19. prosince 2013 v 19:30

[ Článek přesunut z původního blogu; článek byl původně sepsán na téma týdne ]

Vztahy, aneb když teorie škodí praxi

Opět jsem se zaměřila na téma týdne, jelikož tohle je zrovna něco pro mě - až se sama divím, že jsem se do toho pustila až teď - ovšem důvod to mít může, jelikož jsem přec psala v poslední době (dosti dlouhé) komentáře ohledně tohoto tématu, a to názorů jak na vztahy chemické, tak i ty fyzikální (a ne, nemluvím o vzorečcích a rovnicích).

Obrázek za tisíc slov... a jako vždy jsem chtěla použít něco vlastního a k mé smůle jsem žádný vhodný lidský nenašla (nedivím se, moje vztahy jsou nepostřehnutelné běžně, natož ještě aby bylo možné jejich fotografování; mimochodem zleva na obou fotkách je Cindarella a pak Bean IV. kteří by se dali lidskými pojmy označit za partnery)

Jak název článku napovídá, mezilidské vztahy jsou u mě spíše teorií než praxí a snad proto, že se touto problematikou velmi ráda a velmi vášnivě zabývám v teorii, tak na praxi zapomínám a snad i proto, mě lidi moc nemusí (nebo mě spíše nemusí kvůli mému šílenému vzezření, příliš veselému naladění a hranic neznalosti - popravdě, samotnou by mě zajímalo, co lidem na mě nejvíce vadí. Možná bych mohla zkusit dotazník či anketu? Vyrobit si jej pro spolužáky a známé... hm... zajímavá myšlenka).

V každém případě, jelikož v poslední době se zabývám většinou vztahy milostnými, tak se vrhnu k nim, jelikož u těch přátelských je navíc všechno jasný a osobně bych řekla, že bych za své přátele mohla označit cca. 5 lidí. Možná jste čekali více, ovšem... "Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami", takže když už si tu rodinu můžeme vybrat, tak bychom si měli vybírat pečlivě. Občas to možná přeháním, ovšem věřte, že svou častou lehkomyslností v minulosti i přítomnosti, se to vyvažuje do té správné rovnováhy.

Hlavní komentář, který jsem zveřejnila a nyní se odvažuji jej zveřejnit i zde s tím, že jej mírně upravím do článkové podoby (ač prodlužovat by se nemusel, přec jen, je téměř jednou tak dlouhý, jako článek, ke kterému byl sepsán) byl zveřejněn původněZDE, takže toto je jeho přepis, nikoli však kopie, jelikož to chci pojmout mírně rozlišně od původního plánu, tedy pojmenovala bych to: TEORIE MILOSTNÝCH VZTAHŮ sepsaná bláznivou teoretičkou Ver.

Osobně se domnívám, že jen malé procento lidí je čistě a naprosto úplně orientovaných jen na opačné či stejné pohlaví. Nemluvím totiž jen o přitažlivosti na základě touhy po fyzickém vztahu, ovšem můj názor zohledňuje taktéž vztahy chemického původu, ovšem taktéž ne-pouze-přátelské (aneb vážně se to slovy špatně popisuje, a pocity posílat nemůžu). Mojí teorií, která jistě není mnou prvně přednesena, je to, že orientace je jakási přímka, která se na jednom konci může označovat za homosexualitu a na tom druhém za heterosexualitu. Pokud chceme zůstat u těchto pojmů, tak bisexualita je zbytek této přímky, mimo ony okrajové body. V rozšířené verzi této teorie je pak koncentrace osob na přímce největší na okrajích a postupně se stává méně silnou, jak postupuje do středu.

Z vizuální verze, kterou jsem nenakreslila, ale místo toho napsala, je tedy patrné, že by přece jen většina lidí neměla být úplně a jen čistě orientována na jedno pohlaví, ale že určitá přitažlivost u mnohých existuje, ale je buď zatracována, potlačována či nechápána. V každém případě si jí tedy uvědomí málokdo. Což je na mé teorii velmi podstatné a politické, jelikož se tedy nedá tak jednoduše vyvrátit - asi se dám na politiku, zjistit, zda se mohu v tomto oboru ještě zdokonalovat, ač nejspíše bych dříve, než něco zjistila, sama zblbla a zapomněla, že jsem něco takového zjišťovat chtěla.

Ovšem, od mé teorie k další teorii... tedy, tentokráte o pokus aplikace mé vlastní teorie na mou vlastní osobu, takže mírnou praktičností to již zavání. Nedávno se mě velice neohrabaně zeptala má spolužačka - ne přímo z vlastní iniciativy, jelikož jí jedna osůbka mě drahá tak nějak podstrčila tuto úvahu - na mou sexuální orientaci. V dané chvíli jsem měla svým způsobem již na jazyku dvě možné odpovědi, obě však dosti neetické, jelikož jsem měla chuť odpovědět otázkou: a) "A to ti tak dlouho trvalo, než jsi ze sebe vysoukala navíc tak hloupě formulovanou otázku, jaká je má sexuální orientace?" b) "A ptáš se na chemii či na fyziku?" Zpětně uvažuji nad tím, že odpověď za á by byla velmi špatná, jelikož sama běžně pojem "tabu" neznám (čti: nerespektuji) a tedy by to bylo ode mne pokrytecké, přičemž já osobně se snažím pokrytcem nebýt - ač ve výsledku moje výsledná odpověď měla k této blízko. Odpověď za bé se mi naopak zdála později, když jsem tak nad tím uvažovala, možná vhodnější, než to, co jsem pronesla a tedy: "Promiň, drahoušku, ale o těchhle věcech se většinou bavím pouze s těmi, ke kterým mám nějakou důvěru." Zpětně při psaní tohoto článku mi však má odpověď připadá přiměřená otázce, ač jistě není perfektní a perfektně bych odpověděla jen, kdybych měla opravdu hodně času na uvažování.

Ovšem, odpovím tedy tady, a nechám do mého soukromí a mého nitra nahlédnout právě těm, ke kterým ve své podstatě žádnou důvěru nechovám, a ač vím, že to nepůjde jen tak smazat, když už to jednou vyřknu, tak přesto jsem zjistila, že je vlastně proti mým vlastním zásadám o tomto mlčet, když CHCI mluvit.

Tak tedy... moje odpověď musí být rozdělena opravdu na fyziku a chemii, takže v prvé řadě probereme to - pro mne osobně daleko vážnější, ač se to někomu může zdát divné - chemické hledisko. Láska. Zamilovaná jsem byla. Nejen jednou, ač spíše to bylo takové pobláznění, nejspíše taktéž proto, že na žádnou "pravou lásku" nevěřím - pravé přátelství existuje, ale láska? Ta postupně prostě vyprchává a jsou šťastni ti, kdož z popela své lásky vytvoří pevná přátelství... Ač pravda, otázkou občas bývá, kde končí láska a začíná přátelství, v rovině chemie, že? Zvláště proto, že láska je v dnešním světě nepochopená věc, která většinou opravdu spíše směřuje k té fyzice. Ovšem tím se budu zabývat, až mého času bude o kapánek více. Tak tedy, z chemického hlediska - přes všechna příkoří toho, že nejsem chemik - jsem svým způsobem schopna se zamilovat do ženy i muže. Ani jedno z toho mi nepřipadá divné, obojí mi připadá správné. Vážně, občas si spíše říkám, že bych měla mít životní partnerku, nikoli partnera, jelikož u mužů vypadá má stránka chemická spíše jako slaměný oheň, ze kterého nezbude nic, kdežto u žen je to něco trvanlivějšího, kde nakonec zůstává ten popel, ze kterého by se dalo postavit nové pevné přátelství.

Logicky tedy otázka fyzická musí mít odpověď jinou a pro kombinování s chemií dosti nepříjemnou. Aneb po fyzické stránce mě ženy opravdu jen velmi málo zajímají, kdežto muži... ach, to snad znají všechny dívky, se kterými si kdy zahrávaly hormony. Prostě tady je to dosti jasnější, vlastně obojí je poměrně jasné... takže ve výsledku, v nejlepším případě by byl můj milostný život v partnerství se ženou, ale v trojce s nějakým chlapem. Nepravděpodobná a aktuálně i dosti nepříjemná představa, která zavání tím, že buď budu prostě příliš promiskuitní či se na milostné vztahy vykašlu (což je aktuálně taky nepravděpodobné, jeptiška ze mě již nebude). Takže od mého budoucího života raději pracky pryč.

Takže, právě jsem napsala článek, který zavání tím, že jsem prostě obyčejná pubertální dívka s obyčejnými rozhádanými hormony a proto doufám, že toto mi nebude připomínat každý, kdo na tento článek bude reagovat a že ty, kdož si o mě mysleli, že mám rozum, jsem o tuto iluzi nepřipravila.