Občas bych se neměla ptát...

Ano, někdy je lepší si nechat své myšlenkové pochody pro sebe. Jako třebas dneska. Mám totiž zadanou slohovou práci: Do zítřka napsat reportáž o minimálně 250 slovech. A samozřejmě, co já neudělala? Zeptala jsem se vyučující, kolik slov mám mít maximálně! Prý tak dvě stránky... řeknu si, dobré, tak to přece se musím vlézt. Do dvou stránek, nemožné, abych se nevlezla, to budu mít tak na jednu, či jednu a půl. Ouvej! Dopíšu a... co mám dělat s těmi 404 slovy navíc mi nejspíše nikdo neporadí... přitom kdybych se nezeptala, tak bych prostě jen přidělávala češtinářce práci s opravováním, ne sobě s krácením... ale budiž, kompletní verzi si zveřejním tedy alespoň tady a pak... do zítřka se to pokusím nějak zkrátit. Však si to ještě párkrát přečtu a snad osekám...

Ver a rockový festival

Bylo už půl třetí, když jsem dorazila od babičky domů se psem, s tím, že hned ve vratech stál otec, který bručel cosi o tom, že místo toho, abych se balila, tak se tady procházím. Vpravdě, netušila jsem, proč tak vyvádí, vždyť kdybych chodila na tělocvik, jako všichni mí spolužáci, domů bych dorazila až ve tři. Bylo mi vysvětleno, že ve tři už to začíná a my ještě musíme pro sestru. Měli jsme totiž v plánu strávit dva dny pod širým nebem na rockovém festivalu Kamenité Open Fest 2015. Rychle jsem tedy do batohu přidala poslední nutnosti a zamířili jsme pro sestru. Na tu jsme, poté, co byla už "hodinu připravená", čekali další půl hodiny, takže jsem měla čas se pořádně přivítat po delší době s Nikitou, fenkou naší mamky. Nakonec jsme se však dočkali i Martinky a za doprovodu písniček, které hrály v rádiu a jež jsme si pobroukávali, se vezli naším stříbrným autem (pojmenovaném jednoduše Sára, vzhledem k jeho značce) vstříc hudbě a čerstvému vzduchu, který na nás čekal v areálu Kamenité ve Vyšních Lhotách. Pravda, už cestou nás čekaly překážky, které hlavně náš otec a řidič, nezvládal hladce – cesta byla hned na třech místech opravovaná a semafory řízená doprava tedy táhlá a pomalá, zvláště v teplém počasí, které panovalo.

Nakonec jsme však slavili úspěch a dorazili na místo konání. Taťka nám vyprávěl o tom, že zde byl naposledy před dvaceti lety a tak je zvědavý, zda potká někoho, koho znal, neb dříve patřil v podstatě k místním, neb v pátek po práci přijel a odjížděl v neděli večer. Vpravdě jsem si nedokázala představit, že by se konaly akce každý týden na tom stejném místě a že bych na ně pokaždé chodila – ač u mě, s mým průměrem maximálně dvou koncertů do roka, není se čemu divit.

"To víte holky, kdysi peníze nebyly problém, takže když jsem nebyl v práci, jednoduše jsem se bavil. Ne jako je to dnes, kdy je o penězích úplně všechno," říkal otec s těmi šťastnými vzpomínkami v popředí mysli, načež ještě dodal: "Nechtěl bych vyrůstat ve vaší době, to rozhodně ne."

Navštívili jsme mimo samotný areál i roztomilou restauraci "Kohutku", která má příjemné venkovní posezení s výhledem na okolní lesy a louky krásně čisté krajiny. Opět jsem uvažovala, jak nádherné by muselo být žít někde tady – v krajině, která působí, jakoby nepatřila nikomu, neb zde v podstatě nerachotí auta, a další domky lze spatřit jen z dáli. Se sestrou jsme se rozhodly dumat nad tím, zda strom, který poskytuje stín venkovnímu posezení, je višní či třešní, avšak výsledku jsme se bohužel nedobraly – ovšem definitivně jsme si díky tomu zapamatovaly název vsi, ve které se nacházíme, ať už to jsou Lhoty plné třešní či višní. Co jsme však stihly zjistit, byl fakt, že za restaurací se nachází taktéž bazén, čehož jsme hodlali ještě využít, protože bylo opravdu teplo. A se sestrou jsme si taktéž postěžovaly na to, že nealkoholické nápoje jsou opět dražší než zdejší pivo, Kohut, které si vaří majitel sám ve zdejším minipivovaru – ovšem nakonec jsme byly spokojeny, vzhledem k tomu, že všechny čepované limonády – pomeranč, jahoda i (zprvu obávaná) hruška se zázvorem – nám velmi chutnaly.

Během dne měly kapely velkou nevýhodu v tom, že málokomu se chtělo postávat na sluníčku před pódiem, neb většina se, stejně jako my sami, schovávala ve stínu vzadu na lavičkách, byť tam zvuk byl díky odrazu od dřeva za námi trochu zkreslený. Já a Marťa jsme navíc nebyly zvyklé na to, abychom poslouchaly tak hlasitou hudbu a tak jsme se raději po chvíli vydaly na procházku po zdejším okolí.

Vyrazily jsme po štěrkové cestičce vzhůru lesem, po cestě sbírajíc zaječí zelí, které zde hojně roste, a když jsme se dostaly na cestu loukou, tak taktéž velmi rozšířený šťovík. Cesta byla příjemná, všude kolem nás jen divoká příroda, ve které jsme narazily i na část louky přímo posetou kopretinami, čemuž jsme se podivovaly, vzhledem k tomu, jak málo obvyklé je v dnešní době tyto nádherné květiny nalézt divoce rostoucí – spíše jsme je spatřovaly v zahradnictví, kde není jejich cena zrovna nízká.

Po tomto objevu jsme se přesunuly zpět do lesa, nad areál, ve kterém se hrálo, a sedíc na pařezu jsme poslouchaly hudbu trochu tišší, abychom si postupně zvykly. Dokonce i ve stínu na svahu vedle samotného pódia bylo posezení velmi příjemné, jak jsme posléze zjistily a rozhodly se toho hned využít. Před samotné pódium nás totiž dotáhla až kapela Kiss Forever, původem z Maďarska, která začínala hrát až v devět večer, což už bylo hezky chladno a lidí se v tu chvíli v areálu objevilo tolik, že snad nikdo nechápal, odkud se všichni vzali, když dosud jich bylo jen poskromnu, zvláště v kotli.

Hlasitost však byla opravdu dosti vysoko nad můj běžný limit a tak jsme to se sestrou téměř vzdaly, jen co kapela dohrála a svalily se zpět na svah, byť největší hukot zazněl až o další půl hodiny později, když hrála skupina Traktor, na kterou se, zdá se, přišel podívat největší podíl posluchačů v tom dni. Ovšem to nás ještě čekala dosti nepříjemná skutečnost a tedy, že se Martince udělalo špatně a tak se rozhodla si jít lehnout do auta a já s otcem jsme se o ní celkem strachovali, neb jsme nevěděli, z čeho jí může být zle, a tak nálada trochu upadla. Ovšem to byl jen náš případ. Lidé okolo si prozpěvovali či broukali melodie, které zdá-se znali, a na zemi se hromadily kelímky od piva a medoviny – nebylo divu, když košů zde bylo opravdu jen poskromnu a na tu záplavu plastů tedy nemohly jen tak stačit. "Kdysi byly ty kelímky papírové a voskované," vyprávěl mi otec, "to tehdy tady kolem chodil vždy nějaký hasič, neb bylo běžné, že jsme postavili komín z kelímků a zapálili to, takže na všech stolech celý večer hořely sloupky," prozradil, což byla další věc, kterou jsem mu z jeho mládí záviděla – papírové voskované kelímky sloužící jako svíčky. Protože ta představa byla rozhodně hezká jako nápad, ovšem v realitě jsem si to vybavit nedokázala.

Jako poslední se o hudbu postaral Američan Adam Bomb, který měl bohužel tu smůlu, že vystupoval už tak pozdě, či možná, že vystupoval až po Traktoru, na který většina lidí přišla, že mu většina posluchačů hned po skončení předchozího vystoupení utekla spát. A ani my s otcem jsme dlouho nezůstali, byť jeho hudba rozhodně nebyla špatná – ba naopak, i můj otec, zapřisáhlý kritik všeho hudebního a člověk, který nijak zvláště Americe a potomkům jejích dobyvatelů nefandí, uznal, že od něj by se i některé české kapely mohly přiučit! Únava však byla silnější než my a tak jsme si v půl jedné vyrazili pro spacáky a pak se všichni tři společně přesunuli na nedalekou louku, kde jsme hudbu téměř neslyšeli.

Když jsme se probudili, první, co jsme zjistili, byl fakt, že otec nalezl snad jedinou kaluž ve Vyšních Lhotách, aby se v ní usídlil a tak měl spacák celý promočený. Sestra nakonec jen se smíchem pronesla, že nás v noci upozorňovala na fakt, že šlápla do bláta, ale my jsme očividně spali dříve, než jsme k zemi ulehli, takže nám ani nevadilo, že je země vlhká. Vpravdě, alespoň spal na měkkém, na rozdíl od sestry, která si stěžovala na tvrdou půdu pod zády. A jelikož bylo brzy, poté, co jsme se zastavili u bazénu, kde byla taktéž venkovní sprcha, u které jsme si opláchli obličej a umyli zuby, jsme vytáhly taťku dolů do vesnice, abychom si zašli na snídani a kávu.

Samozřejmě se projevil i otcův talent přátelit se s lidmi na potkání a tedy jsme nahoru nemuseli znovu šlapat, což by nám dvěma nevadilo, ale on usuzoval, že by jej delší procházka na čerstvém vzduchu poslala rovnou do hrobu a tak jsme se svezli s párem, který v areálu prodával medovinu a dozvěděli se i zajímavou příhodu o tom, jak onen muž potkal svého nejlepšího kamaráda, když jej kdysi vytáhl z bláta v potoce na festivalu Rock for People. "Ale to je pravda, takhle neobvykle vznikají většinou ta nejpevnější přátelství," poučoval nás otec vesele.

První kapely druhého dne jsem si všimla velmi neobvykle – to tehdy, když sestra znenadání vypískla: "Toho blonďáčka si zamlouvám!" a já se se smíchem otočila, abych spatřila zpěváka kapely Bad Joker's Cream, který mou mladší sestřičku tak okouzlil. A tak bylo poledne, slunce pálilo jak divé a já jakožto podpora Martinky jsem s velmi úzkou skupinkou lidí stála pod pódiem, kroutila se v rytmu hudby a poslouchala její nadšené komentáře, což jsem v závěru taktéž doplnila provokací: "A najednou už ti hlasitá hudba nevadí, viď?"

Při závěru sestřiných nových oblíbenců v hudební sféře, si Marťa ukořistila taktéž jednu z bubeníkových paliček, se kterou se následně šla pochlubit otci, který vždy bubeníkem být chtěl a dosud často prohlašuje: "Pokud se dožiju důchodu, koupím si bicí!" Překvapeně jsme zkoumali, jak po pouhých čtyřiceti minutách může dřevo skončit takto oprýskané a s "válečnou kořistí" se nakonec vydali na oběd do "Kohutky" – sama jsem si dala mou oblíbenou česnekovou polévku napolovic se sestrou a kuřecí medailonky s kroketami, které byly taktéž výborné.

Zpátky jsme dorazili tak akorát, abychom si vyslechli vystoupení Terrapie, přičemž Miro Šmajda velmi energeticky vyzýval publikum k tomu, aby se připojilo k chumlu před pódiem, ale vzhledem k horku jen s drobným úspěchem. Marťa se taktéž rozhodla na chvíli nechat zlákat, načež přišla s lehce překvapeným vyhrknutím: "Vždyť to je ten ze Superstar!" načež jsem se smíchem reagovala slovy: "Vždyť ten jeho hlas je naprosto charakteristický!" a otec dodal: "Dává do toho všechno. A každopádně to umí prodat." A v tom horku bláznivě skákat po pódiu, zpívat a mezi slokami či jednotlivými písněmi neúnavně vyzývat publikum k tomu, aby přišlo blíže, rozhodně nemohlo být jednoduché.

Vzhledem k tomu, že příliš ukřičenou metalovou hudbu se sestrou moc nemusíme, vystoupení skupiny Soustrast jsme poslouchaly z lesa v povzdáli, avšak utéct jsme si nenechaly kapelu, která začínala v sedm večer, Salamandra, vystupující místo španělské Angelus Apatridy. Hlučné to bylo stále, avšak naše uši si již očividně zvykly a tak jsme od té chvíle zůstávaly v popředí dění, u pódia, abychom měly co nejlepší výhled. Hudba nás začala pohlcovat a my se vlnily do rytmu – stejně jako většina davu, z nichž vykukoval třebas muž, známý nám jako Čert, který kolem sebe potřeboval řádný kus místa, jak poskakoval, vyzýval k tanci všechny, kdož byli nablízku, a jednoduše se zdál být neúnavným a lehce ztřeštěným. Ovšem, každopádně si festival užíval. A to nejen tuto skupinu, ale i následující vystoupení Dymytry nebo německého Stormwitch, což nakonec rozhýbalo snad všechny přítomné, kteří se nashromáždili před pódiem.

Vzhledem k tomu, že jsme však díky tanci a skotačení byli toho dne unavenější, než den předchozí, ani jsme nezjistili, jak hráli S. D. I., skupina taktéž z Německa, neb jsme odpadli ještě před půlnocí a spali až do rána, kdy se jelo zpátky. Každopádně, všichni jsme za tento zážitek rádi a těšíme se, až si to zase někdy zopakujeme – tedy, snad kromě toho spaní v blátě, které však bylo taktéž pamětihodné.