Via Ver

Tak, po delší době - zápisek. Tentokráte tak trochu životopis, tak trochu prostě shrnutí cesty, snad proto jsem uvažovala nad jeho názvem... první alternativou byla Vita Ver, ale nakonec jsem se rozhodla, že když budou mít obě slova stejný počet písmen, tři, tak to bude mít určitou symboliku. A taky se to lépe vyslovuje. Nu, ovšem o čemže to tady žvaním, jakýže článeček jsem si to do svého deníčku rozhodla připsat? Cesta životem... emocionální životopis... možná by někoho, kdo by se rozhodl přece jen tento článek číst, napadla však otázečka, která je možná na místě: "Emocionální životopis? Co to má být? A jak může takové dítě psát svůj životopis, když ještě ve svém životě nic nezažilo?" Nu, možná jsem ještě malé štěně, které život nestihlo prozatím poznat, ale věřím, že o čem psát mám. Taktéž proto, že už to napsáno je. A emocionální životopis proto, že tohle není o hmotě, je to o duchu a tedy se mohou zdát fakta mírně zkreslená, protože tohle je můj život, na který se však nedívám očima, ne, zrak s ním nemá nic společného... tohle je psáno dle emocí, barev, energie a je složen ze změti písmen a jediné vzpomínky. Nu, vlastně to může být takový příběh, takže pokud vás ten můj zajímá, račte se začíst do změti slov, které jedné noci dostaly svůj smysl a řád...

Říká se ráno moudřejší večera, avšak očividně nejsem moudrá dosti, nebo spíše vůbec - copak může být sedmnáctiletá dívka moudrá? Já si myslím, že nikoliv. A proto píši. A tohle přeci jen musím napsat, protože potřebuji uspořádat právě ty hýřivé myšlenky, či spíše emoce, nebo snad slova poletující mi v hlavě.

V prvé řadě, toto bude o mně. Je tu totiž otázka, kdo jsem já? Kdo jsem byla dřív, a kdo jsem nyní. Dneska jsem vyslovila myšlenku, že ač na prahu oficiální dospělosti, cítím se, jako bych se právě stala dítětem. Ve chvíli, kdy ta myšlenka splynula z mých rtů, jsem pochopila, že to tak opravdu cítím. Protože se nepamatuji. Nepamatuji chvíle, kdy jsem byla dítětem, nepamatuji chvíle, kdy jsem cítila čistou lásku, nepamatuji na lásku, která by byla bez jakýchkoli podmínek - jen prostě byla. Snažím se. Opravdu se snažím si ty chvíle vybavit, avšak místo nich nacházím jen prázdno, smutek a zklamání. Když se ohlédnu zpět, do doby, kdy jsem byla - či spíše měla být - dítětem, mám pocit, že jsem byla velmi brzy vnitřně mimo tu teorii, kterou jsem si pro sebe vytvořila a kterou vnitřně cítím a ctím.

Zodpovědnost... mám pocit, že jí vždy bylo moc a byla pro mě samozřejmostí, připadám si, že jsem sama sebe vždy omezovala pravidly, která mi říkávala, jak mám žít, abych byla milována. Řídila jsem se řádem, který jsem vzala jako fakt - kupříkladu bylo určitou samozřejmostí platící celých sedm let základní školní docházky, že když přijdu do třídy, tiše se usadím do lavice, nachystám si věci a rovná jako pravítko a tichá jako myška vyčkám příchodu učitele a následně si zapamatuji všechno, co mi má být sděleno ve výkladu, odpovím na všechny otázky tak, jak učitel chce, abych odpověděla, a neřeknu nic více, než to, co se po mě žádá.

Pravda, později jsem tento automatický režim musela upravovat kvůli množství spolužáků, kteří plán narušovali, avšak ač jsem se snažila s nimi vycházet dobře, v hodinách mé zásady zůstaly v platnosti a všechno mé chování zůstávalo naprogramované. Stejně jako pro mě bylo běžné, že po škole jedu autobusem domů, zmizím ve svém pokoji a než přijde další den, další naprogramované ráno, mám čas na to, abych na chvíli unikla z tohoto světa - prve poslechem hudby či procházkami v přírodě, poté četbou a psaním, což mi však občas narušily plány někoho, kdo byl výše než já, tedy konkrétně má matka, a v tom případě platila další pevná pravidla; plán se musí respektovat, odkývnout se zatnutými zuby a ve správný okamžik se usmívat, abych působila jako ta dokonalá dceruška.

Prostě jsem počítala s tím, že celou dobu tak nějak budu pokračovat v té hře. Ano, celý život mi byl divadelním představením, celý svět jevištěm a já byla herec, který se naučil svou roli hezky nazpaměť. Možná mi to tehdy tak nepřipadalo, ale když procházím své vzpomínky, tak jej mám a není to hezké. Připadám si, jako bych vlastně ani nežila. Jen přežívala podle předem daného plánu. A vím, že já byla dobrá herečka. Svou roli jsem dokázala hrát dobře, více než jen dobře.

Ale jednoho dne se má role změnila. Změnilo se jeviště, kulisy přestaly být funkční, ztratila jsem se v novém prostředí a nevěděla, jak dál. V tu chvíli to vypadalo, že se mi zbortí svět, protože neexistovala již ta stabilita. Přepadla jsem přes okraj propasti a bacila s sebou na tvrdou zem. Vždycky jsem tak nějak tušila, že ten stav, který tomu předcházel, pro mě byl balancováním na břitvě nože, avšak vždy jsem si myslela, že pád bude mou smrtí. Jak krutě jsem se však mýlila.

Protože ten pád byl narozením. Znovuzrozením. Protože teprve teď si uvědomuji, že předtím jsem dlouhou dobu nežila, téměř jako bych neexistovala. Vše byly jen automatické pohyby stroje. Ale hned po tom pádu, poté, co jsem začala znovu žít, jsem si to ještě nedokázala uvědomit. Ne. Byla jsem zmatená. Ztracená ve světě, ve kterém žila ta osoba, která byla téměř strojem.Veronixika. Slečna X, osobnost, která snad nikdy neměla existovat mezi lidmi, protože nebyla dobrou lidskou bytostí. Byla spíše strojem mezi lidmi, strojem v lidské skořápce, strojem, který se začal rozpadat, když se jeho příkazy změnily, když se změnily kulisy jeviště.

Vždy jsem se domnívala, že Veronixika byla schizofrenní osobnost, ale dnes jsem objevila druhou variantu, která se mi však občas zdá děsivější než ta původní představa - Ver a Nika, byly masky herečky Veronixiky. Dvě tváře, kterými jsem nikdy netrpěla, ba naopak - já jsem jimi žila, využívala je a užívala si jejich osobností. Ver byla maska pro mé spolužáky a vím, že v ní bylo promítnuto hodně z mé vlastní osobnosti a převzala i zkratku mého pravého jména, ovšem rozhodně nejsem ta stará Ver, ta by mnou totiž pohrdala. A jaká byla? Silná, sebevědomá, rozená vůdkyně, ale zároveň odpůrce všech tzv. mravních kazů společnosti. Dokonalá, ta, která byla vším, ale pro kterou ostatní nebyli nic. A pak tu byla Nika, maska pro dospělou část společnosti - zakřiknutá hodná malá slečinka, občas ublížená chudinka a andílek nejvyššího stupně nevinnosti. Dvě masky, které tak dlouhou dobu fungovaly dokonale. Ale já, já jsem byla vždy poblíž, sledovala dění z dáli, ale občas, občas jsem se snažila získat vládu nad mou myslí sama pro sebe.

Když přišla příležitost, shodila jsem Veronixiku do té propasti. Když bylo nejhůře, dorazila jsem jí. Nemilosrdná vůči svým nepřátelům, stejně jako byla vždy Ver, a až pozdě jsem si uvědomila, že nejsem schopná v tomto nebezpečném světě bez jejích masek žít stejně jako dosud. Že je pro mne svět místem příliš nebezpečným, a že Veronixika rozehrála nebezpečnou hru, ve které jsem se nedokázala orientovat. A nejspíše ani nechtěla. Bála jsem se s tím vypořádat sama a tak jsem se snažila zachránit její masky a ji. Ale bylo pozdě a hráčka začala chřadnout a její masky se rozpadaly s každým dalším dnem v prach. A tak jsem se propadala čím dál hlouběji do hlubin beznaděje a zoufalství. Můj svět se zhroutil, protože již nebyl stavěn pro mě. A já nedokázala převzít roli Veronixiky, protože já nikdy nebyla herečka, nedokázala jsem zapřít sama sebe, dělat něco, co je proti mému přesvědčení. A to Veronixika byla. A v tomto pro mě nebezpečném světě jsem se tak nemohla nijak orientovat.

Jak dlouho se člověk může pohybovat mezi smutkem, strachem a apatií? Jak dlouho se může pokoušet oživit něco, co už dávno není jeho součástí a snad ani nikdy nemělo být? Pět let. Pět dlouhých let je má vlastní odpověď. Odpověď, na kterou nejsem pyšná ani v nejmenším. Ale na druhou stranu jsem ráda, protože vím, že to mohlo být déle.

Ale zpět k té chmurné době. Má doba Temna, která je takto nazývána, proto, že mými nejbližšími ochránci byly samy stíny a protože mi noc byla ochranou. Mou kolébkou z klidu a bezpečí, mou křišťálovou stěnou, chránící mě před světem. Má Vera Iconica. Pravý obraz, možná s kapkou ironie, ale každopádně jsem poznala pravdu, pochopila jsem konečně na vlastní kůži, jaký je svět. Sic jsem prve poznala hlavně to zlo, ale brzy se ke mně dostaly zvěsti i o tom dobrém, ač toho nebylo dosti na to, aby mi stálo za to zlo, které bych na sebe poslala v případě, že bych již přestala Temnotu hostit. Tedy... alespoň od začátku tomu tak bylo.

Nevím, kdy ani jak přesně se to stalo, ovšem vím jistě jednu věc, a sice to, že to nebyla jen má zásluha, nemohla být. Ano, chtěla jsem začít žít tak nějak znovu, bez masek, bez lži, bez her, ale zároveň jsem se jich nedokázala pustit, jelikož jsem měla strach. Ochromující strach před tím, co je mimo náruč mé ochránkyně, Temnoty, kterou jsem si tak zamilovala a dosud jí vděčím za mnoho a vím, že mi již navždy bude matkou, symbolem bezpečí a ochrany. Ale začala jsem nacházet cestu, kterou bych se snad mohla vydat a zatím jí kráčela tak, abych mohla kdykoli vycouvat, držela jsem se v bezpečí i s jeho omezeními. Ovšem v mém životě se začalo objevovat více lásky, lásky mé i mého okolí, protože jsem ji chtěla vidět a chtěla ji konečně potkat. A Temnota postupně odplouvala, mé Temné období končilo, ptáče vylétlo z hnízda. A alegoricky k tomuto jsem taktéž opustila svůj domov v realitě a přestěhovala se k otci a jeho přítelkyni Ivě, díky čemuž jsem se mohla postupně vzdát veškeré ochrany, kterou mi Temnota celou dobu nabízela a kterou mi ochotně poskytovala, a za ni si nebrala nic více, než co každá matka - část mé svobody, mé volnosti, ale jen proto, aby mě mohla udržovat v bezpečí.

A tak jsem se vzdala života v bezpečí, ale zato jsem se rozhodla vykročit do světa, ve kterém je více než strach a apatie, kde je více lásky, více štěstí a více svobody. Dalo by se říci, že jsem konečně pozbyla strach, avšak nebyla by to úplná pravda, jelikož ještě nějaká ta část strachu ve mně zůstala a nevím, zda ve mně nezůstane již napořád - strach z minulosti, z období lží a masek, z her, které Veronixika hrála, s nenávisti, kterou vykazovala Vera Iconica, strach z toho, že jsem nebyla nikdo víc než skořápka, že jsem nenáviděla lidstvo, že jsem nenáviděla sama sebe za to, že jsem člověk, že jsem lhala do očí beze studu, bez viny, bez jakéhokoli špatného pocitu. Že pro mě lež a přetvářka byla přirozená jako dýchání. A opravdu, často se mi zpátky tyto záblesky objevují a dosti mě děsí. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že první, co mě v některých situacích napadne je lež, která má tendenci vyklouznout dříve, než jí stačím zarazit, ten zbyteček Veronixiky, minulosti, která se ještě nevzdala. Bohužel, právě proto se můj strach nalepil na osobnost, která by mi měla být nejbližší. A proto v tom není jen strach, ale taktéž čirý smutek z té skutečnosti. A s tím jsem se v podstatě dosud nedokázala vyrovnat.

Ale zpět k mému příběhu... dostala jsem se do další fáze, která má taktéž své jméno; Vēra Nīkē, což samo o sobě znamená dosti - Vēra znamená latinsky pravý, Nīkē je pak řecká bohyně vítězství. Ovšem dosud jsem měla pouze cestu ke svému cíli, nikoliv samotné vítězství, protože toho musím dosáhnout časem, abych vyhrála nad sebou, nejen nad svými maskami, ale taktéž nad svou minulostí, ke kterému mi chybí však snad již malý kousíček. Ale každopádně, i toto jméno bylo důležité pro to, abych pokračovala dále. Už jen to vědomí, vědomí, že to já zvítězím, že mně je dáno, abych zvítězila, bylo totiž hnacím motorem k tomu, abych svůj boj nevzdávala i přes to, že jsem věděla, že Veronixika by mě za dnešní chování nenáviděla, či spíše mnou jen pohrdala, jelikož nenávist je příliš silný cit na to, aby jím bylo moudré plýtvat na tak bídnou existenci, jakou bych podle jejího mínění byla.

A s tímto nyní existuji. Ač už vím, že je více dní veselých a že mé štěstí neplyne jen z mé samoty, jako tomu bylo u Veronixiky a Vera Iconicy, stále mám pocit, že to, co dělám a to, jak se cítím ohledně určitých lidí, není tak úplně správné. A nejspíše za to můžou právě střípky Veronixiky, která ve mně zůstala. Ovšem ty pocity, ty tady stále jsou, ať už jsou či nejsou její a abych se jich mohla zbavit, prvně musím zjistit, jaké jsou konkrétně, protože jediný nepřítel, kterého nemohu porazit, je ten, kterého neznám a kterého nevidím. A zjišťuji, že ty pocity patří mé rodině, a tu noc, tu noc, co jsem toto začala psát, jsem si ty pocity konečně uvědomila, a proto je nyní vypíšu taktéž, abych si z nich mohla vzít to, co potřebuji a zjistila o nich to, co vědět musím pro jejich obranu či odstranění. Protože teď, když toto píši, se ty pocity dostávají na povrch, do mého vědomí z povědomí, které je tak dlouho ochraňovalo a zabraňovalo jim ukázat se v plné síle, stejně jako mě má Temnota.

Nu a o čem ty pocity jsou konkrétně? Nevím, čím bych začala. Ale asi svou matkou, protože u té cítím, že jsou mé pocity tou nejhorší křivdou a zůstává to tak i přes fakt, že tomu není tak dávno, co jsem jí byla označena za, cituji: "Tlustou, blbou, slepou, hloupou, drzou a hnusnou", což jsem samozřejmě nedokázala nechat bez odezvy a dosti mě mrzí má věta: "Nu, alespoň nemám nic společného s tebou a tvou dokonalou dcerou." Ale co se stalo, stalo se. A popravdě, až na to, že moje sestra je v tom v podstatě nevinně, jak již vím, tak mám pocit, že ten pocit tady opravdu je a nebyl to jen záchvat vzteku, co mě donutil tohle říci. Ale zpět k tomu, co jsem chtěla napsat o mém vztahu s matkou a tentokrát už bez slov, která jsme proti sobě nedávno použily.

Vím naprosto jistě, že jediná vzpomínka, kterou si z mého období dětství pamatuji a je naprosto jasná a v obrazech, je jedním chladným večerem. Mohla bych rovnou říci, že ta vzpomínka je trochu upravena mým nynějším pohledem na svět a rozhodně nyní již vím, že to byl v podstatě konec mého dětství, ač to byla doba, kdy jsem snad ještě nechodila do školy, protože tuším, že začátek první třídy se udál až po této události. Na jednu stranu je nepříjemné vědět, že jsem šla do školy již s pocitem, že pokud mě má mít někdo rád, tak se musím snažit být dokonalá a musím zvládat odhadovat, jakou odpověď mám říci, aby se okolí líbila. Ale na druhou stranu... je to lepší tehdy, než nyní, protože nyní bych už věděla, že je na tom něco špatně. Nyní by mě to již mrzelo, protože bych věděla, že takhle to být nemá.

V mé vzpomínce jsem malá, opravdu ještě opravdu malé škvrně, ač já sama jsem vybarvena jen dle svých vlastních pocitů, protože přece jen, vidět se můžu jen tak, že vystoupím z pohledu sebe samotné a podívám se na vzpomínku jako vnější pozorovatel, který do děje nepatří. V každém případě, ta malá holčička, mé mladší já, Beruška, jak jí maminka často říkala, má ještě blonďaté vlásky a ty hnědé očka mají ještě jiskru nevinnosti, kterou tak brzy ztratily, když se o něco později schovaly pod masky. Nu a Beruška v narůžovělém pyžamku s vzorem hnědých plyšových medvídků, vyšla ze svého a sestřina pokoje, bez ponožek či papuček, takže jí zebou nohy, když vstoupí na chodbu s téměř ledovými, hnědými čtvercovými kachličkami se světlou, spíše šedivou žilnatinou, mezi nimiž je i několik kousků rozbitých či pár střípků chybějících. Je úžasné, kolik detailů znám, ač popravdě, nevybavím si dnes, zda v tom domě, ve kterém tak dlouho žiji - či jsem žila - stále ty kachličky jsou nebo byly vyměněny. Ale už i ta malá holčička ví, že není dobrý nápad na chodbu chodit, ale nemůže spinkat, když se vedle ozývá ječivý hlas její matky a hrubý nepříjemný hlas matčina přítele - Karlose, který, jak mé nynější já ví, ač malá holčička ten fakt nikdy definitivně neslyšela, nahradil jejího tatínka, kterého měla a v budoucnu ještě bude mít, tak moc ráda, ač se dosud snažila přijmout i tohoto muže, jako svého nevlastního rodiče, ač to se jí nikdy nepovede, nejspíše taktéž kvůli této noci. A tak holčička stojí na chodbě, chlad se jí zabodává do chodidel, a kouká na tu scénu před sebou, neschopna odejít, ale příliš ustrašená na to, aby udělala byť jen krok vpřed. Sleduje hádku těch dvou dospělých, ječení své matky, ze které má velký respekt, ale ne strach, alespoň doufám, že všechen ten strach pramení jen z mého nynějšího já a ten démonický vzhled jejích rudých vlasů je taktéž jen iluzí mou dodatečně přidanou. Nu a pak je tady Karlos - matka o něm vždy říkala, že jej nemáme proč nemít rády, jelikož on nám nikdy nic neudělal, navíc nám toho mnoho koupil a mamce dosti finančně pomohl, problém je v tom, že minimálně já jsem nikdy nechápala smysl toho, že nám někdo něco koupí a přitom nás nemá ani trochu rád, protože tak jsem to cítila. On nás neměl rád, měl svou dceru, ale na rozdíl ode mě, má sestra a matka se vždy nechaly koupit - hmota pro ně vždy byla důležitější než emoce. A i mé malé já ví, že Karlos je pro ni zlo, zlo pro její rodinu a podle toho má upravenou i podobu tohoto člověka - mezi kudrnatými černými vlasy jsou ve vzpomínce přidány malé čertí růžky, barva očí je daleko temnější téměř černá a ten zlý úšklebek na tváři jsem na něm taktéž nejspíše nikdy doopravdy neviděla a vytvořila jej jen má malá dětská představivost, kterou ovlivnily pohádky. A z toho měla ta holčička strach velký, protože ať už matka říkala cokoli, malá Beruška věděla pravdu. A dosud při té vzpomínce je pro mě hrůzu nahánějící ten okamžik, kdy Karlos matku uhodil, ona upadla a pak, se slzami v očích, když dveře od domu bouchly, pronesla směrem ke své malé dcerušce větu: "To je dobrý, Beruško. Všechno bude dobrý, jen běž spinkat." Ale ta věta je pro mě děsivá již z jiného důvodu než z toho, který jsem měla jako malé nevinné dítě, které vidělo svou matku trpět. Bolí mě ta slova tak strašně moc jen proto, že přesně to samé mi matka vždycky říkala, poté, co na mě ječela, poté, co mě uhodila. Vždy řekla to samé. Tu samou větu na usmířenou, ve které však nebylo nic uklidňujícího. A já to vždy podvědomě věděla, že ta věta na mě má naprosto paralyzující účinek, zvláště pak, když mě k tomu matka ještě objala. Poté, co mi ublížila, poté, co se pohádala se mnou, prostě mě objala se slzami v očích a řekla mi TU větu: "To je dobrý Beruško, všechno bude dobrý."  Protože tím dávala, ač pouze utajeně najevo to, že to jsem vždy JÁ, kdo tady někomu ubližuje, že jí ubližuji jako on, kterého jsem tak nenáviděla a z koho jsem měla takový strach. Nikdy pro mě nebyly tak zraňující jakákoli slova, která řekla, dokázala jsem později stát hrdě a bez slzy když po mě matka ječela, že jsem nemožná a neschopná a kdo-ví-co ještě, ale ve chvíli, kdy se ona sama rozbrečela a objala mě, v tu chvíli mě vždy zlomila. A nikdy mi nemohlo ublížit nic víc, než její objetí a slova, že to bude dobrý. Protože žádná fyzická bolest, ani žádná slova či jekot se nevyrovnají tomu, když vám vaše matka, kterou tak milujete a jejíž pláč pro vás je jako dýka do srdce, vmete tohle do tváře. A ne jednou. Když za každým vaším neúspěchem je hádka, které je těžko zabránit a která končí objetím, slzami a tou větou... protože moje matka vždy byla nakonec ta ublížená a jen já byla viník. A tohle mi tiše sdělovala v těch pár slovech, v těch kapkách slané vody a v tom něžném doteku. A já i přes to, že jsem si to dlouhou dobu neuvědomovala, vždy jsem se po tom cítila vinna za všechno, co se stalo a probudila se ve mně touha udělat cokoli, klidně zničit sama sebe, abych byla dokonalá a už nikdy si to nemusela vyslechnout. A tak teď už vím, že to ta noc a každá další výčitka ze mě udělaly Veronixiku, která dokázala alespoň na nějakou chvíli utišit hádky, za cenu toho, že už nebyla mnou, ale jen jakousi iluzí dokonalosti, za kterou jsem stejně nikdy nebyla odměněna jinak než odložením trestu.

Vsuvka: Kupodivu u jiných lidí na mě tato zkušenost zapůsobila opačně, ač nesnáším, když mě matka objímá a jsem v podstatě vždy nesvá, když mě obejme kdokoli, tak hrozně ráda objímám ostatní lidi v případě, že je mám ráda, či je chci utěšit, protože ač mě objetí většinou neutěšovalo, tak o to více přeji útěchu z toho gesta ostatním lidem. Chci tu lásku dávat, když už jsem ji sama nedostala. Což je možná zvláštní, ač já jsem taky v tomhle ohledu zvláštní - kdysi, ač ne tak dávno je tomu, co jsme měli křížence poníka a koně, Lucase, krátce obsednutého netrénovaného valáška, který mě několikrát shodil se sedla, narazila jsem si při pádu z něj ruku a měla pošlapané všechny prsty a byla jsem pořádně pokopána, když jsem si zrovna nedala pozor, přičemž jeho jezdkyně byla převezena do nemocnice, když jí shodil do branky od ohrady. A přes to všechno, byl to Lucas, kdo mě naučil milovat koně - reagovala jsem opět naopak, místo toho, abych začala mít strach z tvorů, jako je on, kteří byli divocí a nezvladatelní a kteří mohli tolik ublížit, začala jsem je milovat. Ale to je zas jiný příběh.

Ale těch lidí je více, o kterých musím psát, ač nikoliv více těch, kteří mě určitým způsobem ničí, to rozhodně ne. Ten zbytek jsou většinou lidé, kteří mi naopak pomáhají to všechno zvládnout, opravují mě a pomáhají mi stát opět na svých nohách a žít ve světě, který jsem poznala i z té horší stránky. Nu, ale to jsem opět odbočila od toho, co jsem chtěla sdělit. Komu? No přece sebe, pro koho jiného bych tak asi tenhle text psala, že? Vždy jen pro sebe, protože tohle je moje Via, můj Vita...

A tak bych pokračovala osobou matce blízkou. Má sestra, Marťa, Matasekk, jak si sama říká, jinak však Martina, jakéžto jméno nemá ráda a když byla malá, dosti silně se proti němu stavěla do odporu: "Já nejsem žádná Martina! Já jsem Martinka!" Abych jí ještě více provokovala, říkala jsem jí pak: Václave, protože slavila narozeniny v dobu, kdy byla u nás Svatováclavská pouť, což otec zpětně nechápe, jelikož ten, pro koho měli mí rodiče vymyšleno mužské jméno, jsem byla já - Bohuš, ha, ale mě tím nešlo naštvat a proto to nikdo z naší domácnosti nepovažoval za nutné zapamatování. A tak sestra byla vždy Václav a já Beruška, u takových přezdívek byste si jen těžko tipli, že to sestra byla tím oblíbencem. Ale byla, protože ač to byla doslova odprošená dceruška mého otce, tak možná proto, že mamka jí nechtěla, se stala taktéž její oblíbenkyní.

Ale opět jsem odběhla. Už od dětství jsem sestře vždy záviděla. Protože já mohla být dokonalá, jak jsem chtěla, ale nikdy se to jí nevyrovnalo. A ona se ani nemusela snažit! Prostě běžný komplex staršího sourozence - málocennost. Vlastně, měla vše i přes to, že o tu pozornost nestála tolik jako já. Protože předpoklady byly opačné - já jsem matčina holčička, ta, která bude jednou pokrytecká na hmotu zaměřená osoba, a sestra bude ten rebel, duševně vedený andílek s růžky, který bude následovat otcovy šlépěje. Chyba. Opět. V každém případě, Marťa byla vždy ta dcera, která měla možná své chyby, ale každopádně byla lepší v tom, že prostě byla. Byla taková, jakou být měla a nemusela se pro to snažit. Naše malá Martinka. Občas jsem kvůli ní měla pocit, že jsem nějaké kazivé zboží. Něco, co do naší rodiny ani nepatří, někdo, kdo se v tomto světě ocitl bez toho, aby tady být měl. A proto jsem ji tiše nenáviděla. Mohla být, jaká chtěla a vždy byla dokonalá. A já? Mohla jsem se snažit sebevíc a stejně to nebylo dost. A co teprve, když jsem se snažit přestala, to už jsem byla tou nejhorší. Nejen neviditelná, ale taktéž špatná. Hrozně mě štvalo to, že sestra neměla mou inteligenci, že neměla mou paměť a tak měla ve škole špatné známky, protože přesně to na ní bylo to půvabného, proč se o ní každý zajímal - chudáček Martinka, ona se tak snaží a stejně má špatné známky,Verča ta už je něco jiného, ona má prostě skvělou paměť a je chytrá a tak je samozřejmé, že má samé jedničky, to je jasné, vždyť ona se ani nemusí snažit, tak se koukněte, jak se fláká, a své sestře vůbec nepomůže, místo toho, aby sestře vysvětlila učivo, tak raději lítá kdesi po lese a vymýšlí hlouposti! Prostě mě to hrozně štvalo, zvláště pak proto, že jsem sestře dělala úkoly do školy, protože mamka neměla čas, anebo se vymluvila, že tomu nerozumí a ať s tím sestře pomůžu, ale Marťa nesnášela, když jsem se jí snažila něco učit, anebo jí ukázala, kde má chybu a vysvětlila jí to a tak jsem to brzy vzdala a prostě jí vždy ty úkoly napsala a bylo to. Všichni byli spokojení. Tedy, až na mě, ač jsem taky raději vypočítala pár příkladů do matiky či vyplnila gramatické cvičení do češtiny, než abych to sestře vysvětlovala a poslouchala, jak je nespravedlivé, že mě jde do hlavy všechno samo, což taky nebyla tak úplně pravda, ač to je opět jiný příběh, který bych mohla dlouze rozvádět. Ale později jsem se i sestru naučila mít ráda, jelikož jsem pochopila, že ač měla v životě štěstí, tak tomu tak očividně být mělo. A už vím, že měla i horší chvilky a občas jí život taky dal po čumáku. Teď vidím i tu druhou stránku věci, s odstupem, s nadhledem. Nelituji toho, že jsem jí záviděla, protože jsem to tak cítila a jen se omlouvám těm, kterým má závist uškodila. Prostě jsem ty pocity musela poznat, ochutnat je a zjistit, co jsou zač. Ač sama sobě se omlouvám za to, že jsem ty pocity tak dlouho skrývala pod svou maskou, protože jsem často dělala, že mi lidé okolo nedokázali ublížit, ač jsem vnitřně krvácela, topila se v té závisti tiše a neslyšně, což je krásná alegorie k mé sestře, která když se učila plavat, tak ve chvíli, kdy jí došly síly to vždy prostě vzdala a klesla ke dnu, očekávajíc, že jí někdo vytáhne či možná smířená s tím, že nedoplave, ač tuším, že u ní to byla ta první možnost. To co mě však mrzí je fakt, že sestra se mnou nechce mít mnoho společného, či snad nejlépe nic. Že o svou starší sestru nestojí a že je jí sestrou spíše její spolužačka, Andrea, ta protivná holka, kterou nemám ráda, nejspíše taktéž proto, že kdysi mě její sestra zradila, viděla ve mně jen výhodného spojence, a když to pro ni výhodné být přestalo, tak prostě zmizela. A proto mě hodně mrzí, že jsem byla takto vyměněna a to zrovna, když mi na sestře začalo opravdu záležet. Asi je něco pravdy na tom, že zjistíme, co jsme měli a jak důležité to je až když to ztratíme. A je neuvěřitelné, jak může bolet ztráta sestry, kterou v podstatě ani neznáte a myslíte si, že s vámi ten otravný tvor nemá nic společného.

Ale abychom pokračovali mou biologickou rodinou, zbývá její poslední člen, můj otec. O taťkovi vím v podstatě tak málo, že je bolestivé o tom jen přemýšlet. Přitom však o něm vím více, než si lze představit. Protože jsem přece jeho dcera. A vnitřně jsem tak trochu jeho kopií, která však byla osudem donucena se schovávat tak, abych ani já sama sebe nenašla, takže je pravda, že sama vím málo i sama o sobě, ale taktéž proto je tu velký rozdíl mezi mnou a otcem. Každého z nás čekal jiný osud, každý si prožil jiný příběh, a protože ač i otec si myslí, že mě dokonale zná, protože ve mně konečně spatřil své mladší já, tak nemůže znát můj vlastní příběh. A ten příběh můj nezná nikdo, jen teď já a ti, kdož by si toto přečetli, ač ani milión slov nedokáže vyjádřit vše, co se událo. A proč ho neznají moji rodiče? Nu, matka se vždy dokázala dívat jen očima, a tedy to nejdůležitější vždy přehlédla a můj otec byl zase vždy příliš daleko, aby jej mohl celý vnímat. A to je nejspíše i důvod, proč toto píši, protože chci, aby někdo, byť jen já sama, tento příběh znal, věděl, co se opravdu v mém životě stalo. Protože já sama jsem to dosud plně nepochopila a svůj život mohla pochopit jen tím, že jsem si své myšlenky v hlavě utřídila a na to neexistuje lepší způsob, či způsob lepší pro mě, než je vypsat, dát jim formu, pevnou a jasnou. Protože až tehdy, když propisku nechávám čmárat po papíru, až tehdy, když se z jejího hrotu linou slova, která v hlavě nezbedně poletovala, si teprve pořádně uvědomím: "Ano přesně takhle to je, přesně takto jsem to chtěla říci." Ale zpět k mému otci, ač mnoho věcí již říci nemohu, snad jen to, že občas si prostě neuvědomuje, že jeho myšlenkové pochody chápu, že vždycky jsem je chápala, protože to cítím podobně, ale občas mám trochu jiný styl přemýšlení, jinou cestu ke stejnému cíli a jiné pocity z něj samotného, protože mám jiné zkušenosti, ač na stejném psychickém základu, který mi byl dán, či kterým jsem já sama o sobě. To jen mé okolí mě od jeho vzoru odvrátilo... zvláště taktéž kvůli sexistickým názorům, které mě ovlivnily, a které ve společnosti vždy panovaly a vždy panovat budou, ač já si na ně nejspíše nikdy nezvyknu.

Nu a pak jsou tu další lidé, kteří jsou však taktéž svým způsobem mou rodinou. "Přátelé. Rodina, kterou si vybíráme sami." A největší štěstí je, když se za rodinu považujeme vzájemně a nikomu z nás nezáleží na tom, že spolu geneticky nemáme nic společného. A tak, tou první osůbkou je Iva, osoba, která se mi stala nejlepší přítelkyní a více než to, protože ona je chtě-nechtě mým osobním vzorem skvělé matky, takové jakou mi moje vlastní mamka nikdy nebyla, ač ona mě již bere jako svou dceru, kterou nikdy neměla - má dva syny a dvě vnučky. A já, ač vím, že matku mi nikdy nehradit nemůže, ba vlastně ani nechce a nesmí, protože stále doufá v to, že se usmířím se svou vlastní matkou, tak přesto svým způsobem, takovýto vztah mezi námi panuje. Protože z jejich slov to cítím. Může se zlobit, jak chce, i když občas si stěžuje na to, že zase neudělám něco naprosto samozřejmého a příliš jí s udržováním pořádku v domácnosti nepomáhám, tak vím, že její láska je bezpodmínečná a právě díky ní se opět cítím jako to dítě. Nevím, jak je to možné, ale prostě u ní neexistují ty podmínky, jakože musím být chytrá, nosit dobré známky, poslouchat na slovo či mít v pokoji pořádek. Protože ač vím, že by byla ráda, kdybych byla ta vzorná dívenka, tak mě stejně má ráda. I když se šklebím ve chvíli, kdy mi něco vytkne, tak stejně jí to jen donutí připomenout si jejího dospělého syna, který byl podobné nátury, nebo spíše podobného osudu, jako já, jen mírně opačného - já se rozbratřila s matkou, on s otcem. Nu, a mě se hrozně líbí to, že na rozdíl od mých rodičů mi nevyčítá, že mám tendenci se občas chovat spíše jako kluk než jako holka, protože ona sama byla ta, co v dětství byla dokonalou ukázkou toho, jak se dívka může chovat spíše jako malý drzý kluk, než dobře vychovaná dáma. Ivina láska je pro mě jednoduše dosti matoucí a na druhou stranu neuvěřitelně uklidňující, i přes to, že to je taková nezvyklá emoce, které není ve světě mnoho... Ale vždy to bude nejspíše mírně matoucí a určitým způsobem nesprávné, jelikož bych měla mít nejraději svou matku, prostě tak to má být a bývá, a občas se i mě samotné zdá, že jsem jí vyměnila, avšak ve výsledku si říkám, že se svými pocity nic neudělám. Prostě tak to cítím. Tečka. Je to dobro? Je to zlo? Vždyť ty patří pouze do pohádek, tak proč bych se tím měla nějak zvláště zabývat, zvláště pak, když již nadále nehodlám být pokrytec? Ne, vím, že už nehodlám zapírat to, co cítím, ať je to jakékoli.

A pak jsou tu tedy další lidé, které považuji za svou rodinu. Jako můj Brácha René... ač si nejsem jistá, zda jsem opravdu na stejné planetě jako on, jak Iva často říká. Ale v každém případě, já jsem jeho malá ségra a on je můj velký bratříček, čímž si částečně kompenzujiztrátu biologické sestry, ač pravda je taková, že jsme to vymysleli tak trochu naopak - René má totiž bratra staršího a já mám sestru mladší, a často se podle toho i celkem chováme, protože občas se skoro zdá, že je více zodpovědnosti ve mně, než v něm, ač to nejspíše bude spíše proto, že každý to bereme jinak a já jej dosud neměla možnost úplně poznat. A tak, ač s Bráchou nemáme v podstatě mnoho společného, tedy až na znamení zvěrokruhu, což je však dosti, vzhledem k tomu, že jsem zjistila, že na tom přece jen někdy něco je, nu, možná více než jen někdy. Oba jsme Vodnáři - snílci, kteří mohou být čímkoli jen chtějí - a má matka a jeho otec jsou zase Berani. Nu prostě nejspíše znamení, která se k sobě příliš nehodí. Ale ten podobný příběh je pro nás důležitý a spojuje nás dosti pevně, čímž z nás dělá sourozence, ač můj brácha je mírně šílenec, tak možná právě to na něm miluji ("Ségra, kdy ti bude osmnáct?" "Za dva roky." "Sakra, ale to už si nebudu pamatovat, že jsem se s tebou chtěl zhulit!"... nebo: "Á, domina! Já ti vážně koupím ten kožený obleček a bič jen proto, abych tě jednou naštval!"). Pravda však je, že i můj otec si s Bráchou dobře rozumí a máme tak všichni tři vždy společnou řeč... možná jsem tak nějak zapadla do té mužské sekce a vůbec mi to nevadí, zvláště proto, že máme všichni tři představy o životě podobné a "ženské" od vedlejšího stolu, jim příliš dobře rozumět nemohou, a co teprve. Nu prostě taťka s Bráchou jsou ti, co mi rozumí asi nejlépe což je ironií osudu vzhledem k tomu, že jsem si vždy myslela, že tohle není možné, aby mi porozuměl chlap, když mi nedokážou většinou rozumět ani ženy... další takové zajímavé překvapení a něco k zamyšlení.

Nu, ale ještě tady mám minimálně dva členy rodiny, kteří by k ní vlastně právně patřit neměli. No a pak je tu Mia, ta nejúžasnější neteřinka, kterou by si kdo mohl přát, protože je to malé čarodějnické a stejně tak čarokrásné stvořeníčko, takové sluníčko, které mě okouzlilo už jako malé škvrně, když jsem se učila pracovat s energií a ona poté, co jsem k ní energii vyslala, mi ji vrátila s naprostou lehkostí a samozřejmostí. A od té doby jsme mezi sebou taktéž měly určité pouto, ač postupem času se stává křehčí, protože tu zkušenost si Mia nepamatuje, jelikož zapomíná i na své schopnosti práce s energií, jako ostatně každé miminko, když přechází do fáze zvídavého dítěte, které už vnímá hlavně hmotu. Ale Mia mi ukázala, že práce s energií má smysl a že je to schopnost, kterou člověk má, jen jí zapomněl. A taktéž si mě díky tomu oblíbila a věřila mi, což je úžasné vidět na těch jejích očkách malého nevinného dítěte. A nakonec bych mohla zmínit ještě jednu osůbku, starou, moudrou, sečtělou a velmi příjemnou... Ivinu matku a tedy prababičku malé Mii. Ženu, která miluje čtení, svou zahrádku a svou rodinu. A taktéž bydlí na úžasném místě na zemi, které připomíná ráj, protože má domeček na kopci uprostřed téměř ničeho, takový ostrůvek klidu a pokoje, který jsem si vždy přála. Stádečko vysoké se jí popásá pod oknem na jejích pečlivě pěstovaných chvojkách a občas i na jiných rostlinkách, kousek za domem mají vstup do lesa či hranice obory, kam občas tajně chodí na hřiby a stačí jít jen kousek lesní cestou a dostanete se k hradu Hukvaldy... prostě úžasné to místo.

Existuje ještě mnoho osob, které mi pomohly, a mnozí z nich více než jen trochu, ale rozhodla jsem se, že zbytek svých myšlenek si nechám pro sebe. Že vylíčím jen rodinu, ať už tu biologickou či tu přátelskou... ale i tak, ještě zmíním některé z těch, kteří mi pomohli se stát Vērae Nīkē; takže rozhodně Cerys, Lily, Finery a Bella, holky z BaW, které mě držely nad vodou už v době, kdy jsem měla své Temné období a první dvě zmíněné dokonce ještě dříve... a taky holky z Floresty, které však patřily taktéž spíše k tomu Temnému období a období před ním, hlavně Selly, Amína, Bambí, Simíč a Knoflajs, ač tady jich bylo rozhodně více a taky k nim můžeme přidat lidi z jiných "virtuálek" jako Ev či Hillary... potom parta ze Silmarionu, především Antea a Cora, můj milovaný psychiatr/psychopat a ta přítelkyně, která mi dokázala pomoci ve výsledku i svým nepřátelstvím... nu a když jsme u Cors, tak společně s ní jsem byla taktéž na Felix Felicis, jehož atmosféra mi taktéž na přelomu toho všeho pomáhala... no a velkou kapitolou je pak Satira neboli Chenoe, virtuální sestra i matka, to bláznivé stvoření, které mi pomáhalo svým vlastním způsobem, ač mě taktéž často štvala... nu a skrze Satí se dostáváme k Oscuru, jejímu projektu, který mi nakonec připadl ve vlastnictví a stejně tak Schole Dlacos, kterou jsem založila sama a z nich vzniklého ALES, a lidem na nich, z nichž bych mohla vypíchnout třeba Jess, Syd a na úplném závěru mého Temného období pak taktéž Iana a Fox. A pak k realitě, kde se objevilo kupodivu taktéž pár přátel, kteří mi pomohli, ač někteří spíše nevědomě, ač bez vlastního vědomí to nejspíše dělala většina z nich, takže vím, že za hodně, opravdu hodně moc vděčím Ronnie, mému temnému andělovi, černé dušičce, která snad dokázala nemožné a pak taktéž určitým spolužákům, Kateřinám a Myšáčkovi, kteří tak nějak taktéž přidali ruku k dílu... a nakonec ještě človíčci, které bych měla vzpomenout, jsou Zdenička, která mi pomáhala i když já jsem byla sobecká mrcha a vždy se starala jen o sebe a v podstatě děkuji taktéž Denči, protože ač byla důvodem mých slz a každopádně mi její chování v minulosti dosti ublížilo, tak přesto bylo její přičinění ve výsledku dobré a můj život zavedlo na správnou cestu. A nakonec, musím poděkovat ještě osobě, která mi byla největším nepřítelem, která mě zradila, která mi bodla dýku do zad, když jsem ji přijala mezi trojici nejlepších kamarádek, která byla lepší lhářka než já a která se dokázala se svými maskami sžít lépe, mistryni lží a podvodů, Káji. Děkuji za to, že jsi nechala zbořit můj svět... Jsi skvělá herečka a lhářka a já se ti klaním. A ač se to tak může zdát, tenhle dík není ironický, je upřímný a vychází z hloubi mého vlastního srdce.

Ale konec nostalgie... prostě jsem Vám chtěla říci lidé, které znám i vy, které jsem poznat zatím nestačila: Miluji Vás! Vás, co mi dáváte lásku, Vás, co mi podkopáváte nohy i Vás, kteří jen tiše procházíte okolo... buďte takoví, jací jste, nebuďte již pokrytci a buďte hlavně sami sebou, protože to je to, co z Vás dělá dokonalé bytosti. Milujte a nenáviďte, rozdávejte štěstí i smutek, lásku i strach... dělte se o své problémy i své radosti s ostatními a hlavně... žijte. Protože ač by možná bez nás byl svět místem lepším, tak stejně... my jsme tady z nějakého důvodu a my se tady máme něco naučit a proto neklesejme na mysli, protože nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší... a nechť se stane, co se stát má...

S láskou a nenávistí;
Mé i Vaše... Pravé Vítězství.
12. - 20. 3. 2014
ku příležitosti Jarní rovnodennosti, svátku Ostary a čtvrtého dne po úplňku...