Konečně jsem se dostala i k recenzi této knihy, která mě velmi ovlivnila, protože je to po Světu za oponou již druhé dílo, které mi pomáhá najít cestu. Autorka v této knize líčí svůj vlastní příběh, svou "cestu od nemoci k opravdovému uzdravení" a její poznatky o světě, o jednotě a o tom, kdože vlastně člověk je, jsou velmi inspirativní, ovšem o tom už více v celém článku.
Autor: Anita Moorjani
Název: Musela jsem zemřít
Délka: 18 kapitol (cca. 199 stran)
Anotace: Brzy po sňatku se dozvěděla, že trpí vážnou nemocí; po čtyřech letech různých pokusů o léčbu upadla do kómatu a všechny orgány jí postupně selhávaly, což prokázala termografická vyšetření. Nečekaně se však z klinické smrti probrala a velmi rychle se začala zotavovat. Následná vyšetření neprokázala žádná ložiska rakoviny, což je vědecky nevysvětlitelné. Strhující závěrečná část se týká Anitiny proměny ve vnímání hodnot, neboť na základě prožitku blízké smrti objevila smysl života.
"Jsem přesvědčena, že největší pravdy vesmíru neleží vně, ve studiu hvězd a planet. Sídlí hluboko v nás, ve velkoleposti lidského srdce, mysli a duše. Dokud neporozumíme tomu, co je uvnitř, nemůžeme pochopit to, co je vně."
První dojem z knihy byl opět úžasný. Na tuto knihu jsem narazila naprosto náhodně, byl to čas nedlouho před Vánocemi a já stále nevěděla, co si k nim přát. Ale pak... jednoho dne jsem se náhodou dostala ke katalogu z knihkupectví a hned jsem měla jasno, co budu chtít. A mezi tou spoustou knih, jsem si vybrala z těch, které by mi mohly pomoci na mé cestě životem právě "Musela jsem zemřít", prostě jsem věděla, že zrovna tuhle knihu chci, ač jsem ještě nemohla tušit, co od ní vlastně očekávám. A rozhodně si myslím, že to byla ta nejlepší volba.
Hned předmluva psaná doktorem Wayne W. Dyer a následný úvod slovy Anity mě přesvědčil o tom, že jsem si vybrala dobře. Líbil se mi pohled na svět, který představovali, stejně tak se mi líbila Anitina slova o tom, že nechce nikoho poučovat, ale pouze ukázat alternativu, kterou si vybrala ona. Podělit se o informace, které získala při NDE (zážitek blízké smrti)... a myslím, že to se jí povedlo perfektně.
Kniha je rozdělena do tří částí, přičemž první pojednává o "Hledání správné cesty", což pro mě bylo rozhodně obohacující, zvláště když se jednalo o dětství autorky a její dřívější sny. O tom, jak se malá Indka žijící v Hongkongu snaží porozumět světu, zvláště pak, když je rodiči vedena k hinduistickému náboženství, přičemž je neustále pod vlivem čínské kultury a školní vzdělání začala v katolické škole.
"Co když se Bůh rozhodne vzít si mě, až budu spát? Sestra Mary říkala, že Bůh je všude a ví všechno. To znamená, že ví, že nejsem pokřtěná!"
Nádherně popsané pasáže v knize popisující špatné pocity z toho, že nenásleduje víru svých vrstevníků, později pak toho, že není úplně správnou Indkou a neustálý tlak z okolí na to, aby se změnila, dělala věci tak či jinak. Poučky od lidí, kteří si vzájemně odporují a následný pocit toho, že nikdy nemůže být dost dobrá.
"Proč jsem vždycky jiná, ať jsem kdekoli? Kam patřím? Proč mám stále pocit, že nepatřím nikam?"
Potlačování sebe samy a změny, které dělá v sobě jen proto, že to po ní vyžaduje její okolí, zamlčené názory a utiskovaná mysl, to všechno mě oslovilo možná proto, že jsem se kdysi snažila taktéž být někým jiným, než kým doopravdy jsem - snažila jsem být dokonalá pro rodinu, spolužáky i vyučující, a myslím, že toto si zažil každý a proto každý jistě tento pocit chápe. Jen zde je to tak jasné, že vám to pomůže ty myšlenky utřídit a plně si dopad těchto tlaků na vaši osobnost uvědomit.
Ovšem všechno to se dá ustát a v tomto příběhu se prve zdá, že tyto události nebudou mít žádný dopad na budoucnost, ovšem ve výsledku to dopady samozřejmě má. Protože jen co se k dávným problémům objeví strach z onemocnění, na které zemřela její kamarádka, z rakoviny, a snaží se všemožně se této nemoci vyhnout, onemocní taktéž.
A tady začíná druhá část příběhu, s názvem: "Má cesta ke smrti... a zpátky", kde pokračujeme od vrcholného stádia rakoviny a příběh je psán již z pohledu Anity, která není již pevně spoutána se svým tělem. A i když se to takhle popisované může zdát naprosto nereálné, tak ty řádky, které píše sama autorka se při čtení příběhu nezdají vůbec nereálné, prostě je to tak samozřejmé, že ví o všem, co se děje nejen kolem ní, ale taktéž v Indii, kam se zpátky nastěhoval její bratr Anúp se svou rodinou.
"Maminka a Danny vypadají tak smutně a vyděšeně. Kéž by věděli, že už mě nic nebolí - kéž bych jim to mohla říct. Maminko, prosím tě, neplač! Já jsem v pořádku. Jsem přímo vedle tebe. Jsem tady s tebou!"
Dokonce ani "setkání" Anity s jejím zesnulým otcem a nejlepší kamarádkou nevypadá v těch řádcích tak neuvěřitelně, jak by se mohlo zdát. A následné pochopení... když zpětně sleduje svůj život, když si uvědomuje, že sama se neměla dosti ráda, že si nedokázala odpustit nikdy to, že nebyla stejná jako ostatní. Že nedokázala zapadnout do komunity, ke které měla patřit. Celá kniha byla napsána tak, že mi to vše přišlo naprosto samozřejmé, jako bych to věděla, ale dosud je nedokázala formulovat do slov.
"Teď, když víš pravdu o tom, kdo opravdu jsi, vrať se a žij svůj život beze strachu!"
Rozhodnutí pro mě bylo však předmětem dalšího zamyšlení. Uvažovala jsem nad tím, co by se dělo se mnou ve stejné situaci a přemýšlela jsem nad tím, zda bych se vrátila do hmotného světa. A i kdybych věděla, že mé tělo se brzy uzdraví, nevěděla jsem, zda bych to udělala, ač možná, kdybych měla sdělit světu takové poselství jako autorka, tak možná přece jen by mě to donutilo chtít se vrátit k hmotě.
"Madam, ať se na to dívám jakkoli, vy byste měla být mrtvá!"
Bylo zvláštní, jak samozřejmé byly následující pasáže o tom, jak po návratu do hmotného světa se začalo její tělo rychle uzdravovat. Jen protože se už rozhodla žít. Jak prve nevěděla, zda se má podělit s lidmi o své zkušenosti, ale hned, když se konečně rozhodla, že tohle by mělo lidstvo vědět, se jí ta možnost naskytla. Zpětně si uvědomuji, jak překvapivé se může zdát, že to ve mně nevzbudilo žádný údiv a všechno se mi zdálo naprosto logické.
A tak se dostávám k poslední, třetí části; "Co jsem pochopila" bylo pro mě opět spíše nějakým zopakováním, nebo spíše ujasněním si faktů, které jsem tak nějak už v podvědomí dávno měla, jen jsem je nedokázala předtím nikdy vyvést na světlo vědomí.
Nu a nakonec tu byly ještě "Otázky a odpovědi", které jsou poslední kapitolou knihy a po kterých následuje jen závěr a poděkování. Poslední zopakování všech těch důležitých vědomostí a taktéž ujasnění pohledu na svět, který již byl ukázán. Rozhodně si nemyslím, že byly psány tak, aby to lidé chtěli vědět, v některých odpovědích naopak myslím, že jde dosti proti běžnému přesvědčení... počínaje tvrzením, že potlačení ega je právě důvodem sobectví a problémů mezi lidmi a že nikdy sami sebe nemůžeme milovat příliš, u čehož by s ní nesouhlasila většina náboženství; přes to, že po smrti nebude co odpouštět, protože všechno je v tom stavu tak čisté a jasné, že to bude pochopeno a že všichni v podstatě dosáhnou jen stavu bezpodmínečné lásky, bez ohledu na to, co udělali ve svém životě - včetně zmíněného faktu o tom, že třeba vrah se dostane na stejné místo a nebude nijak souzen stejně jako světec. V tu dobu jsem se již jen usmívala nad dotazy, které byly psány občas v podobě zdánlivě podobné rozhořčení nad takovou úvahou, protože jsem to chápala, a věřím, že každý po přečtení této knihy by to měl pochopit, ač se to ze začátku může zdát nemožné.
"Jestliže jdeme životem s humorem a vědomím, že jsme láska, máme velký náskok. Přidejte k tomu krabici čokoládových bonbónů a máte recept na výhru."
A tak nakonec, celkové zhodnocení...
Je to úžasný poutavý příběh, ve kterém se dá částečně ztotožnit s autorkou a zpětně když tak nad tím uvažuji, nevím, co bych mu vytknula, protože dle mého byl psán s nejčistšími úmysly a bezpodmínečnou láskou, kterou si autorka přinesla z NDE. Proto 100% spokojenost, které jsem myslela, že bych u žádné knihy nemohla dosáhnout.