Cullenovi

Propojené - Začátek příběhu - Kapitola pátá

<<< Kapitola IV.

Ovšem to už se vrátil Edward a s ním další dva upíři. Jeden byl blonďák a druhý měl vlasy hnědé a na jeho rukou i krku jsem viděla jizvy, které mu dokázal způsobit upíří jed – kousance stovek, možná tisíců upírů. Určitě se jej muselo snažit zabít hodně upírů – a stejně mnoho jich nejspíše v souboji zemřelo, uvědomila jsem si, avšak ani tak jsem necítila strach. Ta druhá část mě pomalu přetlačovala, vytlačovala z mého vlastního vědomí. Cítila jsem k němu... náklonnost? Lásku? Ne, to není možné... je to na palici, vždyť on mě možná během následující chvíle zabije! Snažila jsem se dostat tu druhou iracionální část vědomí z hlavy.

"Dobrý den, jsem Carlisle Cullen a toto je můj syn Jasper," představil se blonďák slušně – a ode mne se očekávalo, že udělám to samé, avšak já neměla na výběr.

"Jsem Veronixika, Veronica Fiewoter," představila jsem se tedy stejně zdvořilým tónem, což se mi ani trochu nezamlouvalo – ovšem lhát nemělo cenu, jak jsem již zjistila.

"Proč? To nezvládneš sám?" zeptal se najednou Edward, jako by mu někdo položil otázku.

"Prosím," řekl Jasper, jako by mu rozuměl, což jsem nechápala – vážně jsou tady všichni na palici.

"Dobře," souhlasil Edward, ač jsem netušila s čím, což mě silně znepokojovalo. "Alice, včera jsem šel na lov jen proto, abych s tebou nemusel na nákupy," řekl směrem k upírce-skřítkovi-věštkyni. Od kdy se věštecké schopnosti předávají taktéž upírům? Pomyslela jsem si nazlobeně, protože jsem donedávna věřila, že to je schopnost Věrodějných – rodu čarodějek, který ač již nežije, stal se legendou.

Všechny čarodějky Věrodějné krve totiž byly požehnány Světlem i Temnotou a tak mohly vidět do budoucnosti. Ovšem co mě překvapilo ještě více, najednou jsem dokázala být na Edwarda naštvaná – jako by se mi vrátila má vůle a vztekle jsem na něj zavrčela, než se ta iracionální část mně vrátila.

"Zajímavé," řekl Jasper z ničeho nic, jako by věděl, co se tady děje. "Moc zajímavé," zopakoval, když jsem se začala cítit úplně uvolněně a v klidu.

"Co je zajímavé?" zeptal se Carlisle, očividně stejně tak netušící, jako já.

"Veronica má stejné pocity jako Alice, ale naopak to nefunguje. Aby Jasper uklidnil Veronicu, musí použít svou schopnost na Alice," vysvětlil Edward, jako by se ptali jeho či jako by měl on všechno vědět – už jsem říkala, že netuším, co se to tady děje, ale neuvěřitelně mi to leze na nervy?

"Jak si můžeš být tak jistý? A jakou schopnost?" zeptala jsem se překvapeně, protože vztekle jsem to vyřknout nemohla – už ne.

"Jasper vyvolává v lidech či upírech emoce a Edward dokáže číst myšlenky," vysvětlila mi to Alice, avšak Edward se na ní trochu s nedůvěrou podíval, jako by mi to chtěl zatajit – já vám taky nic netajím! Měl bys to vědět, když mi čteš myšlenky! Ale do hlavy se lidem neleze! Zamumlala jsem a rozhodla se, že na své myšlenky si budu odteď dávat pozor.

Nakonec jsem neměla jinou možnost, než jít k nim na návštěvu. A tak jsme se brzy přesunuli do jejich obrovského bílého domku – vlastně bych raději použila slovo palác, to by bylo výstižnější, nejspíše proto, že náš byteček byl maličký. Většina upírů, kteří nás tam přivítali, byli milí – třeba Esme, Bella či Emmet, kterého jsem zahlédla již v tom obchodě, ale nic jsem neřekla ani na to raději moc nemyslela. Ale byly tady i výjimky – třeba spolehlivě nabručená Rosalie.

"Za jak dlouho?" zeptala se Bella.

"Do deseti minut jsou tady," odpověděla Alice.

"Kdo?" vypadlo ze mě hned, protože se mi nelíbilo, že nevím téměř nic.

"Jacob... a naše dcera Nessie, tedy Renesmé," odpověděl Edward a mě zachvátila panika – tedy na velice krátkou chvíli, protože jsem nemohla déle své emoce prosazovat, když byla Alice v klidu. Ovšem i tak jsem dokázala myslet na to, co pro mě teď bylo důležité a taktéž život ohrožující: Znovu se potkám s tou hnusnou upírkou, která se nás obě pokusila zabít. To jsem věděla jistě i přes fakt, že jsem nikdy neslyšela o tom, že by upíři měli děti – takže je očividně taktéž jen upírkou, která se k nim přidala, ač... proč je tak zvláštní, to netuším.

Edward hrozivě zavrčel a já pochopila, že mě slyšel a rychle jsem změnila tok svých myšlenek, ač nejspíše už nebylo proč.

"Co se děje?" zeptala se Alice s Bellou zároveň.

"Nemůžu být tady s měniči a tou upírkou," řekla jsem trochu kňučivě, což mi opět připomnělo, že to, jak mě ovlivňují myšlenky Alice, mě neuvěřitelně štve.

"Proč ne? Dlouho jsme ji neviděli a navíc, měniči chtějí, abychom jim pomohli najít jednu dívku, do které se jeden z nich otiskl," řekla Alice s úsměvem, protože ona číst myšlenky neuměla.

"Jde s nimi Seth?" zeptala jsem se tedy s tím, že jsem doufala, že ne.

"Ano," odpověděla Alice s klidem, "to on ji hledá," dodala pak.

"Musím pryč!" vyhrkla jsem a měla pocit, že jsem její vliv na chvíli vytlačila z hlavy, přičemž jsem vypálila ze dveří jako blesk, ač kdybych je tak nepřekvapila, nejspíše by mě zastavili. Za chvíli jsem však už byla dosti daleko, avšak někdo za mnou doběhl o chvíli později.

"Co se děje?" zeptal se Jasper a já se otočila. Proč museli poslat právě jeho? Ptala jsem se sama sebe v duchu silně nešťastně, ač ta iracionální část, která stále převládala, měla právě opačný názor.

"Nic," odpověděla jsem a sklopila pohled k zemi – ač to druhé provedlo spíše iracionální z Alice pramenící já.

"Ale no tak, Veronico, prosím," řekl Jasper s úsměvem na tváři a já o pořádný kus ustoupila.

"Neříkej mi Veronico!" Řekla jsem najednou s plným vztekem, který se ve mně hromadil po dobu, co jsem byla pod vlivem emocí, které mi nepatřily. Najednou totiž zmizely. A já měla chuť se vyřvat a zrovna to, jak moc nemám ráda, když mě někdo nazývá mým lidským jménem, byla skvělá příležitost.

"A jak ti mám říkat?" zeptal se mě najednou udiveně. Přistoupila jsem k němu blíže, možná úplně podvědomě a opět jsem ucítila ty cizí emoce. Měla jsem chuť jej políbit a než jsem se vzpamatovala, udělala jsem to – jednu z nejhloupějších věcí v mém životě a odhodlala jsem se k tomu, že pokud to přežiju, začnu si psát seznam hloupostí. Ovšem on mě odstrčil – jak jinak – a já přestala všechno najednou cítit – kéž by ne, protože jsem se cítila dosti špatně za to, co jsem udělala pod nátlakem cizích emocí.

"Mé jméno je Veronixica," řekla jsem, když si mě přitáhl opět blíže a hleděl mi do očí. "Nejsem upír, ani člověk, tedy teď momentálně jsem upír, ale to se může změnit," prozradila jsem mu, ač kdyby mě od sebe zase odtáhnul, rychle bych se vzpamatovala a utekla. On to však věděl a držel mě v železném sevření a já mu nechtěla ani nemohla utéci – tedy ne, že bych nechtěla já sama, ale ten nezvladatelný příliv cizích emocí mě pohlcoval.

"Co tedy jsi?" zeptal se mě a já jej opět políbila. Neodstrčil mě, avšak nakonec jsem přestala sama, když jsem získala trochu ze své kontroly. I tak jsem mu však odpověděla po pravdě, čehož nejspíše budu brzy hořce litovat.

"Z části čarodějka a z části upír," řekla jsem mu, protože jsem musela věřit. Cítila jsem se, jako by najednou to samé, co jsem provedla Sethovi, se otočilo proti mně – věřila jsem, že stejně tak musel reagovat on, když jsem upevňovala pouto mezi námi.

"A ta žena, co utekla Sethovi?" zeptal se pak a sledoval každý můj pohyb.

"To jsem taktéž já, jako čarodějka," odpověděla jsem. Věděla jsem, že už jej nikdy, nikdy, nikdy nesmím políbit a hlavně: Musím utéct, jen co naleznu příležitost. Ač jen proto, abych to zvládla udržet ve své hlavě, musela jsem hodně bojovat s vnitřním protivníkem.

"Seth se do tebe otiskl, proč jsi mu utekla?"

"Neotiskl se, je to kouzlo čarodějek. Měniči si myslí, že se do mě otiskli či alespoň ví, že mě musí za každou cenu chránit. A k útěku mě přinutila Nessie, tedy Renesmé. Chtěla mě zabít, protože... protože jsem čarodějka a když jsem utekla, zachránila jsem nejen sebe, ale taktéž ji a měniče. Měnič musí pomstít čarodějku a ani otisk v tom nezabrání," řekla jsem mu ve zkratce to, co se stalo, když se ti dva vrátili domů. "Běž za Alice, přijdu, až budou všichni pryč a... omlouvám se... za to, že sem tě políbila... nedokážu se chovat jako já," omluvila jsem se, ač jsem si ještě nerozmyslela, zda se opravdu mám vrátit či raději utéct – ovšem to nejspíše věděl i on.

"Alice všechno ví, a věděla dopředu. A taky ví, že máš její emoce. A já mám za úkol tě přivést zpět, takže pojď se mnou, pokud se opravdu chceš omluvit," řekl a pak šel se mnou zpět do domu. Neodporovala jsem, ale snažila jsem se jej znovu nepolíbit, což celkem šlo, když jsem se soustředila jen na to.

"To ona zabila Veronicu! Jen si vymýšlí, ta upírka!" slyšela jsem již z dálky hlas, jenž patřil Sethovi. No super, zabila jsem sama sebe. S tím moc dobrý vztah mít nebudu, pomyslela jsem si a převrátila oči.

 "On se uklidní," řekl Edward, který byl v mžiku u nás. Samozřejmě, odpovídá mi na myšlenky.

"Nelez mi do hlavy!" zavrčela jsem na něj, avšak v zápětí jsem se omluvila: "Promiň, já to tak nemyslela, bráško," dodala jsem a pak spatřila Alice, která přesně zformulovala ty slova, která jsem vyřkla. "Nech mě žít, Alice!" řekla jsem, ač to znělo spíše jako prosba.

"Promiň, jen jsem to chtěla zkusit," usmála se na mě, "tak co, líbá naše mladá čarodějka lépe než já?" zeptala se Alice se smíchem – Jak může vtipkovat? O tomhle!? Fajn, ona nemá v hlavě jinou osobu, která určuje její chování a občas i myšlení, zamručela jsem naštvaně. Jasper se přiblížil k ní a cosi jí pošeptal do ucha.

"Jen se divím, že jsi poslala mě," dodal pak trochu hlasitěji, takže jsem to mohla slyšet.

"Nikoho jiného by neposlechla, znám sebe," usmála se sladce. "A očividně všechno, co se stane, jí si odskáču i já, takže bych byla ráda, kdyby se nenechala zabít prvním upírem, na kterého narazí," dodala pak vážněji. "A taky jsem si tě oblíbila, Veronixiko," řekla pak s úsměvem, a objala mě. Normálně bych na ni byla naštvaná, ale teď jsem nemohla – a to ani ve chvíli, kdy jsme byli už před domem, stejně jako měniči a Nessie.

"No hrůza," řekla jsem tedy s úsměvem na to, že jsem teď její oblíbenec a smích mi opětovali i někteří z řad Cullenů. Ovšem Seth nevypadal, že by byl zrovna nadšen. Zvláště proto, že jako čarodějka a jako upírka jsem byla jiná osoba – má upíří část totiž nevypadala tak úplně jako proměněná čarodějka Veronixija, nač jsem však v tu chvíli zrovna nepomyslela – vlastně nikdy jsem na to nemyslela, jen jsem si podvědomě uvědomovala, že je to má výhoda v případě, že se jedna část mě musí schovat – nikdo nepozná, že to jsem já. Seth se však před zraky všech proměnil a skočil po mně, a ač jsem se mu vyhnula, pustil se za mnou.

Kapitola VI. >>>