|
Útěk
Propojené - Začátek příběhu - Kapitola druhá
Další den ráno se mi podařilo vstát velice brzy – taktéž jsem moc nespala, spíše jsem se jen převalovala při představě, jak si pro mě jde zástup temných postav v černých pláštích a s kápěmi zahalujícími jim obličej, pohledem na zmučenou tvář mého jinak dokonalého otce a vzpomínek na matku a to, jak mi byla vzata podobnou temně zahalenou stvůrou, jíž byla čarodějka Temnoty, Zita.
Zavolala jsem Kate, své nejlepší kamarádce, čímž jsem jí vzbudila, avšak potřebovala jsem s ní mluvit – potřebovala jsem se rozloučit. A tak jsem jí řekla, že se za dvě hodiny sejdeme v kavárně. A tam jsem taktéž po snídani vyrazila ve své upíří podobě.
"Ahoj," pozdravila mě Kate, jen co jsem dorazila na místo a já jí s předstíraným úsměvem pozdravila taktéž. Avšak dříve než, jsem se odhodlala mluvit, začala mluvit ona. Začala tím, jak jí nějaký kluk pozval na rande, což mě bylo věčně vzdálené a pokračovala všechno o tom, co se stalo cestou sem, když jela autobusem. Vážně jsem jí moc nevnímala a spíše se soustředila na to, jak se s ní mám rozloučit a zda tohle byl dobrý nápad. "... a cestou jsem viděla nějakou divnou ženskou co měla na sobě černý hábit a vypadalo to, jako by právě přišla z maškarního, nebo co...," pokračovala Kate dále, avšak já se zasekla na místě.
"Jakže ta žena vypadala?" zeptala jsem se jí s tím, že jsem se snažila vypadat co nejvíce lhostejně jako doposud.
"Taková malá, viděla jsem jí jen chvíli, měla blond, možná velice světle hnědé vlasy stažené v culíku," odpověděla tedy Kate s tím, že se chystala pokračovat ve vyprávění toho, co mě už vůbec nezajímalo.
"Jane," řekla jsem automaticky, bohužel však nahlas.
"Jaká Jane?" zeptala se mě Kate s tím, že upřímně nechápala, o čem to hovořím.
"Ale nic," mávla jsem nad tím rukou a snažila se něco vymyslet, avšak Katka už se nevyptávala a raději mluvila dále.
Hledá mě, brzy přijde i tady. Musím rychle pryč! Musím najít někoho, kdo mi pomůže! Přemýšlela jsem o plánu na záchranu sebe sama a taktéž otce, avšak nenapadl mě nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Nikdo na světě není tak mocný, aby se postavil Volturi.
"Ver," vtrhla mě do přítomnosti zase Kate a já si uvědomila, že už chvíli nemluví, jen mě sleduje. "Nejspíše se už neuvidíme, viď?" zeptala se mě, když si mě pořádně prohlédla a já opravdu nechápala, jak to může vědět. Řeklajsem něco? Naznačila jsem něco? Jak? Ohrozí jí to? Ne... nemohla jsem nic říct bez mého vědomí. Má jen silnou intuici, rozhodla jsem se všechno připsat náhodě a nějaké velice zvláštní síle.
"Proč si myslíš?" musela jsem se i tak zeptat, přičemž jsem se snažila neznít příliš vážně.
"No... bude to znít divně, ale... mám takový pocit, že dneska odcházíš," pronesla spíše jako otázku a sledovala mé oči, které měly barvu tekutého zlata.
"Ano, bohužel ano. A nezastavíš mě. Neptej se na důvod, je to nebezpečné," odpověděla jsem jí po pravdě, protože při posledním shledání jsem jí nechtěla lhát.
"Napíšeš?" zeptala se jen.
"Možná," kývla jsem a doufala, že to bude možné a já opravdu budu moci dát najevo, že jsem stále na živu.
"Tak tedy sbohem... budeš mi chybět," objala mě Kate s neveselým úsměvem.
"Taky mi budeš chybět, jsi skvělá kamarádka," rozloučila jsem se snažíc se znít trochu povzbudivě. Avšak kdybych byla zrovna člověkem, tak bych se rozbrečela, ale já člověk nebyla... a proto jsem musela zmizet. Rozloučila jsem se ještě s mým rodným městečkem s tím, že jsem se před cestou proměnila v čarodějku, abych nebyla povědomou a zamířila do Jaksonvillu, doufajíc, že se po mé pachové stopě vydají až s menším zpožděním, abych měla možnost utéci co nejdále v podobě čarodějky a tak všechny informovala o tom, že jsem opustila město, ale mohla pak změnit svou podobu a tak je zmást.
Po pár dnech chůze po světě, jsem svého rozhodnutí začala litovat. Bylo sice nebezpečné zůstat v domovském městě, ale tohle je šílené! Pomyslela jsem si. Jsem ten nejlehčí cíl na světě! Povzdechla jsem si v duchu a zatoužila jsem po tom, aby mě otec už dávno proměnil. Teď mě už, ale nikdo nepromění. Můj otec už také nejspíš nežije, nebo spíše neexistuje, protože srdce mu netluče už kolem tří set let. Zato to moje ano. Tlouklo a za to jsem byla poprvé v životě nešťastná. Ne! Můj otec je naživu. Nezabili jej, pokud... pokud z něj nedostali všechny potřebné informace, což oni dokážou bez problémů. Ach ne... Tak jsem si přála neztratit své skvělé schopnosti, že jsem kvůli mé sobeckosti ztratila otce a brzy ztratím i život. Proč jsem byla jen tak hloupá a naivní?! Povzdechla jsem si opět.
Už jsem byla unavená a dávno jsem přestala počítat nachozené kilometry. Najednou jsem vyšla z lesa a uviděla velkou bránu s nápisem: Vítejte v Jaksonvillu! Zvládla jsem to!Už jsem dost daleko od Tampy, abych se mohla přeměnit. Pomyslela jsem si štěstím bez sebe. A tak jsem se vrátila na okraj lesa, před čímž jsem však ještě chvíli chodila po městě, aby zde šel cítit můj pach, alespoň trochu, abych je zmátla. A proměnila jsem se, což mi připadalo jako osvobození. Žízeň byla však ukrutná, do Jaksonvillu jsem takto nemohla a tak bylo jasné rozhodnutí si něco ulovit.
Nikdy předtím jsem nelovila ani lidi, ani zvířata a vůbec jsem nevěděla jak na to, ale jen co jsem ucítila prvního lesního čtyřnohého tvora, už ze mě byla šelma a já se o nic nemusela starat. Chuť nebyla nic moc, ale zahnalo to, alespoň zčásti, mou žízeň a tak jsem se převlékla a vydala do města. Vydala jsem se skrz městské uličky, až jsem našla pěkný hotel, ve kterém jsem se rozhodla ubytovat. Protože jsem měla falešné doklady – které jsem nalezla ve složce s penězi, nejspíše jako další otcovu pojistku – a byla jsem dost vysoká, mohla jsem se vydávat za dospělou a nikomu to nepřišlo divné. Celý další den jsem strávila v hotelu, mohla jsem se přeměnit v čarodějku, protože zde se upíři určitě nevyskytují, je tu na ně moc světla a tak jsem se připravovala na další cestu. Rozhodla jsem se, že dále pocestuji do Charlestonu a nakonec snad dorazím až do Kanady, kde není takový počet lidí. A tak jsem se další den brzy ráno, vypravila jako upírka na další cestu. Ve městě jsem zjistila, že jsem už na cestě skoro měsíc, což mě velice udivilo, ale bylo mi to jedno. Mám ještě dost času. Ale na co? Proč se tu trmácím místo toho, abych šla pomstít svého otce? Ptala jsem se sama sebe. Věděla jsem ovšem, že proti Jane nemám šanci, určitě by ji netrvalo mě zabít ani pět minut.
Jak jsem však později s radostí zjistila, stihla jsem to do Charlestonu z Jaksonvillu pouze za deset dní – upíří rychlost se mi začínala líbit. V Charlestonu jsem nechtěla zůstat dlouho, jen do té doby dokud si neodpočinu a nenaplánuji co dále. Vždyť jsem běžela skoro celých deset dní v kuse, teda někdy jsem se zastavila, abych si zalovila, ale jinak jsem pořád běžela.
Když jsem se dívala na mapu, zjistila jsem, že nejsem o moc blíž k vytouženému cíli a tak jsem se rozhodla, že poběžím do Norfolku, což mi bude trvat, počítám tak dva, tři týdny a pak nasednu na loď a pojedu do Portlandu odkud je to do Kanady kousek.
A tak jsem další den, přímo vystřelila z Charlestonu a běžela maximální rychlostí do Norfolku, běh mě vůbec neunavoval, i když jsem běžela dnem i nocí. Byla to docela výhoda a tak se mi můj "upírský" život začínal líbit a já opět zalitovala toho, že jsem se tak moc držela své magické podstaty. Protože i když jsem nyní utíkala před jistou smrtí, byla jsem šťastná a svobodná. Nemohla jsem uvěřit, že jsem kdysi nechtěla být upírem, ani za cenu vlastního života, dnes bych to brala a ještě bych upírovi, který by mě proměnil, poděkovala. Ovšem nikdo takový, kdo by mě proměnil, už neexistuje. Můj otec se neživil lidskou krví, ale pouze tou zvířecí a dokonce mu ani krev lidí nevadila, i přesto by to pro něj bylo těžké, nezabít mě, vlastní dceru! Nikdo jiný, tohle nedokáže... zůstanu navždy na hraně propasti... až do své smrti, která se bleskově blíží, budu rozpolcená... nepatřím k žádné rase... nemám nikoho...