Odkaz minulosti

Serpens Heres - LEV - Prolog

Ve starém čalouněném křesle seděl muž s černými vlasy na všechny strany a jizvou ve tvaru blesku na čele. Vypadal starší, než by měl. Dávno zničen bojem sám se sebou sledoval dění za oknem v patře domu na Grimmauldově náměstí. Většina lidí jej považovalo za blázna, kterým již nejspíše byl. Celé hodiny jen tak seděl a koukal ven.

"Lilien, víš, že by tví rodiče nebyli šťastni, kdyby věděli, že jsi zase zde," pronesl muž hadím jazykem směrem ke dveřím, které se s tichým, avšak táhlým zaskřípěním otevřely. Jeho syčivý hlas byl již slabý. Natáhl se pro brýle, a otočil se ke dveřím. Tam stála malá pečlivě upravená dívenka s černými vlnitými vlasy a oříškovýma očima, v šatičkách barvy noční oblohy s třpytem hvězd. Co nejtišeji za sebou zavřela a pak přešla opatrně k muži. "Ale jsem rád, že jsi přišla," dodal pak se smířeným úsměvem a objal dívku, která se však tiše rozvzlykala.

"Nechci, abys mě opustil, dědečku," zakňouralo dítě a stále plačící stisklo staršího muže v objetí. Její stejně tak syčivý hlas se zlomil, když to říkala, načež se však otočila hlavou ke dveřím, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá – že ji nikdo neposlouchá a tedy neví, že nejenže dědovi rozumí, ale dokáže sama mluvit hadím jazykem. To nikdo vědět nesměl. Ač se dívka snažila být silná, do očí se jí nahrnuly další potoky slz.

"Neplač, má malá Lilien. Ty to zvládneš i beze mne. Jen mě dobře poslouchej," začal muž a dívka na něj upřela důvěřivá očka, načež se pokusila si setřít slzy hřbetem drobné ručky. "Lilien... vždycky jsem ti radil, když jsi nevěděla jak dále. Teď budou rozhodnutí jen na tobě. Nevěř na osud, Lilien. To, jak budeš žít, si určíš sama. Vím, že dokážeš udělat správná rozhodnutí," usmál se na ní, ač jiskry v jeho očích již téměř pohasly.

"Bojím se," zakňourala Lilien.

"Udělám špatná rozhodnutí a zklamu všechny ty lidi... zklamu tebe," pokračovala holčička plačtivým hlasem malého dítěte. Byla dítě, ale nějak si uvědomovala, že jí být dítětem nebude dopřáno dlouho, a už vůbec ne po dědečkově smrti.

"Mne nikdy nezklameš, holčičko... ať se rozhodneš jakkoli," zašeptal muž a dívka jej sledovala a při těch slovech se pousmála. Byla ráda, že jí dědeček důvěřuje a že jí má rád. Ač stále pořádně nechápala, proč musí odejít tak brzy. Věděla, že je nemocný. Vždy to moc dobře věděla. Ovšem i tak se jí to zdálo nespravedlivé. "Ale teď už běž domů," řekl po chvíli muž a popostrčil dívku ke dveřím.

"Děkuji, dědečku, za všechno," zašeptala tedy malá dívenka a obrátila se směrem k odchodu. Brzy její tiché kroky zmizely z domu. Muž si povzdechl a nalil si ze džbánu na nočním stolku, jenž stál vedle křesla, do sklenice trochu dýňového džusu, načež sklenici vzal a chvíli si jí prohlížel, zabořen do svých vlastních myšlenek.

Věděl, že se již brzy přidá ke svým rodičům. Že již brzy opustí tento svět a ona tady zůstane sama. Donucena rozhodnout o své cestě, která v každém případě nemohla být pro dítě jako je ona dobrá – mohla by ochraňovat dobro, jak od ní všichni očekávají, být dalším skvělým kouzelníkem, který svůj život tomuto zasvětí. Jako on. A jako Brumbál. Avšak stejně tak věděl, že tento osud by jí nepřál. Nepřál jí ty strasti, nepřál si, aby skončila jako on – aby jí všichni považovali za blázna, až dobro, které vykoná, bude muset vykoupit svým vlastním šílenstvím.

Druhá možnost však taktéž nebyla přívětivá a rozhodně zahrnovala svou vlastní cestu šílenství – mohla se tomu vzepřít a stát se dalším z těch, kdož skončí na temné straně. Nevěděl, která cesta mu připadala horší. Ač věděl, že by to měla být ta druhá, tak najednou neviděl zlo ani dobro v žádné z nich. Viděl jen to, že jeho vnučka se obětuje pro jednu stranu a na straně druhé, se taktéž vždy objeví někdo, kdo bude muset udržet rovnováhu ve světě.

Sklenice vypadla muži z ruky. Sklo se rozprsklo. Nápoj v něm taktéž.  Ten náraz byl nezvykle hlasitý. Rusovlasá žena, která stála dole v kuchyni, ihned zpozorněla. Vyběhla nahoru po schodech a vrhla se ke křeslu, kde její muž většinou pobýval – ale jeho duše již tělo opustila...