Vera-nike | Vzteklá

Občas je pro mě velmi složité, dívat se na svět s vědomím možnosti lepších zítřků. Ano, jsou tady okamžiky, jen minuty, během kterých se mi daří prožívat štěstí. Ovšem... běžně příliš rychle pominou a jsou hned v následující chvíli pohřbeny v minulosti, která se postupně zatemňuje, až na ní nevidím dobrého vůbec nic. Někdy píšu články, které tady zveřejňuji a vím, že mám naději... ale ta vždy brzy vyhasne a já se vracím zpět do mých časů Temnoty. Nemyslím tím vůbec, že bych se cítila smutná, či nějak ublížená, to vůbec ne. Pro mě Temnota nikdy neznamenala zlo. Ovšem na druhou stranu, tento název je ideální právě proto, že v Temnotě se schovávám, je to má možnost úniku od kruté reality, životu ve světle, kterému nedokážu čelit. Ano, měla bych to zvládat, vždyť se stále snažím, znovu a znovu hledám cestičky, jak ze sebe setřást černý plášť, který mě halí a chrání před nepříznivými povětrnostními vlivy, ale zároveň schovává a umlčuje mou identitu, mé pravé já. Co je nejhorší, v těch temných chvílích dokonce ani nevidím nic, co by mi Světlo mohlo poskytnout – vidím jen bolest, utrpení, věčné snažení, které vždy bude smeteno zpátky pod koberec... když už mluvíme o koberci, konkrétní příklad: Několik dní jsem byla naprosto apatická, nevnímala jsem okolí, vyšla jsem z pokoje jen jednou či dvakrát denně, většinou až po setmění, když šli všichni ostatní spát, abych si dala něco k jídlu, byť ani to jsem pořádně nepotřebovala, a doplnila si zásoby pití. Pak jsem se naštvala a rozhodla se za jednu noc předělat celý pokoj, pouklízet v něm, jen špinavý koberec jsem vyhodila před dveře, protože jsem po té dlouhé hibernaci neměla sílu práci dokončit. A co mě probudí další ráno? Výčitky, proč ten koberec pokládám tam, že se všem plete pod nohy a já bych měla konečně přestat dělat naschvály. Myslíte, že mě to povzbudilo? Běžně bych v té chvíli zapadla do dalších dní beze smyslu, lehla si a čekala na konec světa, doufala v brzký přesun do hlubin pekelných. Ale já ne... já ráno, když byla venku zima a ledový vítr mi dělal společnost, šla ven vyčistit koberec, abych byla vzápětí opět seřvána za fakt, že jsem ho nechala venku a jako na potvoru začalo pršet... držela jsem zuby u sebe, zalezla do pokoje a úzkostlivě se snažila nic nerozbít. Pustila jsem si Revenge, protože ten seriál mi alespoň trochu ulevuje od mých agresivních sklonů a pomáhá mi zapadnout do blažené letargie... jak je možné, že kdykoliv se rozhodnu něco dělat, začne se mi všechno sypat? Kdo nic nedělá, nic nezkazí... to každopádně platí. Bohužel, v mém případě se přidává fakt: Až když začne, svět se hroutí... takže... co vlastně mám dělat? Proč, když se snažím chovat se správně, vždycky mě jen mé okolí srazí na kolena? Proč mě raději zaženou pryč a pak mě tiše litují, protože jsem přece ta nebohá Verunka, kterou věčně bolí hlavinka a jež má neustálé záchvaty úzkosti? A pak se divím, že mi jejich lítost přijde k vzteku, že kdykoliv se na mě soucitně podívají, semknu čelist, zavřu oči, otočím se a utíkám... nesnáším to. Jednoduše mám plné zuby toho, že mě lidi mají nutkání litovat a jen co projevím trochu vůle žít, vrátí mě do mé letargie... buď ať mě nechají konečně utopit v mé bolesti, nebo ať mi přestanou házet klacky pod nohy! To vážně potřebují tak zoufale někoho, do koho si kopnou, aby jej následně mohli utěšovat?