|
Zkouška
Propojené - Začátek příběhu - Kapitola šestá
Měla jsem to již natrénované z rána a tak jsem jen zkřížila paže a myslela na svou magickou část, přičemž jsem se otočila a v ruce se mi zhmotnila koule plná vody – kterou jsem získala z blízkých květin, které v tu ránu uschnuly. Ovšem neměla jsem čas se jimi zabývat a mrskla jsem vodu po Sethovi, jenž jej trefila přesně do čumáku, což jej donutilo zastavit a když jsem upevnila pouto, lehl si s ušima přitisknutýma k hlavě.
"Co to děláš, Sethe? Nechceš mi snad ublížit, že?" řekla jsem jako, kdybych napomínala zlobivého pejska a ne vlka velkého jako kůň, který se však najednou tvářil velice zahanbeně. Věděla jsem, že jsem to já, kdo mluví, ač jsem nebyla daleko od Alice – tedy na čarodějku nepůsobí, uvědomila jsem si. Seth však mezitím utekl do lesa a já se znovu přeměnila na upírku, protože jsem nehodlala riskovat, že mě tady někdo z Cullenů zahlédne jako čarodějku.
Když jsem vešla do domu, všichni kromě Alice vypadali jako sochy a ta něco vysvětlovala Nessie. Nejspíše si oddechli, když jsem vešla do domu. "Veronixiko, nestalo se ti nic?" zeptal se Carlisle se stopou výčitek svědomí.
"To byste poznali," odpověděla jsem s klidem a podívala se na Alice, která se mnou očividně souhlasila.
"Seth?"
"Také v pořádku. Ač je nejspíše trochu naštvaný sám na sebe a částečně za jeho útěk bude moci stud."
"Tys mu všechno řekla?" zeptal se Carlisle najednou.
"Neřekla - ukázala. Nebyla jiná možnost," odpověděla jsem a zaslechla jsem sama od sebe ve svém hlase stopy provinění.
"Stejně se to musel dozvědět," zastala se mě Alice.
"Možná, ale takhle ne," sklopila jsem zrak.
"To bude v pořádku."
"Snad, Alice?" zeptala jsem se a ona věděla, co myslím, ale jen zakroutila hlavou – její vize mají chyby, měniče nevidí.
"Promiň," řekla znenadání Renesmeé. "Byla jsem hloupá a málem jsem nás všechny zabila," vysvětlila a já měla pocit, že... brečí? Vážně se jí lesknou oči? Vždyť je upírka, ne? Měla jsem v tom zmatek.
"Nebyla to tvá vina. Znám jen jediného upíra, který by mě dokázal nezabít," řekla jsem a pak se zarazila. "Znala jsem," dodala jsem tedy tiše, protože jsem si uvědomovala to, že můj otec nejspíše již nežije.
Když přišel Jacob, Seth i Renesme další den opět na návštěvu, Seth se mi omluvil a já udělala to samé – ač, on stále nemohl uvěřit tomu, že to pouto není skutečné.
"Co uděláme s Jane?" zeptal se znenadání Edward. Včera večer jsme si totiž hodně povídali a já se dosti dozvěděla o nich – a o tom, že Nessie je jen poloupírka, což by vysvětlovalo všechny ty záhady kolem ní – a na oplátku jsem jim vyprávěla svůj příběh s dosti podrobnostmi. "Nemůžeme dopustit, aby Veronixiku a Alice zabila!"
"Proti Volturium nemáme šanci, i kdybyste opět zavolali své přátelé, tak by to bylo riskantní," odporoval Jacob.
"Musíme něco udělat, avšak nikoho dalšího do toho zatahovat nemůžeme, přičemž postavit se Volturiovým je sebevražda," souhlasil s oběma Carlisle.
"Jeden nápad by tu byl, je to jediná a velice riskantní možnost... proměnit ji," poukázala Bella.
"Fajn... ale ona už upírkou je," řekl Edward a v tu chvíli mi připadal, že si sedí na uších, ač Emmet měl nejspíše podobný problém pochopit, že nejsem jen upírka.
"Ne upírku, ale čarodějku," vysvětlila Alice nahlas, aby to vysvětlila oběma.
"Ztrácím se v tom," ohlásil se Emmet a já jsem jen zakroutila hlavou s tím, že mu to dříve-později dojde.
"To nepůjde, nemůžu tady s vámi být ani jako čarodějka, abyste mne nezabili. Těžko odolá kterýkoli z vás mé krvi," vysvětlila jsem smutně – jak jen bych si přála se stát upírkou i když tak ztratím svou moc!
"Já ano," řekl odhodlaně Carlisle. "S krví se setkávám často a vůbec mi nevadí," připomenul mi.
"Tady se nejedná o člověka, Carlisle. Jsem čarodějka," připomenula jsem mu.
"Ale můžeme to zkusit," řekla nakonec Alice.
"Dobře... přijdu za chvíli jako čarodějka. Pokud to nepůjde, proměním se rychle zpět. Nejspíše už to celkem ovládám," řekla jsem a odešla z domu, když Carlisle všechny posílal pryč a v domě zůstali jen Jacob a Seth, kteří by mě v případě potřeby mohli chránit – což jsem si troufala odhadovat, že budu potřebovat. Věděla jsem totiž s téměř stoprocentní jistotou, že žádný upír, který poprvé ucítí čarodějku, nemůže mít tak dobré sebeovládání, aby se jí nepokusil zabít.
Nešla jsem do domu. Jako čarodějka jsem zůstala před otevřenými dveřmi a sledovala upíra, jenž se přiblížil. Přesně jsem odhadla chvíli, kdy můj pach ucítil a stejně tak si toho všimli oba měniči a když se rozeběhl chvíli po mně, zastavili jej tak, že jej shodili na zem. Já však na nic nečekala a o chvíli později jsem už zase byla upírkou.
Avšak, kdežto já byla podezřele klidná, Carlisle byl dosti zklamaná z toho, že selhal. "Věděla jsem, že se to stane," řekla jsem a snažila se mu tak naznačit, že to není jeho vina.
"Nezvládl jsem to, kdyby tu nebyli, byl bych jen kousek k tomu, abych tě zabil," řekl Carlisle se silnou dávkou vzteku na sebe samého.
"Máš výborné sebeovládání, kdokoli jiný by mě ještě teď honil po lese," povzbudivě jsem se usmála, ovšem to už se vrátili všichni ostatní a někteří ještě ucítili můj pach, takže třeba Jasper vypadal dosti šíleně. "Myslím, že tudy cesta nepovede," řekla jsem tedy a dosti mě to znervózňovalo, protože pokud zde Jane dorazí, ucítí pach čarodějky a pochybuji, že by se pak jen tak vzdala hledání všude možně, aby mě vypátrala, ač by se jí to v mé nynější podobě nemuselo podařit, avšak stále jsem daleko slabší než normální upír.