tím tedy raději nezabývala a běžela na hodinu.

Zbylo na ní místo v přední části třídy, ovšem to jí nevadilo. Tiše se usadila a položila si věci na lavici právě včas, aby to stihla před příchodem profesora. "Krásný den přeji, studenti," usmál se zářivě již starší muž se špinavě blond vlasy, ač to vypadalo spíše, že mluví k Mrzimorské části studentstva. "Mé jméno je profesor Creevey a po dobu vašeho studia zde, vás budu mít na kouzelné formule. Doufám, že jste si přinesli všechny pomůcky, protože kniha pro nás bude velmi důležitá," pronesl hned na úvod a začal vysvětlovat základní fakta o kouzlení. Vzhledem k tomu, že tohle byla jejich první hodina a ve třídě jistě bylo mnoho mudlorozených, bylo třeba začít s vysvětlováním, jak vlastně ta magie funguje. A nejeden student si pečlivě zapisoval každé profesorovo slovo.

"A teď, dáme se do procvičování prvního jednoduchého kouzla. Je to kouzlo zvětšovací a formule zní: Engorgio," přerušil však svůj výklad dříve, než by se dostal k důležitým detailům o magii a kouzlení. Následně předvedl pohyb hůlkou a správné vyslovení zaklínadla na své knize, načež jí stejně tak jednoduše zase zmenšil a studentům poslal každému jednu fazoli. "Vy budete trénovat zatím na fazolích. Knihy by se mohly totiž nenávratně poškodit, kdyby se na ně kouzlo použilo špatně," vysvětlil a vybídl je k tomu, aby si sami formuli zkusili.

"Engorgio?" vyřkla Lilien dosti nejistě zaklínadlo a zamířila hůlkou na fazoli - avšak nic se nestalo. Zkusila to ještě jednou, ale opět vůbec nic. Vlastně to vypadalo, že nikomu se příliš nedaří. Rozhlédla se po třídě. A samozřejmě... protivná Zmije Nataly měla před sebou fazoli velkou jako pěst dospělého muže, stejně jako brunetka sedící vedle ní. Ovšem jinak nikdo kromě Malfoye - dalšího nafoukance - kouzlo nedokončil. Což nebylo férové. No vážně, aby ti nejhorší lidé uměli nejlépe kouzlit? A neříkejte, že to je nějakou čistou krví, ta je blaf! Lilien se naštvaně pokusila kouzlo provést ještě jednou, ale vůbec nic se nestalo. Jakoby se jí ta fazole vysmívala. A tak jí prostě smetla ze stolu.

"Dobře, to by stačilo," pronesl nakonec profesor, mírně zachmuřený. "Teď si otevřete knihu na straně tři a pročtěte si celou kapitolu o spojení kouzelnického jádra a jádra hůlky. Bude se vám to hodit při dalších procvičováních kouzel," vysvětlil a nechal je v tichosti pročítat knihy. Takže v hodině zavládlo až nepřirozené ticho. Vážně, divné ticho na to, že jsem v hodině s dalšími dvaceti jedenáctiletými... usoudila Lilien, ale nakonec se rozhodla prostě dát do čtení. Zvláště pak proto, že jim profesor hned nato řekl, že budou vypracovávat esej na téma kouzelnického jádra a tedy se rozhodla si zapsat alespoň nějaké poznámky, aby pak nemusela trávit tolik času mimo hodiny v učebnicích.

Kapitola V. >>>