Vera-nike | Da mihi libertatem aut mortem

 Poslední dobou... nejsem ve své kůži. A myslím, že znám důvod, proč tomu tak je. Existují lidé, s nimiž mám vztahy, které mi nevyhovují, pravděpodobně většinou proto, že se vytrácí nebo proto, že prostě už nejsou správnými. Ach, ano... opět jsem se dostala do konfliktu a ty konflikty jsou hned tři. A u všech leží problém mezi "rodinnými příslušníky", byť biologicky se jeden vymyká...

Zjistila jsem, že stále nebyl dořešen problém Hany... omlouvám se, že jí takto nazývám, velmi se omlouvám, ale cítím, že není správné jiné oslovení. Nevím, jak jí pojmenovat, jaký vztah spolu máme, co tohle je... ano, teoreticky, dle papírů a biologie je mou "matkou"... ovšem reálně jediný, koho mohu jmenovat jako Matku, je příroda. Mohla bych jí říkat "mamka" ale to oslovení za sebou nese hořkou pachuť, stejně jako všechny obdobné tvary. Pachuť lži. Je mi líto, ale cítím, že toto oslovení je nepravdivé, že nemám právo takto svůj vztah k ní nazývat. V pravdě, nevím, zda vůbec nějaké jméno ve vztahu se mnou ještě má, protože ho nejspíše neznám... nebo jsem jej zapomněla.

Pak je tady babička. Není to tak dávno, co jsem zjistila, že s Babi sic vztah mám, ale je příliš vzdálený. A pak jsem prostě jednou v emocionálně vypjaté situaci vyhrkla, že je to proto, že moje Babi zemřela. Zemřela společně se svým manželem, což jsou již více než dva roky. A já si to uvědomila až teď, že vlastně ta, která mě bránila celý můj život, která byla hlavní postavičkou v příběhu mého dětství již od tří let, je vlastně pryč... vlastně, mám dojem, že je ve mně určitý vztek na dědečka, že mi ji zde nenechal. Že z babičky cítím jen prázdnou skořápku, jinak nic... není to smutek, ne, původně jsem si myslela, že je jen smutná... teď vím, že to byl můj vlastní smutek, který se v ní odrážel. A bolí to... protože vidět někoho, mluvit s ním, dotýkat se jej, a vědět přitom, že tu není, je děsivé...

A nakonec... stará dobrá firma. Můj "brácha". Ale to je kapitola, kterou rozebírat nadále nebudu, protože už jsem jej řešila příliš dlouho a myslím, že musím teď nechat prostor jemu, ať si vybere, kdože vlastně je. Zda chce být mým sourozencem. Zda mě tak chce brát...

Proč však ten nadpis... je to krásné... je to smutné a krásné a je to to, co bych ráda dokázala říci. Chtěla bych zvládnout to vykřičet do světa... vážně si myslím, že bych chtěla být taková: Umět si vzít, co chci, žít jak je pro mě nejlepší a být volná... svobodná. Hrozně mi to chybí. Nevím, zda jsem ten pocit někdy znala, ale mám dojem, že ano... kdyby ne, jak by mi taky mohl chybět? Děsí mě veškerá pouta, děsí mě fakt, že jsem zavřená tady, sama v sobě, omezována názory společnosti, omezována zvyky a tradicemi... rituály, tím, co tu bylo a co jsme si již vytvořili...

Nevím... jsem jako každý jiný? Je tohle výlev typické pubertální dívky? Cítí se tak někdy každý? Nevím... opravdu netuším, zda všichni mí vrstevníci občas cítí tu samotu, dusí se v těch poutech, nechápou, proč tady jsou, když k ničemu neprospívají... a netuší, co by měli dělat. Zda absolvovali období, kdy se jim celý život jevil jako bílé plátno smutku protkané stříbrnou nití štěstí... protože ta stříbrná nitka člověka oslní, když je přímo u ní, oslepí jej a chvíli vše vypadá úžasně... ale z celkového hlediska pak má člověk dojem, že ta nitka v tom obraze snad ani vidět není... je tak tenká, titěrná, že když jsi o kousek dál, už nemůžeš zahlédnout její jas, ať se snažíš jakkoli. A vše ti pak připadá jako iluze – veškeré tvé šťastné vzpomínky se zdají, jakoby se utopily v moři smutku, jakoby nikdy neměly existovat.

V pravdě, chtěla bych to vědět... chtěla bych zjistit, zda jsem normální, zda uvažuji vhodně vzhledem k svému věku... ale nevím, co bych chtěla zjistit. Zda bych chtěla, abych byla normální, nebo naopak, abych s ostatními, s většinou, neměla nic společného.

Bylo mi řečeno, že mluvím prý jako nějaká stařenka. Že mám sic pisklavý hlas dítěte, ale sděluji jím věci, které by měli říkat lidé na pokraji života. A nevím, zda je to špatné, nebo správné. Chci nelpít na světě, na ničem hmotném či duchovním, vlastně bych nejraději nelpěla ani na životě – avšak dělám to, protože vím, že kdyby se mi cokoliv stalo, je možné, že to ublíží mému okolí. "Da mihi libertatem aut mortem" je tedy krásná věta, ale je to ta nejsobečtější věc, kterou kdo může říci – a na tu já očividně nemám, a nevím, zda kdy budu mít, dost sil... a zda to vůbec má smysl, žádat svobodu, chtít štěstí, dělat, co chci...