Kdo jsem já?

 Uplynul rok od doby, co jsem psala článek "Via Ver", který měl zahrnovat můj dosavadní život... shrnovat, co se stalo a jak z toho ven, ukázat mi naději... a asi jsem v té době, co jsem jej psala, se cítila lépe... nebo spíše, vypsala jsem se a proto jsem dokázala říct, že jsem doopravdy šťastná, že vítězím... ale cesta k mému Pravému Vítězství, po kterém tolik toužím asi bude obtížnější... a trnitější. Jak jsem si dneska, taktéž díky mému milovanému Bratříčkovi, uvědomila... musím ještě zvládnout hodně, abych se stala tím, kým chci být - a v prvé řadě, musím porazit Strach, který se za mnou plíží z mé minulosti a nedává mi pokoje. Stále ještě není můj boj u konce, ale já doufám, že najdu sílu bojovat. Že najdu důvod, proč bych to měla udělat... mou odpověď na otázku: KDO VLASTNĚ JSEM?

Podobný zoufalec, který neví, co s životem... rodinu jsem nikdy doopravdy neměla. Můj otec odešel od mé matky, když jsem byla příliš malá, než abych to chápala... má matka si našla přítele, nerozuměla jsem si s nikým. Má matka vždy spíše myslela materiálně, než psychologicky, a vypěstovala u mě averzi na to, co mi scházelo – na objetí, na drobné dotyky, kterými rodiče tiší své děti, na slůvka, kterými je uklidňují, protože něco takového... neznám, nepamatuji se. Byla jsem to já, ta velká sestra, která chránila svou mladší souputnici... mou malou sestřičku, která by si otce vpravdě sama ani nepamatovala, kdyby jen jsme k němu nechodily. Byla jsem ji matkou, a ona mě za to nenáviděla, neb jak můžete mít rodiče v někom, kdo je jen o 2,5 roku starší než vy sami? Nemůžete... nedokážete takového člověka respektovat jako někoho, kdo by měl být vaším rádcem a učitelem.

Pak jsem se vzepřela. A ani to jsem neudělala kvůli sobě... protože, jak bych mohla? Tehdy to bylo kvůli Elisy... má milovaná Elis, o kterou jsem nakonec stejně přišla, protože... jsem nebyla schopna se o ní postarat, jako o nikoho. Byla mou svěřenkyní, důvěřovala mi a já jí zklamala... opět. Další tvor, kterého jsem zklamala... po Zdeničce, po Míše, po mé ségře samotné... všechny jsem je... ztratila, protože jsem nebyla schopna se vypořádat sama ze sebou, protože jsem neměla sílu na to, abych existovala jako samostatná jednotka... a tak jsem nemohla fungovat ani jako ochránce. Denisa... další příklad zklamání... nebyla jsem pro ní dost, nebyla jsem pro ní dobrý vůdce.

.. a tak se proti mně otočila. A dala mi jeden z největších kopanců mého dosavadního života. A můj život se obrátil o 180°.

Ale ani to nestačilo k tomu, abych se sama se sebou vypořádala... stále musím být zraňována, stále musím mrznout v zimě a večer doufat, že se třebas ráno neprobudím... sedět u řeky a koukat na hladinu a doufat v to, že tis v mém těle mě odplaví pryč... že mě konečně dostane z této mizérie.

Nedokážu chtít nic pro sebe z obavy, že bych tím ublížila lidem v mém okolí... cítím se jako... špatná osoba, když něco takového dělám... Duše jsou špinavé a srdce zjizvená... jak mám žít, když již osmnáct let, ztratila jsem v tento svět?

Musím stále uvažovat dopředu... co se stane, když se rozhodnu, když to zvládnu, a opravdu svou matku přestanu brát? Co se stane se ségrou, která teď upadá do jejího vlivu? Co když pak už nebudu mít zadní vrátka? Jak bych je mohla zabetonovat? A co když se sestra rozhodne, že za mnou jimi nepůjde? Co když jí nechám uvězněnou... s ní? S osobou, která mě několikrát hnala vstříc touze po smrti... která mě naučila umírat...

Je to moje malá sestřička, ten nejdůležitější človíček v mém životě... mé štěstí, má starost, holka, kterou jsem se snažila vychovávat, ač mi to ona sama nechtěla dovolit... nechtěla to... neprosila o to, ale já... nechtěla, ať prožívá to, co já... protože já věděla, že to nezvládám... a tu bolest, tu ukrutnou bolest, jsem nechtěla přenášet ještě na ni... doufala jsem, že se jí úplně vyhne... že jí zametu cestičku životem... protože... bych nesnesla sledovat, jak trpí...

Ale, očividně, nemám jinou možnost. Život mi jinou šanci nedává... ale... copak tohle můžu udělat? Nechat ji, ať se s životem rve sama? Čekat, že se postaví sama na nohy? Ach ano, vím, že s tím už musela začít, když jsem odešla... ale... to nebylo to samé... stále ještě jsem tu byla... aby si na mě matka vybíjela zlost, stále jsem to byla já, komu brečela do telefonu, komu spílala za chyby... teď... má to být všechno ségra? Mám jí něčemu takovému vystavit? Jak bych mohla, aniž bych rozdrtila zbytky svého srdce, jež je na kousky...

Jak může člověk žít s tím, že... jak může žít jen pro sebe a neohlížet se na ostatní? Na rodiče, na sourozence? Vždyť... já vím, že jsem to všechno už říkala... příroda je krutá a spravedlivá... a přirozeností je bojovat o přežití. Ale jak může člověk existovat s tím, že jeho život je... placen životem někoho jiného? Jak bych mohla žít s tím, že moje sestra možná prožívá to samé, co já kdysi?

Jsem důležitá? Nikdy... jsem o sobě nepřemýšlela jako o důležité. Jsem jedinečná, neopakovatelná... ale špatná. Vždy jsem byla ta špatná, bez talentu, bez schopnosti to někam dotáhnout... nemám vlastní cíl... bez cíle... proč bych měla někam jít, proč bych neměla lehnout, padnout, umřít? Proč bych neměla nechat do sebe bušit? Když to ulehčí mému okolí...

Ale nesobeckost zabíjí, že? Vím to, tak proč nemůžu být jiná? Proč se musím vypořádávat stále s pocitem méněcennosti? Proč se musím potýkat s problémem, že... můj život pro mě není dostatečně cenný. Co jsem dokázala? Nic! Co můžu dokázat? Nevím... co chci dokázat? Nevím... proč nevím? Protože nechápu, jak bych něčeho mohla docílit... či možná vím, ale...

Dokážu se mít ráda? V mém srdci je dost místa pro ségru, pro otce, dokonce i pro mamku a pro spoustu dalších lidí... ale je tam místo pro mě? A proč tam není? Jak jej tam vytvořit? Proč mi nikdo neporadí s odpověďmi na tyto otázky? Proč musím... existovat, nevědět proč, nevědět jak... proč mám umírat, postupně, pomalu? Proč se mám klepat z dalšího dne?

Ach ano, sebereflexe... stínové já v ostatních lidech. Vidím to... vidím tu nenávist k sobě samotné, kterou jsem promítala do ostatních, a očekávala, že to jsou jejich problémy, se kterými vím, jak by se měli vypořádat... všechna chyba je však vždycky na straně člověka, který vidí, který se dívá, a který přežívá...

Každý svého štěstí strůjce, tak proč... nechci být šťastná? Co mi v tom brání? Strach... vždy je to strach... ale proč se bojím? Čeho se bojím? Bolesti ostatních... těch kolem mne... zodpovědnost za to, co se děje lidem kolem mne... ale copak... to má nějaký smysl? Jen já se bojím, že ti lidé... jsou stejní... stejně tak se neohlížejí na sebe.... Všude kolem mě jsou takoví... dívají se na svět a pomáhají těm, které milují, aniž by do toho seznamu zahrnuli sebe...

Jsou všude... nikde neschází... všichni jsou takoví... nebo si to jen myslím? Nechci dobré lidi... kdyby nebylo dobrých lidí kolem mne, dokázala bych být taková, abych... žila. Pro sebe... takhle? Jak bych mohla? Proč bych to dělala? Proč bych ubližovala?

Co když odejdu, co když to nevyjde, co když přijde definitivní konec... a všechno to, co bylo dosud na mých ramenech, padne na sestru? Jak bych s tím mohla žít? Jak... vždyť jí jsem prakticky vychovávala... proč bych... jak bych mohla... vždyť to nejde! Není jako moje sestra... nechovám se k ní jako k sestře... miluji ji jako dceru... to je ten problém... jak můžete existovat v universu, kde děti vychovávají a chrání jiné děti? Jen o dva a půl roku mladší?

Jak... nedokážu to pochopit... proč? Moje sestřička... měly bychom si stát vzájemně oporou, teoreticky... tomu rozumím... prakticky... nevěřím, že by to bylo možné. Ano... pár okamžiků, kdy jsem se jí svěřila se svými problémy a ona mě objala a řekla mi, že nejsem zlá, že mě chápe... kdy jsme byly sestry, kdy jsme si navzájem svěřily to, co nás trápí... ale... pravda, proč by to tak nemohlo fungovat stále? Protože mě napadá úzkost z té představy... ač vím, že to tak být nemá... je tu hlas, který na mě křičí, rudá kontrolka, která mi říká: "Pozor! Takhle jsi nebyla vychována! Tohle tě neučili!"

Mám i se sestrou nezdravý vztah? A co za to může? Vina? Nebo fakt, že jsme byly vždy jen my dvě? Můžu si za to sama, protože jsem na ní žárlila a nyní se cítím provinile, že jsem... jí takto v podstatě ukřivdila? Nebo je na vině i výchova mé matky, která nás nechala žít jako samorosty, nechala mě plnit sestřiny úkoly, aby se jejím doučováním sama nemusela zabývat a já nebyla schopna pro ní být autoritou, proto se o to nyní snažím? Kde je ten blok? Kde je ta chyba? A hlavně... jak to napravit?