Ōrātiō

ōrātiō, ōnis, f. = řeč, mluva, projev, motlitba... (lat.)

Toto není tak úplně jen povídka, je to takové... poselství, nebo snad myšlenka, ale je to vyjádřeno příběhem. A každý z Vás si z toho může vzít to, co potřebuje. Zabavit se a zabít čas či uvažovat o myšlence, která tomu dala vzniknout... nejspíše to neřekne dvěma lidem to samé poselství, avšak... něco mě nutí to zveřejnit. Přeji tedy příjemné počtení a doufám, že alespoň některým z vás tento velmi krátký příběh něco dá...

Magie je všude kolem nás. Je jen vinou civilizace, že jsme slepí a nedokážeme ji spatřit. Ovšem i když ji nevidíme, i když si ji nepřipouštíme a i když ji zavrhujeme. Je tady stále. Je součástí Matky, naší Země, mocné Přírody. Je to moc, kterou jsme odmítli a moc, která nás zničí... ne dnes, možná ani ne za sto let, ale jednoho dne ano. Pokud se nerozhodneme to změnit. Pokud se nerozhodneme změnit sami sebe, své smýšlení, své já. Dokud nepřestaneme sypat sůl do ran, které jsme naší Matce způsobili, a otvírat další. Dokud se nerozhodneme ty rány vyléčit.

Nastal podzim. Na zemi ležely listy stromů společně s jehlicemi, které zde sídlily po celý rok. Les voněl vlhkým pachem listí, hub a mechů.

Jako mnohokrát předtím, jako snad každým dnem, se i tentokrát po lese potulovali houbaři zabaleni do mnoha vrstev oblečení, s košíky, které se usilovně snažili co nejvíce naplnit co možná nejchutnějšími houbami.

Luna v celé své kráse zářila nad krajinou. Ale Slunce již vycházelo. Jeho zlaté paprsky si pomalu, ale s jistotou, která byla neoblomná, razily cestu mezi kmeny a větvemi stromů.

A společně s jednou skupinkou houbařů zde byla i jedna neobyčejná dívka.

Otec ji vzal na výpravu do lesa, ovšem ona neměla chuť zde sbírat suchohřiby a babky, šla zde z jiného důvodu. Kapesním nožíkem opatrně odřezávala kousky mechů, aby je mohla zasadit u sebe doma. Vždy si moc přála mít les na dosah ruky a již delší dobu se tak snažila kus zahrady pod starou Lískou proměnit v drobný lesík plný mechů a kapradin.

Les byl krásné a pokojné místo. Zdál se naprosto bezpečným. Avšak žádný les nikdy nepatřil a nikdy nebude patřit lidstvu. Byl domovinou jiných šelem.

Dívka byla zabraná do své práce, kterou se snažila vykonávat velmi pečlivě tak, aby do papírové tašky vkládala kousky mechů s co nejméně poškozenými kořenovými systémy, aby se jim mohlo i v nové domovině dařit co nejlépe. Vůbec si neuvědomila, že se dostala dosti daleko od ostatních při své výpravě za různými druhy mechového porostu.

A zdejší ochránce byl právě přítomen. Sledoval, co se děje na jeho malém panství. A vůbec se mu nelíbila lidská přítomnost. Zvláště ne v tuto dobu. V tuto dobu měl být les stále ještě jeho.

Zrovna se skláněla nad jedním druhem, který vypadal sám o sobě jako miniaturní zelený lesík, z nějž navíc vyrůstalo několik úzkých hnědých stopeček s maličkými kloboučky, které byly jistě jedovaté, avšak přesto vypadaly na zátiší mechu velmi roztomile. Ovšem dívku z její práce vyrušil zvuk praskající větvičky nalevo od ní. A tak se otočila.

Sluneční paprsky pomalu prostupovaly v zlatavé záři mezi kmeny stromů. A v té záři stál temný obrys majestátního zvířete, působícího, jakoby paprsky proudily od něj.

A spatřila ten obraz, který vypadal jako z nějakého snu. Nevěděla, zda je to spíše děsivé či kouzelné. Linoucí zář a černý vlk. Alespoň to v první chvíli odhadovala na vlka. Ovšem pak se zvíře pohnulo. Nebo vlastně... najednou to temné nestálo na čtyřech, ale pouze na dvou nohou a dívka měla pocit, jakoby ten temný stín byl člověk. Protřela si oči.

Linoucí záře se nezměnila. Avšak něco bylo jinak. Ochránce zmizel, dnes jeho úloha skončila. Musel čekat na další příležitost. Na další noc, kdy bude chránit svůj les.

Znovu se zahleděla do světla, avšak již tam nic nestálo. Ať už to předtím bylo zvíře či člověk. Zmizelo to. Bez jediného hluku. Dívka se zamračila a zvažovala, zda to, co viděla, nebyl jen výplod její vlastní bujné fantazie. Ovšem z jejích úvah ji něco vyrušilo.

Luna zmizela, předávajíc žezlo Slunci. Les již nebyl tichý. Chyběl zde ten klid, ten mír. A Ochránce čekal. Věděl, že to mohou být léta, ba i staletí, ale věděl také to, že on bude čekat.

"Lucie!" zazněl totiž hlas jejího otce a tak dívka neochotně vstala a rozešla se za hlasem, aby se mohli společně s otcem vydat domů. Pro dnešní den bylo toho dobrodružství již dost. Stejně musela co nejdříve nasadit své poklady do hájku pod Lískou. A ona se zase vrátí. Věděla to.

A stále měl alespoň tu jistotu, že jej moc Luny opět vypustí na svobodu.

Protože naše Matka, vzácná Příroda, jest spravedlivá. Ač je spravedlnost často krutá.