8. kapitola

<<< Kapitola VI1.

 "Soustřeď se, Vranko. Máš tu moc, jen jí stačí nechat vyplout na povrch," poučovala starší žena mladou dívku, ze které již lil pot, jak se tak urputně snažila donutit své tělo k přeměně. Při tom pohledu si jen povzdechla. "Terko, nenásilně," připomněla dívce lehce.

Dívka si jen odfrkla a propálila svou učitelku zlobným pohledem. "To se lehko řekne," zamračila se na ní vzpurně, ovšem Ara jen nadzvedla obočí, aby snad dívce připomněla, že ona sama už má tyhle snahy zvládnuty. "Dobrá, dobrá, chápu... jenže nevím, jak jinak na to! Vždyť to je prostě fyzicky nemožné!" stěžovala si však dále dívka.

"Klid. V prvé řadě musíš vypudit z hlavy představu nemožného – nic není nemožné, když to člověk chce," informovala svou studentku Ara. "Takže znovu začni uklidněním mysli. Nádech a výdech, tak jak jsem ti to říkala. Dechové cvičení ti pomůže uklidnit myšlenky a zaměřit se na to, co potřebuješ," radila dále, když už se zdálo, že je dívka v koncích. "A teď... uvědom si svou moc. Hledej sama v sobě tu moc, kterou ti Divocí dali, ale nesmíš se jí snažit spoutat, protože ta moc je taktéž něco jako svobodná bytost. Může s tebou žít a pomáhat ti, ale musíš si jí získat. Nelze jí ochočit, musíš dokázat, že jsi jí hodna, ale ne silou, nýbrž vůlí," pokračovala ve vysvětlování, byť pro to, co chtěla dívce vzkázat, neexistovala vhodná slova. Na některé věci byl prostě lidský slovník krátký. A nejspíše proto se zdálo toto cvičení beznadějné. A stejný dojem očividně získala i Terka.

"Já to prostě nezvládnu!" Svalila se do trávy na palouku a vyčítavě sledovala Aru, která po celou dobu jejího snažení jen v klidu seděla a vypadala tak příšerně uvolněně, kdežto ona byla již dokonale vyčerpaná a psychicky zdeptaná. To prostě není fér, ona si tady klidně sedí a kouká na mě a má ty své chytrácké řeči a já se morduji, aniž bych věděla, co přesně mám dělat!

"Nerozčiluj se, Vranko, to ti nepomůže," informovala jí žena klidně a pohlédla na oblohu, načež se elegantně vyšvihla zpět do stoje a za chvíli místo ní na jejím místě stála ona vznešená klisna. Terka se jen ušklíbla. Jen se vychloubá, usoudila při tom pohledu, ale věděla moc dobře, že Ara nemá v nejmenším zapotřebí se vytahovat. Klisna však přistoupila k dívce a dloubla do ní čumákem, načež hlavou naznačila směr ke své zádi.

"Odneseš mě domů?" zeptala se dívka překvapeně, klisna jen kývla hlavou, když potlačila nutkání si odfrknout, které by si Terka jistě vyložila v této situaci špatně a nechala dívku, aby se vyškrábala na její záda, což vzhledem k únavě nebylo nijak jednoduché, avšak když se jí to nakonec podařilo, Ara se rozešla zpátky do vesnice. Přitom si však zapsala do mysli poznámku, že dívku musí naučit nasedat bez sedla. Divokým by se tenhle přístup totiž rozhodně nelíbil.

A tak se obě dostaly brzy před dům náležící Terčině rodině, kde na ně už čekala Marie. "Děkuji, Aro, že jsi jí doprovodila až domů," poděkovala ta klisně, která jen zavrtěla hlavou, snažíc se kamarádce říci, že nemá zač a předala dívku zpět do matčiny péče. Terka totiž stihla během cesty domů usnout.

Kapitola IX. >>>