Poslední dobou... nejsem ve své kůži. A myslím, že znám důvod, proč tomu tak je. Existují lidé, s nimiž mám vztahy, které mi nevyhovují, pravděpodobně většinou proto, že se vytrácí nebo proto, že prostě už nejsou správnými. Ach, ano... opět jsem se dostala do konfliktu a ty konflikty jsou hned tři. A u všech leží problém mezi "rodinnými příslušníky", byť biologicky se jeden vymyká...

Ne, opravdu nemám náladu pohřební, nejsem smutná a nejsem naštvaná, jsem právě neobvykle veselá, byť (m)učitelé se činí a zasypávají nás prací. Proto tak trochu nechápu, jak se mi v hlavě mohla zrodit zrovna tato "báseň", ale chci se o ni podělit a doufám v nějakou konstruktivní kritiku, jelikož nejsem žádný poeta, ba naopak: Poezie je pro mě věcí dosti záhadnou. A ne, nesouhlasím s těmi, co považují Temnotu za zlo, svou ochránkyni budu bránit do posledního dechu, ač... samozřejmě, nepočítám s tím, že by mnoho lidí tuhle básničku posoudilo jako dílo plné euforie.