Plynutí mysli krajinou snů...

Vodní živel... to budu já. Vždy jsem příliš uvažovala, který element se ke mně hodí nejvíce, snažila se zařadit do jedné z těch čtyř krabiček. Jak hloupé to ode mne bylo. Vždyť smích ve mně vyvolají kapky vody, které dopadají na mou tvář, déšť, slzy země, jak já jej miluji. Jsem za něj vděčná, šťastná... uvědomuji si jeho krásu, ze které až oči přecházejí. A nejen ony. Slyšet dopadající kapky je rajskou hudbou... všechno je to jedna velká nádhera.

A stejně tak je nádherné, když cítím vítr na své kůži, když mi čechrá vlasy, hladí listí stromů. Jak příjemné je jen tak sedět na pařezu, pod sebou cítit pevnou kůru a kolem sebe nechat proplouvat jemný větřík, který hladí a chladí, dává pocit svobody. Tak neuvěřitelné volnosti, že má člověk chuť se rozběhnout a užít si jí plnými doušky...

Či snad země pod nohama? Vlhká půda, prohřátá skála, svěží zelená tráva, po které jdou bosé nohy. Oblé kameny, na které stoupám, když se brodím řekou. Koberec z mechů a trav, který je mým nejoblíbenějším pelechem. Listí, které křupe a hladí pod nohama, do kterého je tak příjemné se položit. Nebo třebas i ten kmen stromu, o který se člověk smí opřít, větev, na kterou se vysadí...

A energie, vším tím protéká energie... sluneční svit, či snad záře měsíce, nezáleží na tom, že světla mnoho nemusím. Ne, oheň je krásný... hřejivý a přátelský, očišťuje a fascinuje mě. Když prsty se dotýkám plamene svíce, když skáču přes ohniště, ze kterého šlehají plameny, odkud slyším praskání větví, cítím tu nádhernou vůni, která mi říká – tady jsi. Doma a v bezpečí.

Jsem vodní živel. Jsem živel vzduchu. Náležím zemi. Mým domovem je oheň. Bez jediného z nich bych nebyla ničím... každý z nich je mým vším.