Škola volá

 A máme tady září, drahouškové... což znamená, že mě, už zase volá ten otravný ústav. A ne, nemyslím tím psychiatrickou léčebnu, tam mě dosud nikdo nedopravil, takže jsem nucena svůj čas trávit v ústavu jiném – vzdělávacím.

V lavicích (m)učebny trávím už nějakou tu dobu, za kterou se mi vztah k této destinaci několikrát přehodnotil. V první třídě jsem prý (dle svědectví spolužáků, a ti jsou velmi nespolehliví) přicupitala, odložila tašku, sedla si a zůstala vyrovnaná jako bych spolkla pravítko, mluvíc jen, když jsem byla vyzvána. Ha... zdá se to vtipné, ale prý jsem tím spolužáky děsila. Nedivím se a netuším, kde by se ve mně takový charakter vzal – přece jen, v genetice to díky šílenosti a rebelství obou mých rodičů nebude, navíc, má sestra je stejně šílená jako má matka (více nikoliv, to totiž již nelze). Později jsem začala být tvorem společenštějším a dokonce jsem si našla i pár přátel. No a škola byla dlouhou dobu mým útočištěm, sběrnou informací, kterou jsem milovala. Přesně tomu tak bylo... tuším, šest let, nebo pět a půl. Tak nějak, každopádně. A ani pak to nebylo (m)učení, co mě donutilo školu nenávidět – spíše spolužáci. A jejich básnické střevo. Nevím, jak se mi podařilo si proti sobě poštvat svůj ročník a většinu mladších (ehm... vlastně jo, stačila k tomu pomoc mých dvou bývalých nejlepších kamarádek a šikovným pomluvám, jo a taky tomu, že jsem byla bezcitná tyranka... ovšem tím myslím tyranii jako vládu nad třídou, a občasné rvačky s kluky, kteří měli zrovna tak blbé nápady, jako že mi něco vezmou)... každopádně, pak jsem přežila sedmý ročník ZŠ plný tichých slz a hořkosti, než jsem utekla na gympl – kde se má láska ke škole už nenavrátila. Postupně jsem začala zjišťovat, že to, co se učím ve škole je z 90% nepotřebné, nudné a nezáživné. A tak se ze mě stal člověk, který do učebnic nenakoukne, protože jednoduše v nich stejně nemá co zajímavého najít. Ráda hledám nové informace, ale většina z toho, co se probírá ve škole, pro mě prostě nemá význam – a ne, známky mi nic neříkají, což můžete odvodit dle toho, že co vlastně mi vychází, se běžně dozvím až na konci pololetí, když se známky uzavírají.

Ehm... pochopil někdo pointu tohoto článku? Já totiž dosud nepřišla na nic zajímavého... asi si z toho dělám tady růžový deníček, kde bych mohla psát svou růžovou propiskou s jednorožcem... (čímž se omlouvám všem milovníkům růžové, deníčkování a jednorožců; ale minimálně k tomu prvnímu a poslednímu chovám jakýsi... nepříliš konstruktivní cit. Odpor by to mohl být – jo, asi tak to bude)

Za prázdniny jsem nic neudělala, nic nestihla – či spíše neměla chuť cokoliv udělat, protože času bylo až moc.

.. (promiňte, vy ostatní školou povinní, co si užíváte volna). Za zmínku stojí snad jen to, že jsem přečetla Červeného draka, který mě nenadchnul, posunula se o pár kapitol vpřed u Zmizelé a přečetla velkou část Vlka samotáře, kterého chci dočíst co nejdříve, abych se mohla pustit do druhého čtení, ve kterém budu ověřovat fakta a případně si je zapisovat. Ano, jsem cvok. Nemusíte mi to říkat, bývá mi to oznamováno celkem často – třeba, když v dešti tančím po cestě domů ze školy valčík na Vodrhovačku od Daniela Landy, kterou si navíc nahlas prozpěvuji (a přesto jsem stále "na svobodě" – ha, svoboda? Kde? Už jsem jí neviděla řádnou řádku dní... asi tak... no, skoro šest a půl tisíce).

Pak jsem taktéž měla nějakou dobu doma terárium se šneky... malá Bea z nich byla nadšená, ale teď na podzim jsem se je rozhodla vypustit, protože nevím, jak bych je přezimovala a čerstvá zeleň v zimě taky nejspíše nebude příliš k dostání... a když oni měli nejraději kopřivy! Takže teď budu v pokojíčku opět jen s rybičkami... tedy, pro pár (tz. 2) dní budu mít taktéž v posteli ještě psa, Maxe od Reného a Lucky, kteří se stěhují a na něj aktuálně nemají dost času – a místa v bytě, abych pravdu řekla... stěhovat se do nastěhovaného bytu musí být prostě boží (slyšíte tu ironii? Já ne, ale... měla by tam být. Jen je těžko slyšet psaný text, že?)...

Proč ty žvásty vůbec píšu? Jó... já vlastně ráda píšu, jsem na psaní závislá a aktuálně se mi nedaří napsat pokračování k žádné z mých povídek (chjo...). A jo, co jsem chtěla zmínit, byla sobota... a svatba Iviny neteře. Ta byla fajn... byť pravda, donutit pak otce odcupitat domů už taková sranda nebyla. Rozhodl se totiž raději číst ubrus (mno...). Ale hezky jsme se bavili s Reném (který ke konci taktéž už nevěděl, která bije – ono je v podstatě legrační sledovat ty opilé, jak se jen tak plácají a jsou zmatení a mluví z cesty... tedy, pokud je zrovna nemusíte hlídat. Jsou daleko horší než malé děti – dítko alespoň chytíte a odnesete, ale zkuste si odnést 80ti kilového chlapa!), Luckou... dokonce ani Iva nedostala své běžné výkyvy nálad (aneb "hihihi" a pak najednou "béé" a všechno je špatně), a byť jsem tam téměř nikoho neznala, tak jsem si i pořádně zatančila. Jo, a připomněla jsem si fakt, že tanec je vášeň, které propadám... jen nejsem schopná se jí věnovat usilovněji. 

No nic... záškoláci, držte mi palečky, ať to setkání po dvou měsících přežiji...