Cinderella

Dnešní zápis bude neobvykle začínat už dne včerejšího. A nejspíše nebude příliš veselý. Věnován je však snad celičký jedné jediné osůbce. Tvorečkovi, kterého jsem za celý jeho život nestihla pochopit. Cinderella, aneb Cindy byla fenkou německého ovčáka, která zemřela dne 16. 7. 2014 o půl sedmé večer ve svých pouhých šesti letech.

Zleva: Bean IV.; Marťa s Čumáčkem; Ver s  maličkou Cindarellou.

Byl to den, který začínal pohádkově. Ve který jsem se dokonce rozhodla také začít psát příběhy tak trochu pohádkové, byť z života všedního. Ovšem o tom jsem vyprávěla v předchozím zápisku. Teď se podívejme na večer toho dne. Když přišla bouře, Bean IV. - můj milovaný ovčák, jenž se neuvěřitelně bojí bouřky - se schoval do sklepa. Dokázal jako vždy, že dvoumetrový plot zakončený elektrifikovaným vedením, pro něj v žádném případě není problémem. A pak jsem si všimla zprvu nevinné komplikace. Když jsem Beana odváděla do boudy, všimla jsem si, že Cinderella, jeho družka, leží podezřele unaveně v boudě. Netuším, jak jsem si toho tehdy mohla vůbec povšimnout, ale zavolala jsem na ni a snažila se jí všemožnými způsoby přijít ke mně, ovšem ona nereagovala. Jen na mě smutně koukala. Zavolala jsem tehdy otce, prvně jen s nedůvěrou, kterou jsem k té situaci pociťovala. Ovšem když ani ten nedokázal Cindy donutit vyjít z kotce, začala jsem mít obavu. Přinesla jsem si baterku a zprvu se zdálo, že naší fence vůbec nic není. Prostě jen ležela, smutně na nás koukala a odmítala se dostat z boudy. Neplatily na ní prosby, příkazy ba ani voňavé úplatky. Iva k ní tedy s obavou přisunula alespoň misku s vodou a pomohla se napít. Ovšem jelikož na první pohled nešlo vidět, že by se jí něco stalo a ona se zdála jen obzvláště unavená, po dlouhém přemlouvání jsme ji nechali, ať se z toho vyspí - či spíše otec tak rozhodl.

A nastal den další. Dopoledne Cindy polehávala v ohradě kolem boudy, což však naše mírně lenivá fenka dělávala často. Vlastně to bylo naprosto obvyklé. Proto jsme si jí nevšímali povětšinu dne, kdy jsme měli na starosti jinou práci. Ovšem pak se fenka přemístila zpět do boudy, kde do té doby nikdy nepřebývala a tak jsme se rozhodli jí raději znovu zkontrolovat. Nevím, mám téměř dojem, jakoby ležela stále na stejném boku, přesto tentokráte se ukázalo, že má za přední tlapou šrám, který vypadal být dosti hlubokým.

Ovšem Cindarella se opět nenechala vyvést z boudy, otevřela jsem tedy ohradu a nechala Beana, ať se usídlí na terase, jen abych fenku dostala ven. Přitom jsme s Ivou uvařily heřmánek, abychom jí ránu ošetřily. S touto bylinkou jsme měli již dobré zkušenosti, jelikož se osvědčila při ozdravování Beana.

Cindy nakonec vyšla ven, ale nedošla daleko a zůstala jen o kousek dále na zahradě. Ukázalo se, že šrám sic vypadá ošklivě, ale rána nedosáhla masa, jen rozřízla celou vrstvu kůže. Prve jsme si myslely, že to bude důvod, proč téměř nevylézá, že jí to nejspíše dost bolí a tak se nemůže postavit na tlapku. Ovšem rána vypadala čistě, ještě jsme jí tedy vymyly jen pro jistotu a daly na ní heřmánkový zábal, který jsme si přichystaly a pečlivě jej pak obměňovaly. Zprvu to vypadalo jako věc na pár dní, která sic bude fenku trochu zlobit, ale jinak nic vážného. Iva uvařila vývar, aby mohla brzy nabrat ztracené síly a já s ní seděla na trávě, dala jí tam i slunečník, aby na ni nepálilo slunce a nabírala jí vodu.

To bylo něco po poledni, když jsme všechno zorganizovaly a zavolaly otci, že je Cindarella zraněná a že až přijde, tak jí musí přenést do verandy, abychom na ní mohli dohlížet, měnit jí zábaly a dávat jí vodu, když se jí špatně pilo samotné. Avšak situace se změnila o dosti později. Začalo to odmítáním vývaru a vařených kuřecích srdcí. Pak se jí udělalo špatně a ona vyzvracela snad veškerou vodu. A znovu už pít odmítala. Znovu jsme volaly otci. Zda si nemůže pospíšit, protože Cindy je opravdu špatně. On však měl rozdělanou práci na stavbě dosti daleko.

A vyhrotilo se to až po šesté hodině. Cinderella se začala nekontrolovatelně třást, hlasitě funět a sem tam i tiše kňučet. Snažila jsem se jí uklidnit mezitím, co Iva začala být nervózní. Opět zavolala otci. Už jel zpátky, když slyšel její hlas. Pak odešla do domu, snad pro další zábal. To už mi bylo jedno. Když jsem se tak tulila k mladé psí paní, které jsem dávala útěchu, jež se jí od jejího partnera ani od Samuela, Ivina jezevčíka, nedostalo. Zaslechla jsem zavrčení. Polekaně jsem se vyhoupla zpět na nohy, když mi zuby cvakly u ucha a sledovala vysílenou fenku, jak střídavě vrčí a klape zuby. To však už přišla Iva, která propadla panice se slovy: "Co to má s očima?!" Jelikož totiž bylo mnoho světla, byly zorničky našich psů spíše drobnými tečkami v moři té hnědozlaté barvy. Cindy však měla zorničku rozšířenou téměř přes celé oko. Iva znovu volala otci, tentokráte již o tom, že fenka umírá. Brečela přitom a třes jí procházel celým tělem, mezitím, co já držela ruku na hrudi oné psí dámy, která svým třesem Ivu předčila, což bylo děsivé, vzhledem k panice v očích a hlasu starší ženy.

Když Cinderella opustila tento svět, vzala jsem Ivě mobil z rukou, pověděla otci, co se stalo a informovala jej o tom, aby rychle přijel, neboť se mu brzy zhroutí přítelkyně. Popravdě nechápu, proč jsem byla tak chladná. Ale ano, rozhodně jsem neměla k feně tak blízko jako oni. Taťka však měl taktéž v sobě určitý klid a potvrdil mi obavu ohledně toho, že Cindy nejspíše neumřela jen tak na nějakou ranku, která byla navíc stále čistá, nýbrž že jí soused otrávil. Naše domněnky totiž podporuje taktéž vědomí, že po psech od dalšího souseda už jednou vystřelil, byť nikoho naštěstí tehdy nezranil.

Pak jsem se snažila uklidnit Ivu, která začala přemítat ohledně toho, jaké jsme měly na dnešek plány - vycházka se všemi třemi pejsky k řece, kde jsme postupně odnaučovaly Cindy strachu z té divoké vody. A taktéž o tom, že se s otcem už bavili o tom, že by někdy v budoucnu mohla mít fenka znovu štěňata. Pak se však bez váhání vydala hledat vhodné místo na hrob a mě už bylo příliš špatně na to, abych pokračovala v dozoru nad ní. Vzala jsem Beana, kterého jsem zavřela do garáže, protože do svého výběhu kvůli podezření na toxické látky nesměl a Sama jsem raději taktéž vzala domů.

Na mě to dolehlo až teď k večeru, kdy jsem začala uvažovat nad tím, jak jsem včerejší noc snad ani nespala - šla jsem si lehnout po desáté večer, o půlnoci jsem ještě stále nespala, pak si nevzpomínám, zda jsem spala, ale nějakou dobu jsem se ještě jen tak bezduše povalovala a nakonec jsem skončila s klapotem čapích zobáků zvenčí, který se ozval po čtvrté ranní. Nu, a zda to mělo něco společného s těmi událostmi. A pak taktéž střídání pohádkového a hororového dne, které proběhlo tak znenadání. Možná nejhorší však byla Iva se svou poznámkou, když jsme byly dole a umývaly nádobí. Byť byla myšlena dobře: "Napadlo tě, že jsi Beana zachránila tím, že jsi s ním byla u té babičky a pak hned byla ta bouřka, takže vlastně ve výběhu celou tu dobu vůbec nebyl?" Protože na to navázala myšlenka ohledně toho, že jsem si měla možnost zvolit. Že jsem vlastně zvolila Beanův život na úkor Cindy. Nebo snad... že mohli být oba v pořádku, kdybych je jen vzala společně a nebrala jako vždy pouze mého miláčka? A ano, s bolestí jsem si uvědomila, že kdybych si vědomě měla vybrat mezi náhodou, Beanem a Cinderellou, tak vždy zachráním Beana.

Nedokážu vlastně napsat o Cindy mnoho hezkého. Rozhodně ne tolik, kolik by si zasloužila. Pro mě byla vždy jen tou rozmazlenou, agresivní žárlivou potvorou. Vyhnala totiž svou vlastní dceru Elis a donutila jí tak odcestovat k mamce, odkud se poté dostala do neznámé rodiny. Pokaždé bylo riziko zlomení ruky, když jste přes plot chtěli pohladit Beana, protože ona se tam vecpala. A taktéž... pokusila se jednou na řece utopit Samuela, když ho chňapla a potopila pod vodu. Ovšem každý má pár chyb. Každý má své nedluhy. A i Cinderella je samozřejmě měla. A až teď jsem si bolestně uvědomila, že na ty jsem se zaměřila.

Pravdou je, že Cindy byla skvělá. Dala nám, naší podivné rodině, do které patří i Bean, třiatřicet štěňátek ve třech vrzích, přičemž v druhém se nacházela mimo jiné taktéž Princeznička - později přejmenována na Kiru, která náležela jednu dobu Renému, mému "bráchovi" - či Rexík - jehož první jméno si sic nepamatuji, ale vím, že vyhrál nějakou speciální cenu na výstavě, které se v podstatě neúčastnil. A v třetím... mohla bych jmenovat Dindu - pojmenovaného po Beanovi II., který byl mým prvním psem, jenž se kvůli mně postavil i vlastnímu páníčkovi a stačilo jen uronit slzičku, aby začal cenit zoubky na všechno "nebezpečí" v okolí - Kousavku a samozřejmě taktéž ELIS! A poté... tahle fenka si toho v životě dost vytrpěla a měla důvod být taková. Její matka byla agresivní potvora, která svému vlastnímu štěněti ukousla ocas - nikoliv Cindy, nýbrž jejímu bratrovi Ellovi. Byla nejmladší štěně z vrhu a tak byla tak trochu strašpytel, na kterého nikdo nesměl zvýšit hlas. Ovšem navzdory všem předsudkům, oproti svému původu své štěňátka vychovávala dobře. Možná byla v rodině ta přísná složka - jelikož Bean byl vždy spíše k štěňatům až příliš shovívavý, jak se ukázalo, když mu malý Dinda vyjedl granule z misky přímo zpod nosu - která prostě když se rozhodla, že chce mít klid, tak malým slepým krtkovitým stvořením jednoduše utekla, což pak praktikovala mnohem častěji v pozdějším věku, ale byla s ní zábava. Možná třeštidlo, takové to trdlo a neohrabaná medvědice či "stegosaurus" jak byla nejednou taťkou označena, když z ničeho nic prostě lehla na jeho nohy a často jej tím srazila k zemi. Nejspíše jí člověk musel spíše prosit, aby k němu přišla, protože kdykoliv zvedl hlas, ona si lehla a odmítala se hnout. Ale což... byly to krásné chvíle a je hrozné, že skončily tak brzy.

Cinderella byla o dva roky mladší než Bean a ten je nyní opět sám. Nebo spíše, jej mám já. Jen teď můžu tiše litovat své žárlivosti z doby dávno minulé, když Cindy přišla a já jí neměla ráda jen proto, že jsem chtěla svého milovaného pejska pro sebe a nehodlala se o něj dělit - zvláště pak proto, že už od mala byla ta černá fenka Beanovým nejlepším přítelem, čímž převzala mé žezlo. Anebo nebudu litovat. Jen budu ráda, že se jí té pozornosti dostávalo. Že byla celý svůj život středem vesmíru svého spolubydlícího, přítele, partnera a otce svých štěňat. A budu ráda, že i já v posledních hodinách jejího života, byť byly těžké, byla vedle ní. Strávila jsem po jejím boku celou tu dobu, utěšovala jsem jí a prohlédla masku té podivné fenky, která nerozuměla zásadám smečky.

Doufám, že mi odpustíš můj nevděk, má milá Popelko. I když jsem ti byla opravdovou přítelkyní jen těch posledních několik hodin předtím, než tvé tělo navždy spočinulo pod ořechem. Tam, kde na tvém hrobě leží nejkrásnější chryzantéma od Ivy, která ti jí připomíná tvou vnitřní i vnější krásu, nejflekatější fazole od otce, který tím chtěl připomenout tvého partnera, a tři plody toho stromu ode mne, abys nezapomněla na svůj život u nás a získala v tom příštím vše, co si jen budeš přát.