Vzpomínky na minulost

Už několik dní jsem jen tak bloudila temným hradem. Ale nakonec jsem se rozhodla si sednout do pokoje - k mému zářivě bílému stolu, do černého, temnotou oplývajícího křesla - a čekat na to, až to zde zase ožije. Sepsat si své vzpomínky z dob, kdy jsem na tento hrad sama přišla... když jsem se stala dcerou temnoty...

Vzpomínky jsou mlhavé, byla jsem téměř obyčejnou, lidskou dívkou s rudými vlasy a nevhodnými způsoby. Tehdy jsem přistoupila k branám, v lese, kde není nikdy dne, kde je stejné množství světla o půlnoci i v poledne. Vstoupila jsem do zahrad, ovšem kvůli nedostatku světla jsem rozeznávala jen obrysy. Bylo to tady děsivé, ale určitým způsobem lákavé. Cítila jsem, že toto místo mohu nazývat svým novým domovem.

První co jsem pocítila, když jsem vešla do vstupní místnosti, připadala jsem si maličká, ovšem hned potom jsem byla uchvácena hrou barev, které svítily světlem, které však muselo pocházet odjinud, než ze slunce. Strach jsem samozřejmě také cítila. Když jsem vstoupila, ozvalo se hradem hlasité skučení a pak zabouchnutí mohutné brány, které donutilo mé srdce bláznivě zrychlit tep. A pak jsem se vydala nahoru po téměř nekonečném schodišti.

Mé první setkání s upírem mi umožnila upírka Chenoa Alicia Baile, když jsem vstoupila do knihovny. Byly tam už dvě lidské studentky, kterých jsem si však moc nevšímala, ač si matně pamatuji, že to byla právě Tylisas a jakási její kamarádka. Bylo to zajímavé setkání. Upíry jsem zbožňovala a snad i proto si mě madam oblíbila. Ač jsem věděla, že je smrtelně nebezpečná, dalo se s ní – až na pár chvil, kdy to vypadalo, že se rozhodla si mě dát k svačině – i normálně mluvit.

Později jsem se setkala také s dalšími lidmi i upíry, většinou právě v knihovně, kde jsem vysedávala většinu času strávenou na akademii. Školní rok totiž ještě nezačal a tak jsme měli volno a občas se k nám přidali další. Z upírů jsem tak poznala madam Isis a pana Diente, kteří však oba byli méně nebezpečnými upíry než paní Cheno, ale zato také méně společenskými a moc jsem je tedy nevídala. A pak také studenti, jako byl Thomas, no... abych psala pravdu, poměrně se mi zamlouval, ač stejně by to s námi nedopadlo dobře... on byl totiž stejně umanutý jako já a rozhodl se mě nevnímat, dokud bych za ním sama nepřišla, což rozhodně nebyl můj styl. A mimo to také jsem v knihovně párkrát postřehla mlčenlivou samotářku Caterine, která se ovšem do řeči s nikým moc nepouštěla.

Ale i tak byla v té době na akademii poměrně zábava. Dozvěděla jsem se toho od našich budoucích profesorů hodně o upírech, ale také o akademii... a hlavně jsem se spřátelila s madam Cheno, díky čemuž se můj osud naplnil rychleji, než jsem očekávala, ale to už je jiný příběh.

Zaklapla jsem deník a vydala jsem se do společenské místnosti koleje Smrti. Odhodlaná cosi napsat zase příště.