19. 3. 2015 (19 hodin)

 Asi potřebuji nějaký styl terapie a tohle je asi to nejlepší... na jednu stranu, je to jaksi... veřejné. Člověk skoro by měl dojem, že to někomu sděluje. Na stranu druhou... nikdo z lidí, kteří by tohle četli, mě pravděpodobně reálně nezná... jak by taky mohli? Málokdo v mém blízkém okolí je takový šílenec. A ti, kdož mě znají, by stejně nevěřili, že tohle jsem já... že tohle je mé nitro. Proč? Protože v realitě se nedokážu chovat přirozeně. Zní to ironicky? Hm... možná.

Ale představte si to. V životě, tom opravdovém, naše jednání ovlivňuje mnoho faktorů. V prvé řadě, jsou tu lidé, kteří nás mají rádi a které máme rádi my. Člověk jako já, nevím tedy, zda normální a příčetný, neb to jsem nikdy nezkoumala a i kdyby, tak to o sobě nezjistím, tedy hned má důvod, proč respektovat určitá pravidla, která se mu třebas nelíbí, proč přežívat místo žití, protože vím, že život jde ruku v ruce se smrtí – pokud žijete, můžete zemřít. Pokud přežíváte, nemůžete ani jedno z toho. Zdá se to divné? Zdá se to zmatené? V tom případě nemám pravdu, mám zkreslený pohled na svět a jsem jen malá hloupá holka... ano, přesně to jsem.

Každopádně, nutí nás to, abychom se chovali... nějak. City nám nedovolí překračovat hranice morálky, kterou si nadstavila dnešní civilizace. Donutí nás "držet hubu a krok", pokud se děje něco, co se nám nelíbí. Pokud máme kontroverzní názory. Na život. Na smrt. Na existenci. Na člověka. Nemám ráda lidi... říkám to stále, ale jsou človíčci, kteří stojí za záchranu a kterým bych nechtěla ublížit.

Co bych dělala, kdybych byla sama? Nebyla bych. Pravděpodobně... protože bych neměla důvod přežívat. Žila bych. Chvíli, ale žila... dělala bych to, co by mě těšilo, dokud by mě to nezabilo... co to vlastně znamená? Asi bych prostě odešla, vzala si to nejnutnější, co bych mohla, a šla bych. Pokoušela bych štěstí jako tulák, kterým není přáno, protože jak by někdo v dnešním světě mohl přežít jen tak? Bez práce a tedy bez peněz? Bez vzdělání a bez identity zařaditelné do toho jejich moderního systému plnému počítačů, na které jsem si zvykla, ale na druhou stranu si říkám... počítače jsou způsob přežití, takže s nimi člověk pořádně žít nemůže. Protože já přežívám – ve svých příbězích, v OTRPG, které hraju... ne, nedělám to kvůli nim, ale díky nim.

Kdybych neměla tady tohle... ten svět vysněný, virtuální, své příběhy a povídky, nejspíše bych sama skončila neslavně – nebo spíše, nedokázala bych realitu snášet ani kvůli svému otci, Ivě, ségře... protože proč? Jednoduše, oni sic jsou důležití, já doufám, že budu moci vždycky tu pro ně být, ale na druhou stranu... nemám k tomu sílu a od nich ji přijímat nechci a tedy ani nedokážu. Proč ne? Protože... jsem si zvykla žít bez lidí. Sama za sebe... a nechci to měnit. Líbí se mi to. Svým velmi zvráceným způsobem...