Přání sobeckosti

 Už je to nějakou dobu, co jsem se dostala k názoru, že většina bezdůvodného neštěstí je způsobena nedostatkem sobeckosti – či nesobeckostí čistou. A dneska jsem se v tom... v podstatě utvrdila. A můžete mě za tento názor proklínat a nenávidět, ovšem... dokud tento názor nevyvrátím, budu jej považovat za fakt

Důvodem mého přesvědčení v jeho původní podobě... nevím už ani, co jím přesně bylo. Každopádně utvrdit mě v tom mohlo několik faktů. Většinou to, že sobeckostí mi nikdo nedokázal ublížit tak, jako jejím nedostatkem. Připadá vám to hloupé? Sobeckost ubližuje okolí a nesobeckost mu podává pomocnou ruku? Ale kdeže...

Ten čin, který mi ze sobeckých ublížil nejvíce, byla nejspíše spíše sobecká chuť získat určité vůdcovství v mé třídě na základní škole mou bývalou kamarádkou a spolužačkou Kájou. Bylo to zlé, to přiznávám, ale ve výsledku... v dnešní době jsem Káji vděčná. Již jsem to řekla a zmíním to znova – děkuji jí za to. Protože mě to dostalo na cestu, kterou chci jít – cestu, která je má. Cestu k Pravému vítězství, tomu, po čem jsem celý svůj dosavadní, byť krátký, život toužila.

Těch činů nesobeckých, které mi však ublížily, je více – a jediné ponaučení z nich bylo to, že bych se měla nesobeckým lidem vyhýbat, že bych se jich měla stranit a bát. Protože ty mi vrážely do srdce jedovaté šípy... ty mě nutily cítit bezmoc a bolest těch, kteří si svým jednáním ubližovali. A nikdy bych se nechtěla chovat tak, jako ti nesobečtí mučedníci, kteří na mém srdci zanechali tolik zbytečných šrámů...

Hloupé? Pro mě ne... možná jsem jen malé dítě, které ještě stále má ve věku onu "náctku", která značí nerozum a nedostatek zkušeností... ano... možná jsem hloupá a naivní a myslím si, že vím všechno nejlíp, byť jsou tu starší a moudřejší – ach, ano... je dost možné, že to tak je. Ale... neříkejte mi to. Dokažte mi to! Nebudu se řídit slovy, když činy mi je vyvrací...

Dnes jsem měla konfrontaci s Ivou... a došla jsem ve svých myšlenkách k zajímavému přesvědčení. Ukázalo se, že "kletbou" jejich rodiny, je nesobeckost. Hana byla ochotna obětovat sama sebe a své štěstí pro svého prvního manžela, Ivina otce, což ve své podstatě způsobilo, že Iva svého otce nenáviděla a tvrdila o něm, že je "prohrál v kartách", taktéž proto, že se její bratr opařil, když byl malý. Nenávidí jej doteď, byť je již po smrti a ten šrám na jejím srdci snad nemá možnosti léčení – vždy tam bude a vždy bude její život ztěžovat. Vždy, když se dostane za tu hranici; třeba když si jen dá trochu alkoholu, či jí někdo zraní – bude vyčítat svému otci stav svého bratra a vždy bude nenávidět i sama sebe, byť byla maličká, že jej neuhlídala.

Přesto, Iva byla ochotna obětovat své štěstí proto, aby její synové měli kompletní rodinu. Byť to nezvládala a utekla z domu, nakonec se stejně vrátila a žila dále, byť nešťastná, aby její synové měli možnost žít s otcem, aby měli, cokoliv si zamanou. A proto žila v nešťastném manželství a její vlastní, mladší syn jí řekl, že když se rozvedla po jeho maturitě, že to bylo to nejhorší, co mohla udělat a kvůli dalším okolnostem nyní ze srdce nenávidí svého otce.

A právě onen syn je dnes v pozici člověka, který stejně jako jeho matka kdysi, a babička ještě o generaci dříve, se zachová stejně – jako Iva i Hana, i on se bude snažit za každou cenu udržet svou rodinu, ale na rozdíl od nich, on není silnou osobností, která by přes všechny útrapy neztratila jiskru do života – jemu ta totiž kompletně chybí. Duševně umírá, byť má milující manželku a krásnou dcerku. A já, Iva i Hana to vidíme... všechny tři, zástupci tří generací, sledujeme, jak páchá svou pomalou sebevraždu. Jen kvůli své nesobeckosti. Jen proto, že mu na něm samotném nezáleží. Trhá nám tím srdce, ubližuje své manželce, která to nechápe, ba ani nechce vidět nic včetně toho, že narůstají hádky v jejich domácnosti, a hlavně... přenáší toto "prokletí" na svou dcerku, mou milovanou "neteřinku" Miu.

Vím, že toto je další má lekce. Poté, co jsem přežila svou matku, a konečně se posunula dál... je tady další úkol v mém životě. Dosud nevím, co je mým úkolem. Netuším, jaká je správná odpověď na otázku, na kterou se svět ptá... ale vím, že se zachovám sobecky. Sobecky, naprosto v zájmu celistvosti svého vlastního srdce, se budu snažit toto napravit. Jen kvůli sobě se s ním pokusím promluvit, abych již dále nebyla trhána vedví. A napravím, co se dá, abych nežila v domácnosti se smutnou Ivou...

Udělám to tak, jak umím – sobecky... a pokud to nevyjde? O moc horší to udělat nemůžu... a toto je i má lekce. A já jí ve výsledku projdu... se slzami neštěstí či smíchu, já přežiju. Říkejte tomu sobectví a odsuzujte to, já to budu chápat jako jiskru do života, jako pud sebezáchovy, jako život sám... a budu to obdivovat a milovat.