Vera-nike | Že bych začala bojovat?

Možná, že jsem zpychla. Možná se ze mě stává sobec... anebo bojovník. Proč? Nu, tak vám to všechno povyprávím, pokud to někoho zajímá. Pokud ne, tak to tady zůstane pro mě, dokud to mám v živé paměti, vložím to zde, abych se mohla v budoucnosti podívat a zhodnotit, zda to bylo správné jednání, či nikoliv...

Dneska jsem měla plán jasný. Zajít do školy na první dvě hodiny o integraci cizinců v ČR a pak se vydat za psychiatrem, abychom zjistili, jak mi fungují prášky. Nu, a odpoledne, pokud se budu cítit dostatečně silná, jsem chtěla navštívit mamku s tím, že bych měla asi říci, že na nějakou dobu spolu končíme, než se dám dohromady, než z té strouhanky opět slepím lidskou bytost...

První část plánu vyšla. Dvě hodiny přetrpěny, byť nejsem si příliš vědoma toho, cože vlastně jsme probírali. Nízká, ale přesto vyrušující, bolest hlavy a "oblbováky" jednoduše odvedou svou část práce... pak cesta k psychiatrovi, trocha vzduchu, byť městského a tedy nijak zvláště vonného či zdravého. Chvíle sedění v čekárně, pak chvíle povídání s tím, že zvýšíme dávku antidepresiv a za dva týdny na shledanou – a ještě, že kvůli případnému individuálnímu studijnímu plánu bych měla spíše řešit vše přímo s výchovným poradcem na škole.

Naskočíme na kolo a jedeme... a uvědomíme si, že opravdu je síla příliš vyčerpaná na to, abych zvládla bez problému konfrontaci s matkou. Nevadí... taťka jí stejně předevčírem řekl, že mě má nechat na pokoji, když se objevila u nás doma. Ač u toho jsem nebyla a tedy nevím přesně. Ale plány nemají tendenci vycházet zrovna přesně...

Vstoupím k babičce a ta už ve vchodě informuje o tom: "Á... druhá kočka na návštěvě!" Otočím se a... ztuhnu. Matka. Byla tu včera, co tu dělá dnes, netuším... tiše pozdravím, rychle si sundám boty a batoh s bundou a pádím do obýváku. A maminka začíná své divadélko:

"Tak já asi půjdu, jen jsem si tu chtěla něco nechat." To jako proč? Ptám se já v duchu a vidím, jak babička smutní. Na to nemám srdce:

"Neblbni. Zůstaň," pronesu tedy, ač mě to stojí hodně sil, přesně to, jakoby chtěla, na to čekala. Okamžitě se ke mně přiřítí a obejme mě, dá mi pusu, ale já uhnu, takže jen na tvář. "To nedělej," informuji ji okamžitě, protože jsem se již rozhodla, že si tohle nedám líbit, když mě to tak bolí. Babička je v chodbě, my v kuchyni. "Vadí mi to. Ubližuješ mi tím," vysvětlím mamčině výrazu a mám pocit, že mluvím do dubu, že ona to všechno stejně ví. Že je to zbytečné...

A vstoupí babička. V tu chvíli je mamka jako vyměněná, rozbrečí se a uteče. "Hanko, no tak počkej! Cos jí zase udělala?" tváří se babička naštvaně. "Běž za ní a doveď jí zpět."

"Ne," postavím si hlavu nakonec. Už jsem se rozhodla, že tyhle matčiny výlevy budu ignorovat.

"Já už myslela, žes přišla k rozumu a ty jí stále takhle ubližuješ!" vzteká se tentokráte už doopravdy babička a mě je ouzko. Ale v tu chvíli nepřemýšlím, zda to bylo správné, prostě jsem rozhodnutá se bránit.

"A proč si myslíš, že chodím k psychiatrovi? Kdo si myslíš, že mě zlomil?"

"Tvá mamka za to nemůže!"

"Když ne ona, tak kdo?"

"Ona určitě ne!"

Ale překvapivě jsme se dostaly k tomu, že jsme si uvařily kafe a daly si čokoládu.

"Nikdy tu pro nás nebyla," snažím se dále vysvětlovat babičce.

"Ona to taky neměla lehké, když vychovávala dvě dcery, sama."

"Mě nevychovávala. A ségře nebyla ani schopna pomoct s domácím úkolem, všechny jsem za ní dělala já... a čí to asi byla vina, že nás vychovávala sama?"

"Vždycky za to můžou oba rodiče. Stejnou měrou."

"Takže taťka mohl za to, že chrápala kromě něj ještě s jiným chlapem? On mohl za to, že jej ona vychodila z baráku, aby si tam mohla nastěhovat Karlosa?"

"Prostě se k sobě nehodili. A lépe se rozejít, než mít nefunkční rodinu."

"Ano, to každopádně. Ale kde je vina otce?"

"Měli to vědět. Už když se brali."

"Mamka si ho vybrala jako ideálního otce pro své děti, a pak mu nedala šanci, prostě se vrátila zpět ke Karlosovi. K alkoholikovi, co byl navíc agresivní, a tak ho taky vyhodila – a opět to vše o něm věděla. Nemusela být sama, kdyby nechtěla."

A babičce nakonec došly argumenty. Nebo se se mnou přestala chtít hádat. Nevím, možná pochopila můj pohled na věc. Můžu jen doufat... ale každopádně, opět mě zavalila vina... bylo správné tohle říct? Bylo správné matku takto odsoudit? Vždyť dělala vše pro své štěstí... nikdy jsem ani jednoho ze svých rodičů nevinila z toho, že se rozvedli, to bylo správné... ale ano, nejsem ráda, že jsem vyrůstala zrovna s matkou. Ale co by bylo lepší, vyrůstat s oběma? Nejspíše ne... a ano, dalo mi to taktéž lekce do života – třebas, že jsem se o sebe starala od začátku vždycky sama. Ale jak jsem řekla babičce: "Je opravdu správné, aby šestileté dítě žilo prakticky samo, jen se svým mladším sourozencem?"