Propojené - Začátek příběhu - Kapitola čtvrtá
Když jsem totiž spatřila Ness, okamžitě jsem poznala, že bych měla být daleko raději někde na druhém konci města, protože kůže ženy byla bílá a jemně světélkovala a ač její oči byly hnědé, což mě mátlo, věděla jsem s jistotou, čím je – ne každý na čarodějky působí tak, že mezi desítkou měničů, kteří dokážou posloužit ke stejnému účelu jako radiátor, vám naskočí husí kůže a vy víte, že právě teď vám jde o krk.
Nevěděla jsem, co je ta podivná upírka, jenž moc jako upírka nevypadala, ale působila tak, ovšem v každém případě jsem věděla, že tak dobré sebeovládání jako můj otec mít nebude. Stála jsem příliš blízko. I kilometr by byl příliš blízko. Bylo to děsivé, avšak ještě něco bylo děsivější: Měniči spolupracují s jejich údajně největšími nepřáteli, upíry!
Bylo to, jako by se můj krásný sen, kde jsem mohla být navždy šťastná po boku Setha, změnil ve velice ošklivou noční můru, která nemohla skončit jinak, než hromadným vymíráním druhů. Všechna moje jistota, mé bezpečí... najednou se vše jevilo jako neuvěřitelně hloupá a mdlá iluze. Teď jsem mohla čekat na smrt a věděla jsem, že hned po mě zemře taktéž Ness, kterou navíc nejspíše na onen svět budou následovat i Jacob se Sethem... Ne! Proč jsem jen narazila na toto prokleté místo? Na místo, které by nemělo vůbec existovat? Na místo, kde měniči žijí s upíry?Ovšem já se nevzdám bez boje! Ne! Nezemřu bez toho, abych se pokusila bojovat o svůj život.
Rozeběhla jsem se směrem k lesu tou největší rychlostí, kterou jsem dokázala vyvinout, přičemž vítr přivedl vůni mé kůže a krve tepající pod ní k Ness, která ztuhnula, ač já věděla, že co nevidět se pustí bez sebe žízní přímo za mnou a já běžela rychlostí člověka... ona je upírka... všichni mimo mě jsou nadlidsky rychlí...
Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla, ale přesto jsem věděla, že mě za pár minut najde, chytí a zabije. Ano, mám to úžasné vyhlídky, pomyslela jsem si před tím, než jsem si překřížila ruce na prsou a zavřela jsem oči s tím, že jsem si sama sebe představila ve své upíří podobě, jen doufajíc, že dokážu své soustředění zaměřit dostatečně - a že se po mé stopě nevydají měniči, což bylo téměř nemožné.
Neuvěřitelný hlad, avšak taktéž všechny pachy – upírů i měničů, protože Ness nebyla očividně jediným upírem, který toto místo obýval. Avšak nebyl čas uvažovat nad tím, kolik upírů tady měniči přechovávají. Musela jsem rychle pokračovat v běhu, ač na kraji lesa všichni už ucítí pach upíra, ne čarodějky. A bylo mi jedno, jaké výsledky si z toho odvodí. Musím zmizet, neví sice, kdo jsem, ale jsem pro ně cizí upír, kterého zde mezi sebe nejspíše nepřijmou.
Ovšem i tak mě hlad přemohl a tak jsem po chvíli raději zastavila, abych se mohla před cestou nasytit. Nebylo to zrovna chytré, ale riskovat, že do města dorazím hladová, bylo v tu chvíli minimálně stejně hloupé. Stačilo jedno zvíře, jakýsi kopytník, z kterého jsem se napila a opět jej pustila, protože jak jsem věděla, nemám jed, který by mu ublížil – tělo čarodějky by něco takového nezvládlo.
Problém byl v tom, že chvíli po tom jsem narazila na upíra ze supermarketu. Na toho méně děsivého, ale i tak to byl upír a ne slabý hybrid, jako já. Byl to někdo, kdo mě v pohodě přemůže. A sakra! Jsem mrtvá, zkonstatovala jsem svou situaci, která byla více než jasná. Tolik k bezpečí se smečkou měničů. Dobře, klid. Ach Sethe, proč jen jste mezi sebe museli přijmout upíry? Téměř jsem v duchu kňučela. Měním svůj názor – otisk je určitě něco, v čem nemají čarodějky prsty ani náhodou!
"Co tu děláš?" zeptal se mě zlatooký, jenž mě probodával pohledem, a vyzařovala z něj dosti jasná hrozba.
"Nic, jen jsem zabloudila," odpověděla jsem tónem, který byl z části podrážděný, ač v těle mi zbyla jen malinkatá dušička. Oheň je prostě drzý až do posledního vydechnutí.
"Dávej si pozor, protože ještě jednou budeš lovit na našem území..." začal ten protivný upír, jenž měl zvláštní účes a pronikavé oči barvy tekutého zlata, avšak já se musela jednoduše postavit na odpor. Musela jsem si svou situaci ještě zhoršit.
"A co? Zničíš mě? Víš, od kolika upírů už mi tohle hrozí?" zeptala jsem se arogantně, protože jsem byla z velké části ohnivou čarodějkou – vyhledávající souboje a to bez výjimky s označením "upíři". A vlastně jsem říkala i pravdu... sakra, nebaví mě stále utíkat. Pokud mám zemřít, můžu zemřít teď a tady – a vlastně ani nezklamu otce, protože Volturi mě tak samozřejmě nemohou dostat.
"Edwarde... Co se děje?" zavolala na něj nějaká upírka. A jé, není tu sám, pomyslela jsem si se zatnutím zubů a očima jsem přelétala ze strany na stranu. Moje sebevědomí bylo v troskách a opravdu bylo jasné, že vyzvat na souboj upíra, který tady má ještě nějakou společnici – a možná i partnerku – bylo to nejhloupější, co jsem v životě udělala. A to jsem opravdu udělala dosti hloupých věcí. Ale teď to znamená můj konec – jak ironické po tom, co jsem zdrhla té první upírce.
"Když chceš boj, máš ho mít." Ano, naštvala jsem nejspíše upíra, kterého upírka oslovila Edward, opravdu řádně. Počkal jen chvíli, než zaútočil. Avšak v tu chvíli se na louku přiřítila drobná upírka připomínající nějakého skřítka. Ovšem pak už jsem cítila jen silný náraz, který mě odhodil do nedalekého stromu, který jsem však neporazila – pouze jsem cítila prudký a velice nepříjemný náraz, který by mi – kdybych dýchala – dech vyrazil. To, co však bylo daleko divnější, byla reakce upírky. Zhroutila se a vypadala, jako by právě Edward praštil ji, ne mě. Edward se mě chystal dorazit, protože jsem byla slabá na to, abych mu jeho útoky opětovala či se nějak zvláště bránila – a nějak jsem se ani bránit nechtěla. Ne, nechtěla jsem mu ublížit a to bylo to nejhorší - a nejdivnější, ze zpětného pohledu.
Ovšem, když jsem si myslela, že odtikávají mé poslední minuty, viděla jsem, jak se Edward zarazil, jako by viděl něco, co jej znepokojilo. "Co se stalo, Alice?" zeptal se své společnice, přičemž se k ní z části otočil, ač mě kradmo pozoroval – avšak já se jej napadnout nesnažila. Sesunula jsem se pod strom a ležela opřená o něj, sledující mé poslední obrazy před smrtí.
Mé pocity však byly úplně špatné. Cítila jsem se, jako by Edward... patřil k mé rodině? Co to sakra je? Proč... nemohla jsem se ani v myšlenkách vzepřít tomu, abych nemyslela všechno v dobrém, abych se ho nesnažila chránit, což bylo něco neuvěřitelně ironického a hloupého.
"Co jsi zač?" otočil se na mě Edward pohrdavě a pak zvýšil hlas, když se přiblížil až ke mně: "a co jsi udělala mé sestře?!" štěkl po mě pak.
"Nic jsem jí neudělala... a co jsem zač, tě zajímat nemusí," snažila jsem se to říct se vším vztekem, který jsem v sobě měla, ale zrovna v tu chvíli ten vztek neexistoval. Nebyla jsem na něj naštvaná a spíše všechno, co jsem řekla, znělo, jako bych mu to jen vysvětlovala. Načež Alice vstala a opatrně ke mně přišla, načež si mě prohlédla.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se mě klidně.
"Veronica Fiewote," odpověděla jsem automaticky a ve své postatě to byla pravda – neměla jsem potřebu jí lhát, což se může zdát divné, ale byla to pravda daleko méně podivná než to, jak jsem se cítila a chovala vůči tomu upírovi, který mě před chvíli napadl.
"Ne, to jsem nemyslela... jak se doopravdy jmenuješ?" zeptala se mě klidně, jako bychom byly úplně normální lidé a její bratr se mě před chvílí nepokusil zabít. Netušila jsem však, jak svou otázku zamýšlí. Jak ví, že Veronica je pouze mé lidské jméno, které pro mě téměř nic neznamená? Jak ví, že si říkám jinak? A proč mě nutí jí odpovědět? Proč jí nechci zalhat? Proč jsem ještě neutekla? Napadlo mě hned několik otázek, na které jsem neznala odpověď.
"Veronixika," odpověděla jsem tedy po pravdě, protože ač jsem ve své postatě nechtěla, musela jsem k ní být upřímná. Mé tělo již mě neposlouchalo tak, jak mělo.
"Víš, kdo jsme my zač?" zeptala se Alice s ledovým klidem. Vlastně pomalu, ale jistě přecházela do příjemného tónu, což by mi mohlo připadat až zvláštní, kdyby se dneska nestalo už tolik divných věcí, že jsem se divit přestávala a začala si zvykat na to, že všechno je v tomto městě tak nějak naruby.
"Ano, upíři," odpověděla jsem jí, když už jsem musela. Původní plán byl, abych to řekla pohrdavě, jako každá správná ohnivá čarodějka, avšak nešlo to – stejně jako předtím jsem musela mluvit ochotně a bez urážek.
"Jsi také upír?" zeptala se mě a já začínala mít pocit, že na ní brzy zařvu, že nejsem žádné dítě, aby se mnou tak jednala, avšak věděla jsem, že mé tělo mě stejně neposlechne. Chtěla jsem být dále od nich a chtěla jsem jí plivnout do tváře větu, kterou jsem měla na jazyku: Co je ti do toho? Avšak, nemohla jsem a to mě štvalo nejvíce – jak moc bych si přála být sprostá a drzá a jak moc bych chtěla být na míle daleko. Avšak očividně je mým osudem poslední hodiny svého života strávit žvaněním s dvěma praštěnými upíry.
"Teď ano," zamumlala jsem a v duchu si představovala, jak odsud mizím, ač mi tu představu stále více a více kazil pocit, že tady patřím – a ten pocit byl dle mého zbytku zdravého rozumu úplně iracionální. Připadalo mi, že už to pomalu přestávám být já, kdo mluví.
"Kdy jsi byla proměněna?" zeptal se mě Edward a podezíravě si mě prohlížel. Sakra, teď musím zalhat. Musím...
"Nikdy." Super... nedokázala jsem to. Co to jsou za hloupá kouzla? Zeptala jsem se sama sebe a sledovala reakci Edwarda, který si očividně dosti jasně myslel, že mu lžu – což bylo opravdu skvělé, vzhledem k tomu, že já lhát nemohla a měla jsem pocit, že v tom má prsty ta upírka, ač jsem nevěděla, zda si to sama uvědomuje.
"Nelže," informovala jej jen Alice, která očividně opravdu věděla, že nelžu stejně, jako já věděla, že přede mnou stojí a že mi nehodlá ublížit – možná ani sama nemůže. "Zajdi pro ostatní, Edwarde. Ona by s námi nešla," přikázala pak svému – očividně bratru, ač jsem pochybovala, že jsou opravdu příbuzní.
"Jak to víš?" zeptala jsem se, jen co Edward zmizel a prohlížela jsem si Alice stále trochu nedůvěřivě, ač něco ve mně by jí raději objalo a radovalo se.
"Vidím do budoucnosti," odpověděla Alice hlasem, který zněl, jako by to bylo úplně normální – což myslím tak úplně není.
"Jak?" zeptala jsem se, avšak jen co jsem tu otázku položila, sama jsem věděla, že odpověď nezná. A věděla jsem, že stejně jako já jí, ani ona mi nebude lhát.
Kapitola V. >>>