Zbloudilé myšlenky jedné upírky

Nuda na hradě uprostřed temného lesa byla nesnesitelná. Prázdniny jsou čisté Zlo! To bylo jediné, co mě na tuto situaci napadalo, usmála jsem se tedy na upozornění nad dveřmi mého pokoje a vstoupila dovnitř. Bez rozmýšlení jsem se vydala k nejmenší skřínce barvy noci. Otevřela jsem spodní zásuvku, tu která byla lidským očím skrytá a vzala si svůj deník. Rudá barva knížečky byla zvláštně uklidňující a tak jsem jí otevřela a rozhodla se opět něco napsat. Něco málo, co by mi pomohlo z nudy.

Už je to více než čtyřicet dní, prázdniny jsou nuda. Minimálně zde na škole. Nikdo se netoulá po chodbách, všichni jako by se vypařili. Potkávám občas sice madam Cheno, ale s tou už není žádná sranda – od té doby co se změnila z fantastické mamči na přísnou profesorku. Hrozně mě štve, že si drží odstup, ale rozhodla jsem se s tím smířit – stejně jako s tím, že mě zavrhla má lidská rodina. Prostě si budu muset zvyknout na to, že jsem sama. Stejně je nepotřebuji... ani madam Cheno, ani tu kříženku. Teď už určitě ne...

Ač by to bylo u lidí nenormální, těším se na vyučování. Ač nejspíše to bude celkem drsné, když mě bude učit nejspíše i ta kříženka – což nejspíše znamená, že si odsedím mnoho hodin po škole. Já naštěstí nejsem člověk, takže u mě to divné být nemůže. Doufám, že se alespoň budu učit něco užitečného, protože jinak by mohl být i školní rok pěkně otravný. A to po těchto prázdninách rozhodně nepotřebuji. Ale ono všechno ukáže teprve čas, tak snad se bude snažit o to, aby můj život na akademii byl tak skvělý, jak jsem si představovala...

V této době začínám uvažovat o tom, zda by mi nebylo lépe jako normální, obyčejné holce z malého města. Ale dobře vím, že mě nebylo dopřáno, abych byla normální. Vždy jsem byla jiná. A to je to, co mě těší... avšak v dobách jako je tato mě to také děsí... přece jen, všichni ostatní studenti jsou spíše sebevražední milovníci Temnoty, avšak jsou to přece jen normální lidé. Já normálním člověkem nejsem a nikdy jsem nebyla a to mě od nich, těch tam venku odlišuje. A doufám, že to není nic hrozného a že i tak můžu být skvělým a mocným upírem. Zatím moje zvláštnost vypadá dobře... možná právě díky tomu, že jsem jiná, už nejsem člověk, ale možná se právě kvůli tomu dostanu do problémů... doufám jen, že ty problémy budu moci zvládnout.

Zaklapla jsem knížečku a tím jsem také uzavřela své dnešní dumání a pak jsem s sebou praštila na pohovku a zůstala ležet, jako bych zkameněla... jo, tohle mi šlo velice dobře.