Jak běží čas...

Řekla bych, že je tak akorát vhodná chvíle na to, abych napsala další zápis do tohoto svého veřejného deníku. Byť pravda, možná to není ideální volba toho, jak si urovnat myšlenky. Snad bych si to měla nechávat všechno pro sebe, vést si papírový deníček se zámečkem, který by byl rozumnější, protože bych tak své nitro nedala na obdiv všem venku – nenechávala bych se pitvat na světle světa cizinci. Avšak... začínám mít pocit, že mé skrývání pravé osobnosti bude jeden z důvodů, proč jsem v problémech. Takže tedy, oficinálně...

Roku DŘEVĚNÉ KOZY, měsíce BLÍŽENCŮ a OSIKY, NOV...

Když se tak dívám na to datum, zdá se, že je ideální doba pro nový začátek. Snad taktéž proto mě napadla nová teorie ohledně mé "nemoci", tedy psychického stavu, který běžný doktor nazve zrovna tímto nepěkným děsivým slovem. Cítím z něj však příliš mnoho kyselé, špatné energie, která se mi nelíbí a tak mi to již samotné nepřipadá jako vhodné pojmenování. Bolí mě hlava, nedokážu se na nic pořádně soustředit a přemýšlet logicky, či spíše tak to vypadá po většinu času. Ovšem jak si začínám uvědomovat, tahle "nemoc" vůbec není zlá – ano, je destruktivní, zabránila mi chodit pravidelně do školy, fungovat jako normální člověk v moderní společnosti a dosti omezila mé možnosti činností provozovaných ve volném čase. Na druhou stranu však začínám vidět, teď, když mi už ta pulzující bolest šířící se ze spánků do celé hlavy, nevadí, že to má i své světlé stránky. Nutí mě to zvažovat nad sebou samotnou, diagnostikovat se a snažit se najít řešení – ano, má milovaná Podzimní víla, stejně jako přátelský doktor zvaný mým otcem jednoduše "Chocholoušek", tvrdí, že tohle není dobré. Avšak já to začínám vidět jinak.

Co se tedy změnilo od doby, co jsem "onemocněla"? V prvé řadě jsem se začala zajímat o věci, které mě baví – zjistila jsem, že hrozně ráda peču a ještě raději vidím, že mé výtvory dělají ostatním radost. Nebo jsem taky začala více času trávit venku, na vzduchu. Procházkami v přírodě se psy, kde sbírám běžně bylinky, které jsem se začala učit – a mlsat běžně zelené saláty z pampeliškového listí, šťovíku, jablek a pampeliškového medu, který si taktéž doma sama připravuji, stejně jako jsem si zvykla pít vývar z květů pitulníku žlutého, který mi velmi chutná a hojně roste u řeky, kam s mými chlupatými čtyřnohými miláčky chodím téměř denně, anebo sirup z květů černého bezu.

Ano, ovocné koláče, rostlinné saláty a bylinné šťávy, to je největší část mého aktuálního jídelníčku. Čtu hlavně esoteriku a duchovní nauku – zajímá mě čím dál více četba, která má jednoduše pohladit na duši, odsunula jsem tedy stranou veškerá dramata a příběhy plné bolesti. A vrátila jsem se i ke psaní! Múzy, mí milovaní démonci, jakoby kolem mě kroužili neustále a našeptávali mi, co mám dělat. A zvládnu vydržet v tichosti, a když chci hudbu, skončím výběrem většinou u tzv. "keltské hudby" či u krásných melodií, kupříkladu ve stylu Enyi. Užívám si každou chvíle pohody, která je mi poskytnuta a když vypadne proud, jako třeba včera, ani mírný deštík mi nezabrání v tříhodinové procházce po okolí, sběru květů černého bezu a posedávání u řeky.

Pravda, není to jen o tom sladkém a příjemném, to v žádném případě. Ovšem bolest mě donutila vytvořit si určité priority a začít se bránit – jako v tom případě s babičkou a mamkou, o kterých jsem již psala. S mamkou se sic nevídám, což jsem ještě dosud plně nevyřešila, avšak s babičkou jsem téměř denně, v podstatě si rozumíme a já jsem schopna jen tak o ničem hodinu klábosit, bez toho, abychom musely sedět v tichosti či sledovat nějaký ten její oblíbený seriál. Se sestrou jsem se taktéž sblížila – něco jsme si ujasnily, navrhly jsme si plány na další společné akce, nu, uvidíme, jak se zadaří... a dokonce jsem dokázala si i promluvit s dalšími, se kterými jsem měla určitý problém a odvážit se trochu bojovat s tím strachem, který mám ze své vlastní slabosti.

A to, co je veskrze nepříjemné? O tom se bavit nemusím... stejně to není podstatné, vzhledem k tomu, že je jedno, kolik bolesti okusím, záleží jen na těch radostných chvílích, které si dovolím prožít.

Co se tedy kolem mne ještě děje? Nu, tak v prvé řadě se snažím dokončit pátý ročník šestiletého gymnázia, což zatím nevypadá nijak slavně, ale budu doufat, že přes veškerá příkoří to zvládnu. Vždyť mám uzavřené už jak oblíbené ZSV, tak i velmi obávanou matematiku, se kterou jsem si původně nevěděla rady! Takže to nějak zvládnout musím... v češtině mi chybí poslední písemka, kterou si napíšu příští pondělí, v semináři ze ZSV zase ještě jedno zkoušení a v dějepise to bude taktéž poslední písemka, na kterou se ještě musím domluvit... mám teď tři dny navíc, co budou mí spolužáci na školním výletě v Praze, takže snad se všechno zvládne bez problémů. Nu... a zbytek v srpnu či v září.

Navíc uvažuji nad dalším malováním svého pokoje... chybí mi toho ještě dost! Tu polovinu přední stěny, kterou rozdělují dveře a jejíž druhou polovinu tvoří džungle s jaguárem, budu muset přetřít ještě nějakou tmavší modří, protože mi připadá příliš světlá – a já bych z toho raději noční oblohu... levou stěnu mi musí pomoci sestra, která tady má rozkresleného hravého tygra v trávě, avšak ta pravá, to bude teprve zábava – hodlám z ní udělat poušť, když už tady mám tu kobru. Jen budu muset prve vymalovat celou stěnu na světle žlutou, pak do toho dát oranžovohnědou batiku a nakonec dokreslíme pyramidy a oázu... a ano, vymýšlím si šílenosti, avšak to už jsem já se svou tvůrčí náladou.

A co se jí týče, zaregistrovala jsem se na další projekt pro pisálky, konkrétně piste-povidky.cz, kde jsem hned zjistila, že byť může být kritika občas dosti kyselá, já si s ní umím nic nedělat, pokud se neopírá o žádné argumenty – a že jsem se naučila argumentovat poměrně dobře! Dokonce jsem byla pochválena, že rozhodně vím, o čem mluvím a dokážu se prosadit. Tak uvidíme, snad to tak půjde i dále a já se trochu otřepu a získám si nějaký ten styl a sebevědomí. Protože zatím to vypadá dobře a já bych se snad mohla začít prosazovat i v realitě, když mi to v textech celkem dobře jde...