12. kapitola

<<< Kapitola 11.

Z minulé kapitoly: Prosím, pomozte mi, ať jste, kdo jste, Míša patří k mému stádu a já mám za ní odpovědnost!

"Terko! Ty záříš!"Terka otevřela oči a viděla jen zlatavou mlhu, jak se kolem ní zhušťuje. Na tváři se jí objevil úsměv. Dokázala jsem to!

Děkuji, pronesla nadšeně a mlha zhoustla tak, že už přes ni neviděla. Cítila šimrání, které však nebylo nepříjemné, ba vůbec ne bolestivé... jen... zvláštní. Nadechla se té zlatavé mlhy, a když se rozprostřela, uvědomila si, že se dívá na svět z větší výšky. Shlédla na své nohy, tedy černá kopýtka s rousy a s veselým frknutím zatřepala hlavou. Bylo to tak... neuvěřitelné. Úžasné, krásné... měla chuť se jen tak rozběhnout a užívat si ten pocit, když jí hříva vlaje ve větru. Už teď věděla, že musí být skvělý.

Pak se však opět ozvala Míša a Terka se vrátila do reality. Opatrně přešla kousek od mladé dívky a lehla si na zem, byť to bylo dosti... nepřirozené. Nevěděla, kam dát všechny nohy. Ovšem nakonec se to zdařilo a ona jen vybídla Míšu, ať na ní vyleze. Ta neváhala a vyškrábala se ležící klisně na hřbet, což nebylo nijak složité, ani s bolavou nohou. Pevně se chytila hřívy, což Terku mírně znepokojilo, když jí dívka zatáhla za žíně, ale nebylo to tak nepříjemné, jako když člověku někdo tahá za vlasy.

Teď přicházelo to těžší. Klisna se zase pomalu stavěla na nohy, což bylo se čtyřmi končetinami, které měly zůstat u země, složitější, než by si Terka představovala. Přesto však nakonec přišla, jak na to. Míša se posadila na její hřbet obkročmo a klisna potlačila nutkání se otřepat od prachu a větviček, které na ní ulpěly, aby dívce příliš nenarušovala stabilitu.

"Můžeme jít?" zeptala se Míša, tisknouc se ke klisnině měkké srsti, takže jí to téměř šeptala do hřívy. Terka jen jemně kývla hlavou, což sic dívka neviděla, ale pohyb si snad jako souhlas vyložit uměla. I když byla stále zmatená z nového pocitu a přebytku kráčivých končetin, přičemž se jí příliš nezamlouval pocit, že vidí tak nějak.

.. zvláštně. Ne černobíle, jak se o zvířatech říká, ale spíše v jiných úhlech a i barvy svůj jas a odstíny mírně změnily. Zelená třeba výrazně zářila a měla hodně odstínů, které jako člověk neviděla, kdežto ostatní barvy byly podivně... vybledlé, nedůležité. Zároveň daleko lépe cítila... a byla si jistá, že ví, kudy má jít, aby se dostaly zpět. A tak pomalu vykročila a nechala se vést tím instinktem, či šestým smyslem, který nově objevila. Odolala nutkání se ohlížet a zjišťovat, co je všude kolem a jak co vypadá, a mířila přímo za nosem, opatrně našlapujíc mezi lesní porost.

A opravdu... brzy v té tmavé spatřila více světla a ocitla se přímo před již postaveným stanem. Tam však seděl jen Jan. "Míšo!" vykřikl, když spatřil svou sestru, která téměř spala, tvář zabořenou v hřívě Vranky. Teď však zmateně zamžikala a pohlédla na svého bratra.

"Kde je mamka s taťkou?" zeptala se, ovšem to už se vynořil z lesa i pan Mráček v doprovodu Irského coba, který se během chvíle změnil v Hanu, jež přiběhla k dívkám, a Míšu chytila do náručí.

"Holčičko! Kdepak jste byly? Víte, jaký jsem o vás měla strach! S tatínkem jsme vás šli hledat, ale vypadalo to, jako byste pobíhaly všude možně... ach, díky ti, Terko. Nevěděla jsem, že už přeměnu ovládáš," podivila se však nakonec a Vranka jen zavrtěla hlavou a odfrkla si.

"Ona jí neovládala, ale když jsem spadla... byla prostě úžasná, najednou se proměnila a odnesla mě až sem!" vyprávěla s nadšením Míša. "Byla prostě skvělá... ale ehm... Teri, proč se neproměníš zpátky?" napadlo dívku, ale Vranka si jen odfrkla. Chtěla se proměnit, jen aktuálně netušila jak.

"Ach, zlatíčko! Terko, neboj, je to stejné, jako se proměnit v koně... jen prostě musíš nechat tu magii zase odeznít a přát si být člověkem," vysvětlovala paní Mráčková, která okamžitě pochopila, cože se děje a co je nutné. Problém byl v tom, že Terka přesně nevěděla, jak se proměnila, natož, aby věděla, jak se proměnit zpět... nahlas si však jen frustrovaně odfrkla, a usoudila, že s tímhle bude jen těžko nějak komunikovat, když její zvířecí stránka umí jen frkat a řehtat. Nějaká telepatie by se šikla... ovšem brzy poté se jí nějak podařilo opět přivolat tu mlhu a ona se proměnila zpět, utahaná jako kotě, takže byla nadšením bez sebe, když mohly s Míšou hned zalézt do spacáků a usnout jako nemluvňata.  

Kapitola 13. >>>