Vera-nike | Pohádky všedního života, aneb Červená karkulka

Dnešní zápisek není tak úplně deníkovým. Vlastně vůbec ne. Je to sic můj dnešní den, alespoň tedy část z něj, avšak přepsána do formy pohádky. Byť musím říci, že kromě přímé řeči je vše reálné. Má osoba je tedy ona "dívenka", aby to bylo hezky pohádkově a onen tajemný "Vlk" není nikdo jiný než Bean IV. otcův a můj pejsek se kterým chodím k babičce vždy. Jen tentokráte mě napadla tato šílená myšlenka s Karkulkou.

Bylo krásné letní odpoledne. Na terase malého rodinného domku seděla mladá dívka a mlsala zamraženou dřeň z rybízu. Dneska již pomohla Ivě, své kamarádce a přítelkyni svého otce, na zahrádce s česnekem, který společnými silami vyryly z půdy a spletly do věnců, které nyní visely nad její hlavou. Když však snědla polovinu zmrzliny, rozhodla se, že si zbytek uschová na později, a když tak přemýšlela nad tím, co bude dělat dál, uvědomila si, že kbelík od rybízu, který dostala od své babičky, dosud leží v chodbě a čeká, až jej někdo odnese.

Zašla tedy pro kbelíček a zamířila zase ven. "Iví! Jdu vrátit babičce ten kbelíček!" zahlásila a pak zamířila k boudě, kde odpočíval velký hnědočerný tvor. "Vlčku, Vlčku, jdeme k babičce!" obeznámila svého kamaráda se situací a ten, jen co slyšel o babičce, vesele vyskočil na nohy. Svá krásná hnědá očka upíral na dívenku, těšíc se na procházku.

Samozřejmě, že se k babičce těšil. Stará paní mu vždycky dala plné hrsti piškotů a on jí za to měl tak rád, že by jí samou láskou klidně i snědl. A tak dívenka společně se svým Vlkem vyrazila po chodníčku na okraji cesty. Babička bydlela totiž až na samém konci vesnice. Dívenka si prozpěvovala, když poskakovala po cestě, doprovázena svým věrným čtyřnohým přítelem a nesoucí v ruce bílý plastový kbelíček.

Brzy zabočili, aby zbylou část cesty absolvovali kolem pole, a Vlk se hrdě nesl před dívenkou, aby jí vyšlapával cestičku ve vysoké trávě, o kterou se nikdo nestaral. Prošli prvně skrze divoce rostoucí divizny velkokvěté, které byly vyšší než dívka sama a kvetly nádherným žlutým květem. Vzpomněla si na Ivu a rozhodla se, že jí o nich musí říci, kdyby náhodou jejich květy sháněla.

Poté obešli i maliny, které se roztahovaly po travnaté cestičce a také hroznové víno, jež se zde připlazilo od čísi zahrádky. Přeskočila následně keř ostružiny, na němž se nacházelo i několik zralých černých plodů. Utrhla je tedy a vložila do kbelíčku, protože věděla, že ty má babička obzvláště ráda. Nakonec prošla ještě kolem jedné velmi vysoké divizny a překonala i nebezpečný úsek kopřiv, které však přešla bez toho, aby jí rostlinky popálily. Věděla totiž od babičky, že když se jich člověk nebojí a nechce jim ublížit, ony se jej taktéž nepokusí zranit.

Nakonec se ocitla před zelenou brankou do zahrádky své babičky. Sundala zámek, který většinou zůstával odemčený, a společně s nadšeným Vlkem vběhla dovnitř, aby se o chvíli později vítala se svou babičkou. "Babičko! Přišli jsme s Vlčkem, abychom ti vrátily tvůj kbelíček!" vysvětlila dívenka vesele.

"Ale to jsi nemusela, zlatíčko. Mohla sis ten kbelíček ponechat, však k čemu by mě byl?" usmála se babička. "Jsem však ráda, že jsi mě navštívila," pokračovala pak a pozvala ji dovnitř. Tam byl i její strýček, který jí nabídl malinovou limonádu, a společně si chvíli povídali o novinkách, které se udály od její minulé návštěvy. Babička sic nemohla jít s vnučkou zpět, protože na ní venku bylo až příliš velké horko, ale dívka si alespoň nasbírala další rybíz na zmrzlinku - kterou měl ještě radši než ona sama její tatínek - a která v už u nich doma pomalu docházela. A Vlk samozřejmě dostal své vytoužené piškotky.