Vera-nike | Myslím, avšak nejsem...

 Co má člověk dělat, když jej dožene čas? Co má člověk dělat, když se cítí mizerně za všechny dny, co promarnil a přitom netuší, jak nepromarnit moment, ve kterém se nachází? Co když ví, že i zítřek bude stejně ztracený a pozítří stejně tak a netuší, jak z toho ven? Protože promarněný včerejšek nám připomíná, jak marné to s námi je... a proč vlastně? Protože žijeme s chybami minulosti, kterou si nedokážeme odpustit. Nejen nám, ale taktéž lidem kolem nás... a i když se moc snažíme, slova se nám zadrhnou v hrdle, které se stane podivně suchým a dech dráždivým... každý nádech je utrpením, protože víme, že energii, kterou jím získáváme, nespotřebujeme k ničemu lepšímu, než k ohřevu vlastní tělesné schránky... dívat se stále dozadu, či hledět dopředu a přesto mít před sebou minulost? Kdyby byl dnešek mým posledním dnem, stejně bych tady seděla, lkala nad vlastní pitomostí a doufala, že už bude zítřek a konec existence... jak se proti TOMUHLE dá bojovat? Jak se dá bojovat, když máte pocit, že ani vy sami za to nestojíte? A když to vypadá, že bojem okolí pouze ubližujete? Co má člověk dělat, aby se ráno chtěl probudit? Co člověk má učinit, aby měl nutkání vylézt z postele? Jak jen žít, když čas všech těch let, ztratila jsem v tento svět?