Co je vlastně normální? Aneb my divní!

Nejspíše jsem na toto téma toho sic napsala více než dost, ale přece jen... je to tu zase, Ver se rozčiluje nad homofoby a podobnými individui, která si stěžuje na "nenormalitu" homosexuálů...

Popravdě, sama přímo nechápu systém toho, jak asi funguje smýšlení homosexuálů, ale stejně tak nerozumím heterosexuálům. Ach ano, opět tak nějak jsem u toho, že jsem bisexuálka a tak nějak mi to připadá... rozumné? Logické? Přirozené?

Proč, ptáte se, když normální je "najít si partnera, mít s ním potomka a zestárnout společně"? V tom případě však normalitu asi nechápu a normální být nechci. A co více, kolem sebe žádné "normální" lidi nevídávám. Třebas pozoruji jeden pozoruhodný jev – že člověk v zásadě nemá děti s tím, koho doopravdy miluje. Připadá vám to jako blbost? Možná, že to hloupé je, ale z pozorování mého okolí mám dojem, že něco takového je celkem... přirozené. A když se nad tím zamyslím, tak je to i celkem logické...

Opravte mě prosím, pokud budu zase psát blbosti. V komentářích mě můžete kritizovat dle libosti, jen se vyhněte vulgaritám, protože ty já nerada a nejspíše bych měla nutkání je mazat, což nepovažuji za nutné a hlavně, nemyslím si, že by to tak mělo být, když každý máme (dosud) právo na svůj vlastní názor. Nu ne?

K tématu logiky tohoto počínání. Co je cílem spokojeného a trvalého partnerství? Řekla bych, že najít dva jedince dost si podobné, aby společně mohli trávit hodně času, aby se ve své blízkosti mohli cítit dobře a aby třebas i byli schopni vědět, nač ten druhý myslí dříve, než to sami vyřknou. Zní to divně? Zní to jako pohádka? Nevím, ale vím, že taková partnerství existují. Zdá se však, že až poté, co biologické hodiny žen přestanou tikat a muži získají vytouženého potomka...

Neb co je cílem reprodukce? Řekla bych, že tady je to tak trochu opak – protože potřebujeme zkombinovat různé geny, které by měly zařídit různorodost lidské populace a tím způsobit, že nás všechny nevyhubí jediný vir, který bychom si klidně v dnešní době vytvořit mohli. Testovací subjekt (TS1), který jsem pozorovala je ženského pohlaví a má dvě děti. Vyrůstala jsem s ní a tedy je logické, že o ní vím dosti – a ano, je to má matka. Velmi zajímavý případ – ve všech jejích milencích lze poměrně jednoduše vidět vzorec – jsou to všichni vysocí, svalnatí pánové s černými kudrnatými vlasy. A pak, když přišel čas na to, aby se stala matkou, našla si naprostý opak – malého blonďáčka, který vedle sportovně vypadající a o hlavu vyšší ženy vypadal se svým pivním břichem celkem legračně. A co se stalo pak? První dítě... druhé dítě... a matka se vrátila k běžnému typu svých nápadníků. Protože děti, které na svět měla přivést, sem dovedla, vybrala si "ideálního otce" pro své potomky a pak už neměla nadále důvod se svým manželem setrvávat a začala hledat svůj "ideální protějšek".

Testovací subjekt číslo dva (TS2) znám pár let, žiji s ní pod jednou střechou sic sotva roky dva, ale za tu dobu jsem ji poznala velmi dobře. Je to velmi milá starší paní, žena, která by se pro své děti rozdala. A ostatně, něco takového i udělala. Našla si muže, který byl opět "ideálním otcem", tentokráte hlavně po stránce materiální, neb na rozdíl od TS1 je TS2 citově založená, na materiálnu jí běžně nezáleží, ostatně proto – dle mé hypotézy – si musela najít zrovna manžela, který by vydělával dost peněz a o děti se staral právě tímto způsobem. Začínáte tušit paralelu? Doufám v to... první dítě, druhé dítě, chuť zmizet z života svého partnera. Ovšem na rozdíl od TS1 tady to nebylo tak jednoduché, protože citově založený typ není schopen jen tak ukončit vztah, který má funkci toho, aby dítě mělo úplnou rodinu. Což ostatně bychom viděli i v prvním případě, kdybychom se podívali na stranu otce dětí, který se taktéž snažil rodinu udržet pohromadě – manžel TS1 jest opět typ emoční, který se "dal dohromady" s materiálním typem ženy. Přesto však, déle než do dospělostí dětí nebylo možné udržet partnerství, ve kterém se lidé navzájem nemilují.

Ve výsledku tedy TS2 žije v aktuální situaci (a uvědomuje si, že je teprve nyní doopravdy zamilovaná) s bývalým manželem TS1, což je pěkná shoda, která mi umožnila sledovat vývoj charakteru a určité touhy po druhovi v obou případech.

Abych to tedy nějak shrnula... má téze je o tom, že lidé se dají zjednodušeně rozdělit na materiální a emoční (chcete-li citové) typy. V první fázi života občas hledáme ve vodách obou řek, běžně však hlavně v té, která je s námi v synchronii – materiální materiální a emoční emoční. V druhé fázi se do tohoto přimíchá u většiny lidí touha po dítěti, takže se v podstatě přepóluje a zde se dá říci, že "protiklady se přitahují", protože každý potřebuje ke svým genům přidat něco ze svého opaku, aby vznikl odolnější jedinec a civilizace se vyvíjela. A třetí fáze přichází po splnění tohoto "úkolu", kde však už začínají být konflikty a vše se komplikuje – člověk se totiž vrací zpět k tomu, co vlastně chce jen pro sebe – ideálního partnera, který bude s ním zajedno.

Což však taktéž znamená, že jen 1/3 svého života se sháníme po "partnerovi k rozmnožování"... ve zbytku spíše jen hledáme shodu, a tam – dle mého názoru – právě nezáleží na pohlaví jedinců. Ostatně, složky sexuality jsem taky, tuším, zmiňovala už v mém dřívějším článku, kde jsem se zase na věc dívala s pohledem etologickým... v jednoduchosti jsem navrhovala, že by sexuální chování mohlo být provokováno dvěma základními pudy – zaprvé rozmnožovacím, a zadruhé pak dominančním. Což samo o sobě zní dosti divně a bylo by lepší si tedy přečíst i onen předchozí článek společně s komentáři u něj, neb pak byste si možná o mě mysleli, že jsem méně blázen než nyní. Proto jej naleznete ZDE.

A teď? Útok, mí milovaní a nenávidění, hlavně nikoliv lhostejní, protože jak jsem si nedávno definitivně uvědomila a zapsala do mozečku: "Opakem lásky není nenávist, nýbrž lhostejnost." Doufám v někoho, kdo mi tuhle problematiku lépe osvětlí... takže kritizujte, protože já o světě nevím zhola nic, jsem krátce za dospělou považována a život bych tedy celý měla mít ještě před sebou... píšu jen to, co pozoruji... nikoliv o tom, co bych přímo prožívala.

Post scriptum: Nejspíše bych měla začít krotit své projevy a zůstávat vždy u jednoho tématu, protože jinak se článek vůbec neshoduje s názvem a perexem. Asi ze mě bude novinářka...