|
Rudá lokomotiva
Hadí Dědic - LEV - II.
"Lily! Tak pospěš, nebo zmeškáš vlak!" zazněl zezdola naléhavý hlas paní Potterové. Přísně vyhlížející žena ne nepodobná své dceři, měla krásné dlouhé jemně vlnité vlasy tmavě hnědé barvy a oříškové oči, kterými však dokázala budit dosti velký respekt nejen u své dcery a dvou neposlušných synů. Lilien - stále zmateně pobíhajíc po svém pokoji - mezitím rychle vzala svou mohutnou kočku a schovala jí do košíku, kde jí dala ještě jakýsi míček na hraní, ovšem toho si kočka vůbec nevšímala – měla svou hrdost. Dívka tedy raději zavřela košík a rychle vyrazila i s kufrem a košíkem dolů za rodiči.
Pan Potter - o dosti příjemněji než jeho manželka vyhlížející muž s černými kadeřemi, které nevypadaly zrovna učesaně, protože trčely snad na všechny strany, a zelenýma jasnýma očima - pomohl své dceři naložit kufr do jejich rodinného vozu. O chvíli později již celá rodina vyjela směrem na nádraží King´s Cross. Vepředu v autě seděli pan a paní Potterová, přičemž vzadu se kromě tří dětí, z nichž se mladší kluci stále jen pošťuchovali, natěsnala i babička Ginny. Pan Potter totiž zastával názor, že prostornější dopravní prostředek nepotřebují, jelikož stejně cestují autem pouze občasně a tedy to pro ty vzácné chvíle přežijí. Naštěstí však cesta na nádraží netrvala příliš dlouho.
Tam dorazila rodina chvíli před tři čtvrtě na jedenáct – paní Potterová měla jednoduše tendence přehánět. Celá rodina se tedy vydala na nástupiště, přičemž se zastavili mezi přepážkami devět a deset. Rebecca však musela odejít dříve, protože měla ještě něco důležitého na práci, což se samozřejmě Lilien ani trochu nelíbilo, ač byla ráda, že jí matka odprovodila alespoň k přepážce, protože jinak s ní moc času nepobývala. Lilien svou maminku objala a ta jí slíbila, že jí bude psát minimálně jednou týdně, avšak pak už musela vyrazit směrem na mudlovský vlak, který odjížděl z nedalekého nástupiště.
"Lily, půjdeš první, budeme hned za tebou," usmál se na ní otec povzbudivě, opět nedbajíc toho, že Lilien nesnáší, když jí někdo oslovuje jménem její prababičky, a podal jí košík s Ven, která jej neměla příliš v lásce. Vypadalo to totiž, že si kočka oblíbila jen Lilien a možná trochu i její matku. Dítě stisklo košík v pevném sevření a zhluboka se nadechlo. Pak se rozeběhla proti přepážce mezi nástupišti devět a deset a těsně před očekávaným nárazem, který se však samozřejmě nedostavil, stiskla pevně víčka. Rozhodně jí běhání proti zdi nebylo zrovna pochuti, ač když otevřela oči, mohla jen žasnout.
Na nástupišti devět a tři čtvrtě ještě nikdy nebyla. Ovšem okouzlilo jí na první pohled. S úžasem si prohlédla zářivě rudou lokomotivu, která zahalovala poblíž postávající kouzelníky, oblaky páry. Bylo dosti zvláštní, že i v této době ještě něco takového jezdí po světě, ale v kouzelnickém světě očividně nebylo nic nemožné. Davy dospělých kouzelníků se svými ratolestmi i skupinky starších dětí či téměř dospělých studentů se míhali kolem a na nástupišti vládl čilý ruch.
Lilien si ani neuvědomila, když se za ní objevil zbytek její rodiny. Ovšem čeho si hned všimla, byla blondýnka s krátce střiženými vlasy a očima barvy hořké čokolády, která se vrhla přímo k nim a jen co Lilien stihla vyslovit pouhé: "Ahoj, Sue!" jí kamarádka stiskla v pevném objetí a ona upustila svůj košík, přičemž kočka v něm velice vztekle a hlasitě zaprskala.
"Ahoj Lilien!" řekla s úsměvem příchozí dívka, když jí konečně pustila, aby se mohla nadechnout. "Jé, ty máš kočku?" zeptala se a sledovala košík, který Lilien zvedla ze země a vytáhla z něj poměrně nabručeně vypadajícího mohutného chlupáče.
"Jo, jmenuje se Venena, ale říkám jí Ven," usmála se a pohladila kočku, která všechny kolemjdoucí propalovala zlostným pohledem, než jí Lilien zase schovala zpátky do košíku.
"Ahoj, Suzanne," vyrušila náhle jejich přivítání babička Ginny.
"Dobrý den, paní Potterová," odvětila s úsměvem Sue, když si uvědomila, že je tady i zbytek Potterovic rodiny a trochu se zastyděla, že si jich všimla až teď. Lilien se však trochu zamračila, když kamarádka vyslovila jméno její rodiny, protože jí připadalo, že to bylo až příliš nahlas. Naštěstí to však vypadalo, že nikdo příliš jejich společnost nevnímal – doufala, že by nikdo z Bradavic moc nemusel vědět o tom, kdo je zač, což by pro ni byly ideální podmínky. "Půjdu už do vlaku, En... ať najdeme nějaké dobré kupé, a nemusíme hledat volná místa na poslední chvíli," usmála se Sue na Lilien a pak se vydala zpět k rodině, aby si vzala kufr a klec s trochu nadprůměrně velkým Kalousem ušatým.
"Dobře," stačila jí na to ještě kývnout Lilien a pak se otočila k rodině, se kterou se rozloučila a všechny objala. "Ne, že budete moc zlobit rodiče!" upozornila ještě Harryho a Paula, své mladší bratry, u kterých bylo jisto, že i přes ubezpečení, že nic nevyvedou, stejně budou dělat lumpárny jen, co nasedne do vlaku. Pak si vzala svůj kufr i s košíkem, načež se vydala k vagónu, ač jí k vlaku ještě rodina doprovodila.
Otec jí pomohl vytáhnout kufr a pak už Lilien hledala kupé, ve kterém před chvílí zahlédla Suzanne. Ovšem po chvíli již seděla naproti své kamarádky v jinak prázdném kupé. "Těšíš se?" zeptala se pak s úsměvem na tváři a vyhlédla z okénka vlaku.
"Jasně, bude to skvělý rok!" zářila Sue, ač Lilien nebyla tak nadšena, protože jí stále trápila otázka kolejí a zařazování. Myslela si, že rodiče rozhodně nebudou mít radost, pokud by se nedostala do Nebelvíru, jako všichni z její rodiny. Ale zároveň si jako Nebelvířan nepřipadala – nezdálo se jí, že by byla někdo, kdo by se měl stát hrdinou, vůbec ne jako odvážná a chrabrá duše. Ovšem pokusila se vytěsnit z hlavy tyhle její aktuálně největší obavy, které jí poslední noci nedaly možnost v klidu spát.
"Weasleyovi!" vyrušila po chvíli Suzanne Lilien z přemýšlení, načež obě vykoukly z okna vlaku, když Sue ukazovala na rusovlasou skupinu. Obě dívky vesele zamávaly na pozdrav a dostalo se jim stejné odpovědi od rozjařených dvojčat a úsměvu od jejich rodičů. Lilien si uvědomila, že letos jich v Bradavicích bude už celkem dosti – do prvního ročníku totiž přibyly teď ona a Sue společně s dvojčaty, Sam jel podruhé a Zachary počtvrté. "Pojďte, máme tady pro vás místo!" zavolala pak Suzanne na chlapce a ti se vydali směrem k vagónu C, ve kterém dívky seděly. Avšak pak se Sue zarazila, když se otočila na kamarádku. "Doufám, že jsi nechtěla raději pozvat Samuela?" zeptala se, protože Lilien nevypadala zrovna dvakrát nadšeně. Samozřejmě to však nebylo kvůli dvojčatům, ale spíše kvůli tomu, že do hlavy se jí vetřely znovu myšlenky na zařazování.
"Ne, rozhodně ne!" vyhrkla Lilien, možná až příliš rychle. "Jen mě překvapilo, že s námi nebude sedět tvůj bratr," nahodila pak raději, aby zamaskovala tu zběsilou reakci a vůbec její chování dnes. Sue to očividně stačilo a tak to dále neřešila. V každém případě, i Lilien věděla, že Weasleyovic kluci jsou lepší společnost než nemotorný Zach či nafoukaný Sam – Samuel Potter, její bratranec byl totiž jeden z těch, kteří byli pro Nebelvír jako ušiti, bohužel však i se svou hrdostí, která hraničila velice úzce s nafoukaností. Lilien mohla jen doufat, že žádný z jejích bratrů nebude takový jako její bratranec, ač byla pravda, že Samuel si alespoň dokázal užívat popularitu svého jména.
"Zachary má svou patru jezevců," řekla Sue bez toho, aby to vykazovalo jakékoliv emoce, ač Lily tušila, že by Suzanne byla daleko raději, kdyby jí od sebe bratr neodstrkoval. Ovšem na tyhle myšlenky již nebyl čas, když se s trhnutím otevřely dveře kupé, ve kterém dívky seděly.
"Ahoj holky!" pozdravili je totiž již oba pihatí zrzci a - nechávajíc v klidu kufry na podlaze - si sedli každý na jedno sedadlo – vzhledem k tomu, že obě dívky seděly u oken, aby mohly sledovat dění venku, musel si Matt sednout vedle Sue a John vedle En – ač Lilien si nebyla stoprocentně jistá, který z nich je který, protože až otravná podobnost byla u Weasleyových očividně věčná. "Od kdy máš sovu, Lupinová?" zeptal se pak jeden z nich – nejspíše John.
"Táta mi jí koupil ve Velkoprodejně Mžourov, nevěřil, že tam ten obchod stále stojí. A je to Kalous a jmenuje se Asio," vysvětlila Sue.
"Myslím, že na Příčné všechny obchody stojí už pár set let," zamumlal Matt a John jej musel doplnit: "Jo, vždyť to tam vypadá stále stejně," dodal tedy, avšak to už bylo slyšet pískání a zepředu se začalo valit ještě více kouře a dveře do vlaku se zavřely za posledními opozdilci. A tak se všichni natiskli na okno.
Na nádraží totiž stále stály všechny jejich rodiny - otec Lilien s Harrym, Paulem a Ginny, Samův otec, rodiče Suzanne a část Weasleyovic klanu. A všichni mávali tak dlouho, dokud si navzájem s dětmi v kupé nezmizeli z dohledu, načež se teprve posadili na svá místa. Vlak vyjížděl na volné prostranství plné luk a vzdálených lesů v krásné krajině.
"Takže, copak máte v plánu kluci?" zeptala se Sue jako první, protože tušila, že aby dvojčata neměla nic vymyšleno, to by bylo hodně zvláštní – popřípadě by to znamenalo, že hodlají vymýšlet plány na lumpárny v Bradavicích.
"My?" zeptali se oba najednou velice zaskočeně. "Nic," řekl jeden "Vůbec nic nechystáme," potvrdil druhý z kluků, ale obě dívky moc dobře věděly, že těm dvěma se věřit v tom, že nic nechystají, nedá a Sue měla co dělat, aby při kývání na znamení toho, že jim věří, nevypukla smíchy, když viděla jejich výrazy, které svědčily o opaku jejich slov, proto to ani jedna z nich nepotvrdila nahlas.
Vypadalo to však, že co se týče sladkostí, mají Weasleyovic kluci lepší sluch než netopýři, protože ihned jak se objevil vozíček ve vagónu C, kde seděli, se hrnuli k nebohé paní s výběrem cukrovinek. Kluci si samozřejmě vybrali zrovna Dooblovu nafukovací gumu a hromadu Bertíkových fazolek tisíckrát jinak – klasika nikdy neomrzí. Lilien si pak ještě koupila několik čokoládových žabek a lékořicových hůlek, načež se i se Sue – která si sehnala taktéž dosti velkou zásobu cukroví – vydaly zpět do kupé, kde se již kluci vrhli na sladkosti.
Bertíkovy fazolky však mnohdy nekončily jen v ústech dvojčat, ale taktéž se brzy proměnily ve velice nebezpečnou válečnou zbraň, když začaly lítat vzduchem. Naštěstí si kluci přesedli k sobě, takže je ve většině případů stříleli pouze na sebe navzájem.
"Jen doufám, že až jim z toho bude špatně, tak mě nepozvrací," zasmála se Lilien když se Sue sledovaly počínání dvojčat, které je však ujistily, že jim špatně určitě nebude. A dle všeho opravdu měli žaludek dosti silný na to, aby odzkoušeli i některé velice podezřelé příchutě. To Lilien ani Suzanne se do fazolek neměly, takže každá se vrhla na jiný typ svačinky – u Sue to byly dýňové paštičky, protože ráno zapomněla na snídani a Lilien se zabavila se žabkami, protože čokoláda jí většinou pomáhala proti nervozitě. Kartu však bez toho, aby se na ni podívala, hodila klukům, jelikož ti je samozřejmě na rozdíl od dívek pečlivě sbírali. Avšak fakt, že tak učinila, se ukázal jako velmi nerozumný hned v následující chvíli.
"Harry Potter," pronesli totiž oba kluci najednou, když si prohlíželi kartu, která u nich přistála. Lilien se zamračila, načež jí byla karta nacpána před oči. Na kartě byl totiž její dědeček, jakožto mladý hrdina. Chňapla po kartě, avšak dvojčata si jí vzali k sobě. "Harry Potter, jenž vystudoval v koleji Nebelvír na Škole čar a kouzel v Bradavicích, jakožto chlapec, který přežil smrtící kletbu. V roce 1994 se stal nejmladším vítězem Turnaje tří kouzelníků a již za doby svého studia aktivně bojoval proti Pánu Zla, kterého definitivně porazil v roce 1998...," předčítali kluci, načež jim však Lilien vztekle vyrvala kartu z ruky a vyhodila jí z otevřeného okna vlaku, čímž si vysloužila zmatený pohled od Sue a uražený od dvojčat.
Po chvíli si však i sama uvědomila, že to možná trochu přehnala. Ale opravdu nepotřebovala teď to, aby jí připomínali zrovna její úžasné předky, kteří zachránili svět před zkázou a kdo-ví-co ještě dalšího dokázali a hlavně... patřili do Nebelvíru, jako správní hrdinové a nebáli se pro správnou věc obětovat život. Cítila se dosti nepříjemně, ale omlouvat se nehodlala. Vyšla trochu příliš rázným krokem z kupé, protože potřebovala být na chvíli sama – nebo spíše nebýt mezi Weasleyovými.
Samota jí však dopřána nebyla. "En, je ti něco?" zeptala se totiž tiše Suzanne, která Lilien po chvíli následovala ven z kupé – kde už však očividně dvojčata úplně zapomněla na to, že se něco děje a pokračovali ve fazolkové válce, takže fazolky byly úplně všude. Sue vypadala opravdu lítostivě, když pohlédla na svou kamarádku, která netušila, co jí to popadlo a taktéž nevěděla, co si počne dále.
"Jsem v pohodě," odpověděla, ač šlo poznat, že to není pravda, i když se snažila nahodit co nejupřímnější úsměv. Ale Sue jí donutila, aby se jí podívala do očí a pohledem jí vyzvala k tomu, aby jí to vyžvanila, protože to jednoduše z ní dostane, ať už Lilien chce či ne. "Mám jen trochu strach ze zařazování," řekla nakonec pod nátlakem menší část pravdy.
"Lilien, neříkej mi...," začala Suzanne, ale pak si to rozmyslela, protože si uvědomila, že jí kamarádka nelže. Kdyby lhala, poznala by to. "Nemáš mít proč obavy, En," změnila pak větu, kterou chtěla říci a usmála se na kamarádku povzbudivě. "Máš tady mě, a dvojčata, a Samuela... a když bych vlepila pořádnou facku Zacharymu, možná by se taktéž probral," snažila se to Sue proměnit v žert a Lilien začalo být přes všechno celkem dobře, ač věděla, že pokud se nedostane do Nebelvíru, s pomocnou rukou Weasleyových nebude možno stoprocentně počítat, stejně jako s jejím bratrancem. Věřila nyní však, že Suzanne při ní bude stát, ať se stane cokoli.
"Děkuji, Sue." Lilien svou kamarádku objala a setřela si slzy, které jí nechtěně utekly zpoza víček, a když se odtáhla, vytáhnula Suzanne ještě jednu žabku s jasným údělem, který se vyplnil - čokoládové stvoření vyskočilo a dopadlo přímo na obličej Lilien, která se musela v tu chvíli chtě-nechtě rozesmát.
Když se vrátily do kupé, byly už obě veselé a tak se s úsměvem vrhly na lékořicové hůlky, které tady ještě zůstaly, ač o hovor se starala výhradně dvojčata. Rozhodně jim však už po cestě dále smutno nebylo a ani nuda se v třetím kupé vagónu C neobjevila. A ještě než dvojčata stihla uskutečnit všechna svá divadelní představení s Bertíkovými fazolkami, začal vlak zpomalovat, až úplně zastavil a studenti se začali hrnout z kupé a následně z vlaku na nádraží.
Studený vlhký večerní vánek rozčechral studentům vlasy a mnoho z nich se otřepalo zimou, když vystoupili z vlaku, kde bývalo krásně teplo. Lilien se držela své kamarádky Suzanne a přímo k nim mířili taktéž Matthias a John. Ovšem než k nim stačili dorazit, šuškání studentů v tichu pod noční oblohou přerušil hlas muže, který však byl velký jednou tolik než normální chlap a možná i pětkrát širší. Měl plnovous a dlouhé vlasy, které spolu splývaly a na již starém muži šly výrazně spatřit šediny.
"Prváci! Všichni prváci sem!" Volal hlasem jako hrom, stojíc jen kousek od skupinky dvou dívek a dvou chlapců a tak se skupina kolem něj rozšiřovala, když přicházeli i další nováčci.
"On tady ještě je?" zeptala se Lilien své nejlepší kamarádky. Ač ani jedna z nich nikdy obra neviděla, obě tušily, kdo to je – Hagrid, místní klíčník a šafář, který zde však byl už za doby, kdy jejich prarodiče chodili do této školy, ať se to může zdát, jak chce zvláštní – v kouzelnickém světě byla dlouhověkost poměrně obvyklá. Sue však jen pokrčila rameny, ač po Bradavicích se jistě netoulá mnoho poloobřích zaměstnanců školy.
"No tak, všechny za mnou – eště je to nějakej prvák?" zeptal se Hagrid prohlížejíc si skupinku jedenáctiletých dívek a chlapců. "Dávejte pozor na cestu! Všechny prváci za mnou!" zvolal znovu a vydal se po nějaké těžko viditelné cestě, protože již padla tma a dětem na cestu svítily jen hvězdy, měsíc a šafářova lucerna. Všechny děti, které jely do Bradavic poprvé, se vydaly za ním po úzké pěšince, která se svažovala dolů. Všude kolem nich byla však taková tma, že nejspíše museli jít nějakým hustým porostem. Někteří studenti si tiše povídali, někteří ale naopak vypadali poměrně vyděšeně. Lilien nebyla zrovna jedna z těch nejodvážnějších, ale strach na sobě nedávala znát. Sue se držela své nejlepší kamarádky a nebylo jasné, zda se bojí či ne, v každém případě, se jednoduše přizpůsobovala Lilien. Zato dvojčata vedly nějaký velice zajímavý rozhovor, pravděpodobně o plánech na kousky, které budou moci provádět ve škole. Nakonec Hagrid všechny informoval o tom, že už za chvíli budou na místě.
A opravdu, za zatáčkou se skupina dostala na břeh velkého černého jezera, na jehož hladině se pohupovalo množství člunů a za jezerem se na vrcholu vysoké hory – a to i z této dálky vysoké – tyčil obrovský hrad s velkým množstvím věží. Vypadalo to tady však opravdu krásně – přímo nádherně, kouzelně.
"Do každýho člunu jen čtyry," zabručel Hagrid, když ukazoval na loďky u břehu. Lily, Sue a dvojčata nasedli společně a sledovali i ostatní, jak se seskupují do čtveřic a nasedají do lodiček. Samotný Hagrid měl loďku pouze pro sebe, čemuž se však nikdo divit nemohl. "Nastoupili už všichni?" zeptal se a prohlédl si flotilu lodiček. "Takže – JEDEM!" Rozkázal samotným loďkám, které samovolně vyrazily vpřed a klouzaly po jezeře, hladkém jako sklo. Najednou celá skupina mlčela. Dokonce i dvojčata. Všichni upírali své zraky na stále se přibližující útes, nad kterým se tyčil hrad, jenž působil stále více a více monumentální. "Sehnout hlavy!" nakázal náhle Hagrid a všichni studenti se sehnuli, aby loďky mohly proplout poblíž útesů clonou z břečťanu, který tady taktéž musel být již velice dlouhou dobu. Za ní se však nacházel poměrně široký otvor, který vedl do velice temného tunelu, ve kterém nebylo vidět téměř na vlastní špičku nosu. Vypadalo to, že vodní cesta směřuje přímo pod hrad.
Loďky nakonec dorazily do svého cíle, jímž byl podzemní přístav. Studenti se vyškrábali na břeh plný různých kamínků a následovali i nadále Hagrida, jehož lampa byla jediným osvětlením jejich cesty. Vyšplhali tedy strmou pěšinou ve skalách k trávníku pod hradem a následně vystoupali až k mohutné dubové vstupní bráně.