Propojené - Začátek příběhu - Kapitola sedmá
Můj život s mou upíří rodinou se mi zamlouval. Nezačala jsem s ostatníma chodit do školy, raději jsem zůstávala v domě či jsem se proháněla po lesích. Ovšem jinak jsem Alice pomáhala napravit naše bratříčky a sestřičky ohledně oblékání. Často jsme v noci či večer šmejdily a vymýšlely, co si kdo z nich další den vezme na sebe do školy. Taktéž mě bavilo, když jsem mohla Esme, Belle a občas i Rosalii upravovat vlasy a vymýšlela jsem nejrůznější účesy. Jednoduše jsem byla ve svém živlu.
Jednou jsme se tak společně s Alice vydaly do Settlandu, kde jsem měla v plánu nakoupit nové oblečení pro celou rodinu, protože nějak už nic nebylo vhodné pro to, abychom fascinovali okolí. A když mě Alice zavedla do svého oblíbeného obchodu, měla jsem i já nové oblíbené místečko.
"První pro Renesmé," řekla Alice, ač já měla v plánu říci to samé – nu což, předběhla mě. Rudé šaty, které vytáhla, byly moc krásné, Alice má prostě skvělý vkus.
"Nádherné," řekla jsem s úsměvem a pak jsem vzala modré šaty a ukázala je Alice: "Co tyhle pro Bellu? Mohly by se k ní hodit?" zeptala jsem se a Alice souhlasila. Měly jsme na chlup stejný vkus a tak jsme si jen vždy odkývaly výběr a brzy jsme měly šaty i pro Esme a Rose a šlo se vybírat oblečení pro kluky.
"Víš co, Veronico?" zeptala se Alice.
"Uspořádáme mejdan," usmála jsem se na ní.
"Jasně, přesně to jsem měla na mysli," potvrdila a oplatila mi úsměv.
"A pozveme celé městečko," dodala jsem a Alice se stejně tak usmála, protože určitě chtěla to samé.
"Skvělé... tohle město zažije nejlepší party od svého vzniku," řekla Alice a obě jsme se zasmály.
Když jsme měly nakoupeno, Alice navrhla design letáčků a za chvíli jich bylo celé město plné a my jsme byly se svou prací spokojené a vrátily jsme se domů.
"Kde jste tak dlouhou dobu tvrdly?" zeptal se Edward, když nás viděl ve dveřích.
"Nakupovaly jsme vše potřebné," odpověděly jsme obě najednou a zvedly tašky, načež Alice šla s taškami nahoru, přičemž pomohla taktéž Rose, ale mě kluci zastavili.
"Veronixiko, ty nesnášíš nakupování a vůbec to, když musíš být dlouho mezi mnoha lidmi," oznámil mi Edward, ale já ho vůbec nechápala.
"Hloupost, miluji nákupy a jsem jen Veronica," zasmála jsem se.
"A nesnášíš, když ti někdo říká Veronica," dodal Jasper.
"Ale prosím-vás, copak jste se všichni zbláznili?" zeptala jsem se.
"Ne, my ne," odporoval Jazz.
"To nejsi ty, ale Alice," řekl Edward. "Myslím, že máme problém," dodal pak směrem k Jazzovi. Jaký problém? Že by došlo šampaňské? Vždyť je všechno v pořádku... nakoupily jsme vše, co je potřeba. Nebo je to jen Emmetův vtip a zatáhl do toho celou rodinu? I mého milovaného Jaspera? Jak mi to může můj Jazz udělat, takové vtípky si ze mě tropit! To není hezké... pomyslela jsem si.
"Není čas na problémy, chystá se párty!" řekla jsem tedy s úsměvem a Alice už se po mě sháněla.
"Cože?!" ptali se všichni z části udiveně a z části vyděšeně – vyděšeně z řad EEJ, tedy skupinky Edward-Emmet-Jasper. Ovšem to už jsem popadla Bellu a vydala se nahoru do koupelny, přičemž jsem se musela usmát nad tím, jak se Edward marně snažil uniknout spárům mého komplice – Alice.
"Co to má znamenat?!" Bella se na mě výhružně podívala.
"Pořádáme párty, takže musí být všichni krásně oblečení. Přece nemůžeš na naši party jít v tomhle!" poukázala jsem na to, že ten model už je starý téměř týden a Bella v těch šatech byla ve škole.
"To tedy ne!" snažila se Bella protestovat, ale já jí zastavila.
"Neunikneš," usmála jsem se na ni a podala jí její šaty, "obleč se, jdu pro Esme." A jak jsem řekla, tak jsem taktéž udělala a z přízemí jsem se usmála na zbylé upírky. "Rose, Esme, Nessie... jdete dobrovolně?" zeptala jsem se a všechny kupodivu opravdu šly a nikoho jsem už nahoru nemusela vytáhnout.
První jsem samozřejmě musela učesat Bellu, která se již nasoukala do šatů, které na ní vypadaly prostě skvěle. Ostatní se převlékaly a pak byla na řadě ještě Esme a Rose, která by však nebyla Rossalií, kdyby neměla pár nesplnitelných požadavků. Ovšem nakonec jsme se domluvily a Nessie se nechala učesat od Rose, přičemž však už do místnosti přiběhla i Alice.
"Tak... teď tu chvíli zůstaňte," přikázala Alice Belle, Rose, Esme a Nessie, "Veronico, ty pojď se mnou," usmála se pak na mě a už jsme běžely dolů po schodech. Samozřejmě jsme musely vymódit spodek domu, abychom byli připraveni na party, avšak bohužel nám do toho něco vlezlo... něco velkého, chlupatého a smradlavého!
"Ahoj Alice, Veronico, kde jsou všichni?" zeptal se Jacob a hned za ním cupital Seth. Samozřejmě! Nemohli si vybrat lepší čas! Pomyslela jsem si a Alice na mě jen mrkla a já je už vlekla po schodech nahoru, abych jim mohla najít vhodné oblečení, aby se zlidštěli – což opravdu potřebovali.
"Zůstaňte tady, dokud vám neřekneme," přikázala jsem pak oběma a ač Jacob chtěl odporovat, Seth samo sebou souhlasil. A tak jsme dole všechno připravili, rozsvítili světla a pak jsme vybrali hudbu a mohlo se začít slavit. Přičemž jsme dotáhli dolů i všechny ostatní, přičemž jsem brzy začala litovat toho, že kluci zůstali společně.
"Veronico, to nejsi ty," začali totiž hned Jasper se Sethem.
"Jsem to já," nedala jsem se.
"Jazzi! Sethe!" zavolal pak na ně Edward s tím, že jim říkal něco o problému a totožné mysli. "Je to, jako bychom tu měli dvě Alice," vysvětloval.
"Dvě nakupovací tornáda? To nemůžou obchody ani my přežít," posmíval se Emmet dosti nahlas, "já vždy říkal, že dvakrát Alice, rovná se pohroma," začal se nekontrolovatelně smát. Avšak já už jej nevnímala, ani to, jak jej ostatní napomínali, že to není sranda. Přišli totiž první hosté a tak jsem šla otevřít s úsměvem na tváři a nadšením v srdci.
Ovšem brzy jsem poznala, že ti čtyři Einsteinové už se dohádali a teď mě hledají a tak jsem se schovala do davu, který se zatím ocitl v našem domě, aby mě opět nezačali přesvědčovat o tom, že nejsem Veronica.
"Nechceš jít na chvíli ven?" zeptal se Jasper laskavě, když se za mnou zničehonic objevil. Zapomněla jsem na svůj plán schovat se jim a užít si party, protože jsem doufala, že Jasper už taktéž pochopil, že opravdu jsem to já! Nikdo jiný. A tak jsem s ním šla.
Ovšem jen co jsme vyšli ven, dopadl na mě jakýsi hodně tvrdý šutrák a já brzy pochopila, že ten šutrák, co se začal opět smát je Emm. "Pusť mě!" nařídila jsem mu vztekle, protože tohle jeho chování mě štvalo. Ovšem Emmett mě chytil v kameném sevřením a donutil mě jít kousek dále do lesa, přičemž Jasper šel klidně vedle mě. Zrádce jeden, pomyslela jsem si a odfrkla jsem si.
A když mě pustil, byl tady kolem už i Edward se Sethem a já musela opět protočit oči, když začal: "Tak, určitě nevíš, proč si zde," konstatoval a já měla pocit, že si říká o zlomenou ruku. Opravdu mě tím už štval – nač si to tady hrají? Pomyslela jsem si a rozhlédla jsem se po přítomných. "Nejsi Alice, ale Veronixika," pokračoval pak a já měla chuť jej praštit – dvakrát, protože si zasloužil jeden za to, že mi říká blbosti a druhý za to, že mě vytáhl z mé párty!
"Já vím, že nejsem Alice," vrčela jsem na něj, "ale nejsem ani žádná Veronixica, ale pouze Veronica," dodala jsem pak už hlasem, jako by byl Edward tříleté dítě a ne stoletý upír.
"Nejsi, nejsi ani upír," oznámil mi Edward s kamennou tváří.
Vyprskla jsem smíchy. "A co bych asi tak jiného byla, člověk?" dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Tak to mě opravdu dostal! Já prý nejsem upír! Co je to za blbost? Vždyť každý, kdo ví o existenci upírů, musí vědět, že jsem upír... Edward se opravdu praštil do hlavy... a to pořádně, pokud nepozná upíra!
"Ne, čarodějka," řekl Edward s vážnou tváří, takže bylo nutností začít pochybovat o jeho dušením zdraví. A růžoví sloni lítají po obloze a vesele si prozpěvují...