|
Výslech
Propojené - Začátek příběhu - Kapitola osmá
"Nejsi, nejsi ani upír," oznámil mi Edward s kamennou tváří.
Vyprskla jsem smíchy. "A co bych asi tak jiného byla, člověk?"
"Ne, čarodějka," řekl Edward s vážnou tváří.
"Hloupost," uchechtal jsem se, avšak Emm a Seth se na mě nevěřícně podívali – snad se opravdu nenechali zmást Edwardovým pomatením.
"Tak mi třeba řekni, kdypak ses potkala s Jasperem?" zeptal se Edward.
"Edwarde, to je hloupost," vysmála jsem se mu, ač mi nebylo příjemné, že to tady začíná vypadat jako u soudu. Zavzpomínala jsem tedy a postupně si vybavovala nějaký starý bar a uvažovala jsem nad rokem...
"Zajímavé," řekl si Edward spíše pro sebe. Musel vidět můj zmatek, ale pak jsem si vzpomněla.
"Roku 1948!" oznámila jsem vítězoslavně, přičemž na mě všichni kromě Edwarda vykulili oči.
"Ale to jsem se potkal s Alice," řekl Jasper hodně udiveně.
"Má i vzpomínky Alice, ač jen matné," informoval všechny Edward, jako bych tady nebyla.
Ovšem to už mi začali vysvětlovat, co jsem zač a že si jen připadám jako Alice. Vážně jsem jim moc nevěřila, avšak matně jsem si něco vybavovala... vybavovala jsem si, jak jsem cestovala na sever, jak jsem se potkala s měniči, pamatovala jsem si i svého otce ač jsem si stále připadla jako Alice... věděla jsem to, že to není můj život, ale nedokázala jsem se bránit proti jejím vzpomínkám a její osobnosti.
"Někdo jí musí přeměnit, jinak se zblázní a budeme tady mít další bláznivou Alice," řekl Edward.
"Tak já jsem praštěná, jo?" zeptala se najednou naoko uražená Alice, která se opírala o jeden ze stromů kousek odtud.
"Jé, Alice... ehm... co tu děláš?" zeptal se nevině Edward.
"Hledala jsem oslavenkyni," řekla Alice a přišla blíže. "Mimochodem jsem našla způsob jak ji zachránit... oprava: Jak nás zachránit," dodala pak.
"Jaký?" zněla sborová otázka.
"Proměním jí sama," usmála se Alice a byla se svým plánem nadmíru spokojené, ač ani mě původně nedošel význam jejich slov a dokonalost jejího plánu.
"Zbláznila ses?!" vykřikli všichni ostatní najednou. "Carlisle jí nedokázal zabít... Alice, Carlisle!"
"Jenže ona cítí mou bolest," uvědomila jsem si.
"No a...?" ptal se dál Emm.
"Emmette, kdy už se ti v té hlavě rozsvítí? Nemůžu ublížit sama sobě tolik, abych se zabila," vysvětlila Alice. "Takže v pudu sebezáchovy se dokážu vzdálit," dodala ještě pro jistotu.
"Skvělý nápad," uznal Edward, "kdy jsi schopna...?"
"Co nejdříve, nejspíše až všichni odejdou," oznámila Alice.
"Zajdi si tedy raději na lov, budeš to potřebovat."
"Jdu s tebou!" prohlásila jsem hned a Edward se na mě zamračil, což jsem mu oplatila stejnou měnou.
"Žádné nákupy," upozornil jen, ač to znělo spíše jako rozkaz.
"Jaspere, jdeš taky?" zeptala se Alice, zrovna když jsem otevřela pusu, abych řekla to samé. Počkat, můj Jasper, Alice Jasper? Kdo se v tom má vyznat, už v tom mám ve všem guláš. Miluji Jaspera nebo ne? Myslím, že ano... něco k němu cítím, ale jestli to cítím já nebo Alice to nevím... to je tak matoucí!
"Jasně," souhlasil Jasper a tak jsme vyrazili.
Po chvíli běhu jsem si plně uvědomovala to, že jsem znatelně pomalejší než ostatní. Ano, jsem přece zčásti čarodějka a to mě oslabuje. Ovšem to už jsem ucítila stádo a bezmyšlenkovitě se vrhla za kořistí, u které jsem věděla, že zažene mou žízeň, ač není zrovna chutná. A když jsem si vybrala kořist, skočila jsem jí přímo po krku.
Ovšem to se přede mnou objevila Alice. Nejspíše si vyhlédla stejnou kořist, jako já. Ovšem tohle jsem si nenechala líbit a zavrčela jsem ve stejnou chvíli jako ona. A stejně tak jsme obě najednou ztratily nervy a skočily jsme po sobě. A když jsme pak obě dopadly na zem, měly jsme stejné zranění, kterým byl totožný škrábanec.
"Promiň," omluvila jsem se Alice a ona se omluvila v tu samou dobu. Stádo už bylo dávno pryč a Jasper na nás nevěřícně koukal.
"Vážně bychom si měli s tou přeměnou pohnout, nebo se tu pozabíjíte." Za tyto slova si vysloužil vzteklé syčení od nás obou. "No dobrá... už mlčím," řekl pak a ustoupil o dva kroky dozadu.