Morior

Tentokráte opravdu "básnička" psaná ze smutku. Nic pozitivního v ní nehledejte, je plná žalu a bolesti. To byly totiž emoce, které mi včerejší noci nedaly spát a donutily mě dříve, než ulehnu, sepsat toto...

V oceánu nicoty,
já na křídlech temnoty,
jen svůj přístav stále hledám.
Nevědíc, kam vlastně spěchám.

Srdce bije dál a dál,
i přes tento věčný žal.
Uvnitř něj je velká díra,
avšak přesto neumírám.

Ztratila jsem jistoty,
své duševní hodnoty,
a i přes slib sobě daný,
svou minulost stále haním.

Život běží pořád dál,
já už však víc nedoufám.
Věřila jsem v dobro její,
Dnes jen slzy v očích dlejí.

Já – jen prázdná skořápka.
Připravená oprátka.
Nemám, čím bych zaplnila,
tu díru, co po ní zbyla.

Jak jen žít, když nicota,
jest většinou života?
Jak mám žít, když patnáct let,
ztratila jsem v tento svět?