Vera-nike | SOČ: Démonizace vlků

Nejspíše ztrácím víru...

Chtěla jsem tu práci napsat, opravdu chtěla, ale bohužel zjišťuji, že ne kvůli sobě. Protože proč já bych něco takového psala? Vždyť mě je příjemnější psát povídky, psát příběhy s fantasy nádechem, upravovat realitu a působit na lidi emocemi, které cítím. Ne toto. Nezaujmu svou znalostí faktů, protože memoruji já nerada – já raději teorie, domněnky, to, co ještě není, to co nemůžeme dokázat, to co je nutno zkoumat, zkoušet, zjišťovat. Docházet k závěrům a poznávat na vlastní kůži. Žít, nikoliv přežívat.

A nevím, pravděpodobně nevěřím, že něco takového může pomoci. Pravda, byla jsem hloupá, když jsem si to myslela, domnívala se, že bych tím něco změnila, něco napravila, splatila zase alespoň střípek svého dluhu přírodě, omluvila se za chvíle, kdy nedělám nic užitečného, protože nevím co, nevím jak, netuším... jsem zmatena a roztříštěna. Nemám konkrétní cíl a nevím, zda to je normální, nebo je to zlé. Avšak zároveň ve zlo nevěřím... čtu, pročítám, zjišťuji, uvědomuji si... a chápu svou bezmocnost, neb nejsem schopna následně ty myšlenky šířit.

Protože mým slovům lidská populace nerozumí, nechápou je, protože nechtějí. Nebo se já neumím vyjadřovat lidskou řečí... a nechci se to naučit. Ne, netoužím po tom, být jako ostatní, rozumět jim, vyjadřovat se tak, jako oni.

My. Mělo by tam být my. Měla bych se cítit jako součást lidstva, jako příslušník tohoto živočišného druhu. Avšak tak se neděje... jsem tvor. Jsem stvoření planety Země. Člověk? Možná, ale to není podstatné. Vnímáte to destruktivně? Ach ano, vidím vám to na očích... a tak se táži: jsou i v mých očích takové pochyby, takové odsouzení, když jimi sleduji vás? Nevím... nemůžu vědět, neb do svých očí nevidím, když s vámi hovořím. Když se snažím porozumět – nebo si jen lžu? Nesnažím se? Odsuzuji vás?

Možná... odsuzuji lidskou rasu, byť věřím, že člověk stojí za záchranu. Ale jak vymanit člověka ze stáda lidí? Jak z něj udělat něco jiného než lidského tvora? Není to špatné? Jdu hlavou proti zdi, když kolem sebe vidím jen lidi – tvory hodné zatracení – z jejichž davu se vynoří sem-tam díky postupu času a nutnosti komunikace nějaký ten člověk – tvor hodný spásy? Je správné takto postupovat? Vidět všechny v tom zlém, a až poté zvážit, zda nemohou být dobří?

A neměla bych se od myšlenek na dobro a zlo plně oprostit? Vždyť sama nechci vnímat nic jako dobré či zlé... ale svět jsme udělali duálním. Vyrůstala jsem v duálním světě... sedmnáct, téměř osmnáct let, už v něm žiji. Tak jak můžu po těch letech ve vteřině změnit pohled a přestat s tím? Jak bych mohla začít vnímat svět jako bytost nelidská? Když kolem mne projde člověk, který je jako já, bere mě taktéž jako jednu zbytečnou část lidstva? Je ta představa vůbec špatná? Je ta možnost vůbec ubíjející?

Ani ne... ale možná jen melancholie přepadla mou mysl, zastínila smysly, schovala smysl existence do truhly a zamkla ji na sedm západů. Co je realita mi nejspíše nikdo nepoví... a co bych měla dělat taky ne. Ne, každý mi povídá, co "musím" a co "nesmím", byť muset ani nesmět neexistuje – nemůžu to sic dokázat, neb neexistenci dokázat nelze, avšak... nevěřím v ně, proto pro mě nejsou. Každopádně, zpět k myšlence... co "bych měla"? Co "můžu udělat" aby byl svět lepším? Aby byl život plnějším, méně zbytečným, cenným? Pověz mi, můj drahý člověče, i ty, bezcenné hloupé hejno lidstva, co má v tomto světě smysl? Co ty životu dáváš za to, že jej máš?