Vera-nike | Poslední tlukot srdce

  Nazlobeně jsem přehodila nohu přes druhou a sledovala jsem rudé závěsy, přes které pronikaly paprsky světla. Na neviditelný signál jsem se nadlidskou rychlostí vyšvihla z pohovky a zamířila po rudém schodišti do pokoje, kde jsem se opět dala do psaní.

Den, kdy mé srdce přestalo tlouci... aneb má poslední lidská vzpomínka. Ten den byl jako každý jiný a do okamžiku, kdy do společenské místnosti Smrti dorazila Cheno jsem netušila, že bude znamenat konec mého lidského života. Že je to onen osudný den, na který jsem se těšila a přitom jsem na něj nebyla připravena. Ale hezky popořádku...

Byla jsem v knihovně, jako ostatně vždy, protože školní rok byl daleko a v pokoji jen nuda. Kromě mě tam byla také madam Cheno a Thomas, spolu s Tylisas. Tak hrozně mě štvalo, že si nevšímá mě, ale té... prostě Tylisas... za to jsem jej nenáviděla. Oba jsem je zato nenáviděla. To mě naštvalo... a pak se postupně začala knihovna naplňovat. A já toho měla dost. Nazlobeně jsem vyběhla z knihovny a běžela po nekonečně dlouhém schodišti nahoru do věže, kde-slunce-ještě-svítí. Plácla jsem sebou na pohovku a sundala si černé střevíce, kterými jsem se pak strefovala do dveří. Ani nevím, proč mě to tak vzalo... byla jsem prostě praštěná, vždyť to byl obyčejný člověk - smrtelník! Nebyl mne hoden, a přesto mě štvalo, že mě nevnímá... nebyla jsem zvyklá na to, že mě kluci přehlíželi a to mě nejspíše naštvalo. Ležela jsem na pohovce a uvažovala o tom, jak bych jej nejraději zaškrtila. Ale to nebylo možné... protože jsem byla člověkem a ještě k tomu slabou křehkou dívenkou... a pak se to stalo.

Dveře se otevřely a v nich se objevila madam Cheno. Když jsem si její přítomnost uvědomila, zastyděla jsem se za to, co tady dělám za hlouposti. Ale ona vypadala zvláště mile... překvapilo mne to. No, vlastně byla spíše tím upířím stylem milá, čehož jsem si všimla až později... když ke mně elegantně připlula a podívala se na mne lačnýma očima. V tu chvíli jsem ztuhla a srdce jsem měla až v krku. Měla jsem z ní strach, to bylo očividné, ale ona mě neuklidnila. Místo toho se mě zeptala, zda chci být upírkou. To mě překvapilo, protože to bylo jasné, když jsem přišla na upíří akademii. Ovšem v tu chvíli jsem dokázala jen kývnout a ona se na mne sladce usmála. Bylo to děsivé. Moc děsivé...

Když mi oznámila, že mě hodlá proměnit. Teď a tady, bylo to... zvláštní. Ale přitom skvělé, to jsem totiž chtěla. Stát se mocnou upírkou. Mít schopnosti, které mají jen vyvolení... nadlidskou sílu, rychlost a mrštnost. Když se zeptala, zda jsem připravená, jen jsem kývla, ač jak může být patnáctiletá dívka připravená na něco takového... vlastně to znamenalo mou smrt... či alespoň smrt mého lidského já... ale než jsem se nadála, ucítila jsem na krku štípnutí a následně bolest, která se mi rozšířila tělem. Neuvědomila jsem si, co dělám, nevnímala jsem okolí, ale nejspíše jsem spadla na pohovku, nebo mě tam Cheno položila, tyhle vzpomínky jsou totiž opravdu matné...

Po době, která mohla znamenat pár minut, či dní jsem otevřela oči do nového světa. Vše bylo... jiné, zvláštně ostré a měla jsem pocit, že i jinak barevné. Svět jakoby se za tu krátkou chvíli přetvořil, a já si neuvědomovala, že jsem se změnila já, ne svět. Byla jsem zmatená, silně dezorientovaná a v očích se mi jistě v tu chvíli mihly otazníky. Ovšem pak na mě promluvila madam Cheno a já věděla, že skončil život obyčejné dívky - Theres Vogel - a začal život nový... mé jméno je Ignitera Aquver a jsem - navždy patnáctiletá - upírka, dcera Chenoy Alicie Baile.

Dopsala jsem poslední řádek a s úsměvem ne rudých rtech jsem obtáhla mé nové jméno a na staré se jen zamračila... nechtěla jsem, aby se někdo dozvěděl, byť jen jméno té holky, kterou jsem byla kdysi... a tak jsem rychle schovala deník, ač jsem věděla, že do mého pokoje jen tak někdo nevkročí, pokud tedy nejde pro smrt a vyšla ven z pokoje...