Morja Severská II. část

Začátek února 2008

Několik dní se nic zajímavého nedělo. Část smečky vždy šla na lov, zbytek zůstával s Miou a malou Morjou, která už mohla hrdě nést své jméno, které získala až s příchodem otce. A malá vlčice rostla a sílila, o zimu se snad vůbec nestarajíc. Však v jejím štěněčím světě, schovaném v srsti Mii, či občas taktéž Satiry, která se chopila role pečovatelky a Morju často hlídala, když zrovna matka potřebovala protáhnout ztuhlé končetiny či se najíst. Samozřejmě, občas se poblíž ochomýtal i Aménos, otec Morji, avšak nedocházelo k tomu příliš často, a nikdy nebyl s maličkou sám, většinou jednoduše přišel za svou partnerkou, lehnout si vedle ní či jí donést něco malého k snědku. Avšak byl tu ještě další pach, který se občas vznášel ve vzduchu, když se Mia probudila – slabý odér její nejstarší dcery, která se zde ochomýtala poměrně často, ovšem vždy potají, jen přihlídnout malou, občas jí jemně očistit srst, když k tomu byla možnost, ale pak vždy rychle a tiše jako stín zmizet. Kdyby jí tady viděla některá z jejich mladších sester, nejspíše by se moc zlobily. To Aménos svou dceru občas zahlédl, a dokonce za ní i sám zašel, donesl jí i tu kůži z pižmoně, aby se zahřála, když už spala venku.

Začala jsem se probouzet. Nespokojeně jsem mručela a hrabala tlapičkami, protože kolem mě bylo příliš volného prostoru. A pak se to stalo! Najednou jsem viděla, i když jen malou škvírkou šedé zdi naší jeskyně... a kousek přede mnou bylo něco našedivělého a chlupatého. Máma! Pokusila jsem se trochu nadzvednout své těžké tělo a opatrně jsem posunula pravou přední nožičku kupředu. Pak jsem to samé udělala i s pravou zadní a pak levou zadní a levou přední. Takto jsem svůj cvik opakovala, dokud jsem se nedostala až k tomu bílému. Bylo to hebké a tak jsem se stulila u bílé věci, která krásně hřála, a opět jsem své očičko zavřela. Dneska toho běhání bylo dost, pomyslela jsem si a opět usnula.

Toho dne se toho hodně pro malou vlčici změnilo. Protož byť jen proužek světla, už to bylo něco. Morja začala objevovat velký svět plný barev a tvarů a netrvalo dlouho, ba ani týden, a ona už viděla ba obě očka! Což byl zároveň popud pro Miu, která začala krmit svou malou holčičku taktéž natráveným masem, protože štěňátku začaly růst zoubky ne nepodobné jehličkám, a bylo tedy načase, aby si navykla na pevnou stravu.

Když jsem se probudila, tentokráte jsem byla u jiného bílého stvoření, a to co mě vzbudilo, bylo právě to bílé, co se začalo hýbat. O chvíli později mě to překulilo a já viděla jen obrovskou tlapku. Byla také bílá, jen s černými drápky. Tiše jsem zakňourala.
"Ahoj, Morjo," promluvilo na mě to podivné. Ten hlas jsem znala. Mluvil na mě často, už dříve. Za chvíli se přede mnou, objevilo něco černého. Byl to čumáček bílého stvoření. Stvoření mě jemně šťouchlo a pomohlo mi, se postavit na nohy. Začala jsem opět pomalu, krůček po krůčku směřovat k tlapce stvoření. Tam jsem se opět svalila na zem. Slyšela jsem pak jen přátelský smích toho stvoření a pak už jsem zase zavřela očiska a usnula. To objevování velkého světa stálo hrozně moc energie.

Brzy Morja pochopila, že ono stvoření, co s ní tak často pobývá, je Satira a za chvíli se za ní snažila ťapkat, či spíše plazit, stejně jako za mámou. Její starší sestřička si s ní totiž často povídala a ona si jí velmi rychle oblíbila. Však coby ne, to stvoření bylo hodné, teplé a přítulné... a navíc jí občas doneslo něco dobrého k snědku, ač stále bylo nejlepší maminčino mlíčko...