Vlk samotář

 Ehm... dobře, název článku souvisí s faktem, že jsem zrovna tuhle knihu nedávno dočetla a řekněme, že se daly určité informace skvěle aplikovat na můj život. Který je v poslední době... šílený. Ale... čí a kdy ne, že? "Všichni jsme šílenci. Všichni jsme stejní!" (Ne, anglicky to nenapíšu, i kdybyste mě mučili!)

A cože mi to řeklo? Knihy, které čtu, mě vždycky hodně ovlivňují – většinou, jakoby přímo byly psány pro mou aktuální životní situaci... je to vtipné – dokud nečtete horory. Ale víte co? "Život je jedna velká komedie – někdy s opravdu temným humorem. Pokud nás někdo tam nahoře sleduje, musí se náramně bavit." Dneska mám očividně "den citátů", kdo ví? Možná prostě jen blbnu...

Co se vlastně děje? Můj život se s přicházejícím školním rokem obrací tak trochu naruby, učím se nové lekce a ty jsou pro mě občas složité, občas kvůli nim mnoho času probrečím a občas se pak směju s těžkým srdcem – směji se a snažím se tím smíchem přehlušit hlas mého trhajícího-se srdce, nebo že by ten zvuk byl vyvozován přímo mým smíchem? Že by jen to srdce předstíralo a můj smích mu pomáhal udržovat iluzi reálnosti? Kdo ví...

Každopádně... vlk samotář. Ano, mám dojem, že jím jsem aktuálně já. Nebo spíše... byla jsem. Na chvíli jsem se tak cítila. Protože ať se snažím jakkoli býti tygrem, vždy budu vlkem. Nebo něčím mezi... což jsem vlastně... je to možná to pravé ořechové. To, co by možná existovat nemělo, ale vystihuje mě to... ehm... jsem takový hybrid, což?

Proč... tygr a vlk... dvě nádherná, překrásná, úchvatná, hrdá a prostě pro mě v podstatě dokonalá zvířata. Ovšem společně by žít neměla... je to nebezpečné. Protože tygr je opakem vlka, a vlk opakem tygra... a jak chcete žít, když máte charakter obou? Jako introvert vyžadující kontakt s ostatními? Jak je něco takového možné? Já tak totiž žiji... a mám dojem, že to bude jeden z dalších důvodů mých problémů.

Uvědomila jsem si tohle nedávno. Vlastně, je to vtipné... na jednu stranu společnost nechápat, necítit se v ní příliš dobře, cítit se příliš svázán společností... na stranu druhou pak nemoci žít bez dalších osob. Nemoci žít bez kontaktu s nimi, nezvládat fakt, že zrovna nemáte koho obejmout... ha, říkala jsem už, že v dnešní době se lidé málo objímají? Možná to mi taktéž na společnosti vadí... straní se, jsou moc... úzkoprsí, moc moralizující, moc... svázáni...

Hm... je to vlastně celkem dobré téma k úvaze... ač... není každý můj zápis do deníku určitou úvahou? Nemá v sobě trochu filozofie? Kdybych jen mohla zaznamenat veškeré své myšlenky... kdybych je všechny mohla takto roztřídit.

.. udělat z nich něco, co dává smysl... třeba úvaha, že ve škole mi jdou nejhůře předměty, které jsou každodenní součástí mého života – fyzika, chemie, čeština. Vždyť o fyziku se opírám neustále, vždyť neustále mě zajímá, jak funguje chemie různých organismů, jak jí využít, vždyť píšu neustále... a stejně... v lavici jsou to mé nejslabší stránky. A to mám na každý z těch předmětů dobrého učitele! Ale... špatnou látku. Nudnou, hladkou stranu mince jsem nucena si prohlížet...

Ač... to jsem odbočila... k mému osobnímu vnitřnímu "vlku samotáři"... bylo pondělí, tedy ten den, kterého se mnoho školou povinných děsilo. Já ne... ač bych měla proč, na rozdíl od těch, kteří si mysleli, že ve škole něco pokazí. Ač... ve škole se nic nepokazilo.

To až můj nápad zajít k doktorce, který mě nakonec zavedl až do-... domů ne, k matce, což už taktéž není pravda... takže za sestrou a její matkou. Protože tehdy mi matka řekla doslova, že: "Dosud jsem nevěděla, že jsem ztratila dceru. Je dobře, že teď už to vím." Nevím... jak jsem měla reagovat na ta slova? Běžet za ní, obejmout jí a říct, že jsem stále tady a vždy budu? Co by ona na to, to si umím živě představit... začala by brečet, obviňovat naoko sebe tak, abych věděla, že jsem všechno zkazila. A tak jsem udělala něco, co dosud nikdy. Vzala jsem si věci, rozloučila se se sestrou, k její matce pronesla jen: "Na shledanou." a opustila jsem dům. Prošla jsem přes most přes řeku, do zatáčky, kde na mě z domu nebylo vidět, rozeběhla jsem se a brečela přitom...

Brečela jsem, když jsem běžela na autobus, když jsem přejížděla zastávku u domu mého otce – ehm... mého domova... - a brečela jsem, když jsem šla směrem k bytu mého "bráchy". Pak slzy došly, hodila jsem do sebe sáček hořčíku, proti tetanii, která se začala projevovat a já málem zase zpanikařila, že dostanu záchvat a seknu s sebou tam někde ještě na ulici.

A tak jsem se poprvé samovolně objevila u Reného doma, poprvé jsem našla cestu k jeho bytu... a poprvé jsem si řekla o jeho radu. Byla tam i Iva, což jsem původně ani nevěděla a vlastně... nechtěla jsem, aby tam byla, protože vím, že jí trápil můj vztah s matkou. Bála se toho. Nechtěla, abych skončila jako její syn se svým otcem. Ale stalo se... očividně.

Další den, když to na mě ve škole dolehlo, jsem se rozesmála. Nechápu, proč jsem to udělala, prostě jsem se smála, když jsem to vysvětlovala. Ten smích nahrazoval zvuk trhajícího-se srdce, které se mělo rozprsknout a zůstat na kousky, které už nikdy nikdo neposkládá. Ale ono neudělalo nic. Klidně zůstalo... tak jak dosud. Prostě si klidně dál buší... bez toho, aby jej zajímalo, že osoba, která měla mít jeho velkou část pro sebe, z něj utekla...

Byla jsem vlk samotář... ale jen na chvíli... protože pak jsem si uvědomila, že jsem vlkem... a četla jsem a věděla, že takové věci se prostě u vlků dějí. Že se stává, že na biologii nesejde. Že vlčí smečka, která by měla být rodinou, jelikož se tak v podstatě chová, může bez milosti člena vyhostit a tuláka přijmout v případě, že to je to nejlepší pro všechny... a tak jsem vlkem. Ve své vlastní smečce, do které již jednoduše nepatří osoba, která by dle lidské logiky vždy měla mít hlavní místo v rodině.

Patřím do smečky... a ta není celá tvořena jen z těch, kteří jsou se mnou biologicky spřízněni. Ne... má smečka, má rodina, je ta, kterou si sama vybírám... a byť už to říkám dlouho. Až teď si jsem ochotná přiznat, že... to tak může fungovat. Že na biologii nezáleží v případě, že jde o vztahy. Že stejně jako mohu přijímat do rodiny jen pro sebe nové bratry, nové členy smečky, stejně tak mohu jen pro sebe někoho vypudit... nebo být vyhnána... protože občas, někdy přece jen účel světí prostředky a když je cílem, aby něco fungovalo, musíme se zvládnout vypořádat i s tím, že ztratíme ty, kvůli kterým by fungování smečky nebylo možné, protože jinak... v ostatních případech smečka neobstojí. A "Vlk je jen tak silný, jak silná je jeho smečka." což platí i pro lidi... byť si to někdy nechceme přiznat...