Imber; Terra lacrimae

Možná znáte, možná neznáte... škola, nuda a naprosto nezáživný film v němčině, kterému houby rozumíte. A tak koukáte z okna, poklepáváte propiskou o blok a snažíte se uvažovat nad něčím, co by udělalo tuhle hodinu snesitelnější. A právě v takové chvíli mě napadl tento text, který možná nemá mnoho smyslu, ale jistě jej má více než bezcílné koukání z okna... na padající kapky vody.

10. 4. 2014; 10:50 - 11:35

Kapky vody dopadaly z nebe na chladnou zem. Hudba, kterou svým kapáním tvořily, byla bouřlivá a nespoutaná. Kéž by některá spadla na mou tvář a rozjasnila tento pochmurný den beze smyslu. Slzy samotné matky přírody. Ale musí být ty slzy smutné? Nebo jsou to slzy štěstí, či snad útěcha pro živočichy, že ještě není všem dnům konec? Nebo to snad ani nejsou slzy? Co by to tedy bylo, když ne ony? A jaké je jejich poselství? Sleduji ty drobné lesklé vodopády a uvědomuji si, že nejsou zlé. Rozhodně nejsou zlé. Možná jen destruktivní. Ano, voda má moc destrukce, ale ta nemusí být zlát. Je to moc velká, ale ne špatná. Drobné kapičky, byť tak drobné se zdají, mají moc obrovskou. Jejich energie, jejich magie, to je to, co skrývají před světem. Byť se mohou udát nicotné, v podstatě jsou tou nejmocnější silou, kterou můžeme spatřovat. Je v každé z nich, protože ty kapičky jsou taktéž vlastní útvar, vlastní úžasné stvoření, které láme skály, bortí hráze a dává život všemu, což na zemi živo je. A přitom... kdo by kapku uctíval? Kdo by se jí klaněl či bál? Takového člověka jen těžko ve světě moderním hledat. Sami sebe považujeme za tak mocné, tak silné, byť nejsme více než ta kapka vody a bez ní bychom nebyli. Ach, pomíjivosti života, ty která jsi nad námi a náš život, jež ovlivňuješ. Každý z nás je kapkou vody. Zrozeni v oblacích, spojeni v kuličku, padající oblohou. Každý máme jen část času vyhrazenou pro naši cestu. Náš let. Náš pád. A nikdo z nás neví, kde ta naše cesta skončí. Zda dopadneme na křídlo letadla, střechu mrakodrapu, do koruny stromů či až na tvrdou, chladnou zem. Ale každý máme moc něco ovlivnit. Možná nevíme, kterou cestou padáme, možná nemůžeme otočit náš směr, ale ovlivňujeme vše, co se děje kolem nás. Naší energií, magií, tím jací jsme. A pak, až jednou dopadneme, snad jako ta kapka vody smířeně se rozprskneme po okolí a zanecháme po sobě nesmrtelnou stopu na zemi, či se jen tiše vrátíme zpátky k oblakům. Jako každá z těch kapek vody. Každý z nás může změnit svět a každý z nás jej vědomky či nevědomky mění. Tak proč se na chvíli nezastavit a nepousmát se na kapky - poutnice? Dát jim trochu naděje a štěstí, aby jej šířily dále po zemi i k oblakům? Jen my totiž můžeme určit, s jakým poselstvím ta naše kapka dopadne.