Cogitatio

Popravdě, netuším, proč tyhle myšlenky nezůstaly pouze v mém šuplíku, ovšem zdá-se, že mám nějaký – mě dosud neznámý – důvod k tomu, abych i tento zmatek, jež se občas objeví v mé hlavě a dostane se nedopatřením na papír, zveřejnila.

Zkoumal někdy někdo, zda pětatřicet hodin týdně koukání do blba, či snad na nějakého toho blba, když se zrovna zadaří, není již celkem slušným náběhem na nějakou psychickou poruchu? Nejlépe pak v případě, kdy si zadaný testovaný subjekt uvědomuje, že mu právě život protéká mezi prsty a nic využitelného po sobě nezanechává? Když pouze jednou za čas v dáli zahlédne jiskřičku něčeho užitečného, co by jej snad i inspirovala, a pak se znova vrátí do stavu hibernace? A přesto nemá jinou možnost, než díle poslouchat žblebty samozvaných "profesorů", kteří navíc sami často nevěří, že by z toho mohlo vzniknout něco kloudného. Když si zrovna člověk v náhlém zkolabování mysli zapomene vzít něco ke čtení, či v případě marné naděje naivního vyučujícího jest četba v hodině nepřípustná, onen nebožák si připadá jako Evžen Oněgin.

Ehm... ne, že bych jej někdy četla, že? Avšak... proč se nesnažit nakouknout do šílené mysli bláznů minulých tisíciletí, že? Ehm... nu, kéž bych byla doma a četla alespoň Mlčení jehňátek místo těchto hloupostí. Sérioví vrahové jsou přece tak zábavní!

O týden později; stejná instituce, stejný testovaný subjekt

Jsem otrávená... otrávena školou, tímto bezbřehým mořem nudy a zbytečností. Denně trávím sedm hodin hloupým zíráním na tabuli či do sešitu. Prý tak získávám užitečné informace o životě... já si to však nemyslím. Vážně pochybuji o možnosti, že bych s dobrou vůlí alespoň polovinu těch informací v životě zužitkovala, či utopicky pomyslím na to, že bych je přímo potřebovala.

Jsem divná... jak jinak taky vysvětlit, že z těch sedmi hodin mě nejvíce ničí přestávky? Prostě jen nesnáším plýtvání svým časem! A to je problém... lidé si totiž dle všeho, pokud jsou normální, přímo užívají chvíle, kdy nic nedělají. Nebo nevím... asi bych měla promluvit s někým normálním. Vymyslet dotazník pro normální obyvatelstvo, který by mi poodhalil podstatu lidské mysli. Pravda, nejspíše normalita neexistuje. Ale existuje stádovost... tím si mohu být jistá.

A co mi vlastně brání v tom, začlenit se do stáda? Tuším, že tím problémem bude má nenávist k lidstvu. Ale jak se jí zbavit? A proč? Začlenit se přec znamená stát se někým jiným. Což já nechci. Takže to stejně nepůjde.

Dokážu takhle žít? No, já v podstatě nevím... jak dlouho tohle dělám? Rok? Dva? Nevím... nepamatuji se... ale oni musí existovat lidé, jako jsem já. Mám dojem, že je občas vídám... ale jak je poznat v reálném životě? Je to vše jen iluze? Mé zbožné přání? Kéž by nebylo... být vlkem samotářem je přec jen nebezpečná profese. Vlk samotář jen těžko přežívá. A já dosud nepřišla na způsob, jak se zbavit závislosti na mých druzích, jak se stát tygrem...

Post scriptum: Proč se toto pohybuje ve vodách internetu? Snad jen proto, abych zjistila, jak na takové myšlenky nahlíží běžná společnost... nebo hledala někoho, kdo má stejný problém se světem? Nevím... reálně si nerozumím. A to je pak těžko rozumět těm okolo...