|
Nepřemožitelná
Propojené - Začátek příběhu - Kapitola desátá
Upíři v černých pláštích. Skupina asi dvanácti upírů jdoucí směrem k Forks. Už jsou téměř v Portlandu. Brzy sem dorazí. Jedna ta tvář pod kápí je povědomá... Jane!
Uvědomila jsem si a trochu jsem se lekla. Jde si pro mě! Bylo to jasné a já věděla, že nebude zrovna spokojena s tím, že její večeře je aktuálně upírka a ne chutná čarodějka.
"Co se děje?" zeptala se starostlivě Bella.
"Volturiovi," řekli najednou Edward a Alice, ale já stále nereagovala. Měla jsem strach o ně, ne o sebe. Věděla jsem, že to na ně budou Volturi naštvaní.
"Jdou si pro Veronixiku," konstatoval Jasper, když si to vyslechl. Rozmrzla jsem a už to nebyl strach, už to byl vztek, co mě pronásledovalo. Chtěla jsem se jí pomstít – za otce. Chtěla jsem jí zničit, roztrhat na kousky, i když jsem věděla, že proti ní mám pramalou šanci. To já bych prohrála. To já bych zemřela – a se mnou nejspíše i Alice.
"Veronixico! Ty hoříš!" sborově vykřikli všichni upíři v místnosti, tedy až na Alice. A opravdu. Já hořela. Plameny jsem však vnímala jen jako jakýsi štít, který mě měl bránit před vším, co by mi chtělo ublížit a Alice byla taktéž v pořádku, ač vzhledem k tomu, že když jsem seděla, dotýkala jsem se jí a jí by tedy správně měly plameny pálit taktéž – ale má moc věděla, že Alice patří ke mně.
"Má moc," řekla jsem s úžasem. "Má moc!" vypískla jsem radostí bez sebe.
Má moc nezmizela... ona vzrostla! Má moc je teď ještě silnější! Nevím jak je to možné, ale elementy mě neopustily, ani když už nejsem živá!
"Úžasné," řekl dnes Carlisle už minimálně potřetí.
"Skus vodu," vybídla mě Alice a já věděla, že voda se jim bude líbit rozhodně více, než tyto pro všechny mimo nás dvě smrtelné plameny. Otevřela jsem dlaň, kterou jsem nesla jako mističku a jak jsem byla zvyklá, soustředila jsem se na vodu – ač jsem nevěděla přesně, z čeho jí vysávám.
Najednou se mi v ruce objevila ta malá vodní kulička, v níž voda proudila, vířila v kruhu a omývala okraje kulatého tvaru. Ovšem stále jsem hořela. Dokonce i ruka, která nesla vodu, hořela, plameny olizovaly kuličku vody, která však držela svůj tvar, ač jistě již dosáhla bodu varu. Ovšem to už se mi podařilo vypnout ohnivý štít a v mé ruce zůstala jen ta voda. Kulička stále stejně velká a stejně tvarovaná. Uchopila jsem jí i z druhé strany a začala roztahovat ruce od sebe. Bylo to krásné, jak se koule rozrůstala a já teď již věděla, že stromy z okolního lesa si budou přát trochu deštíku, protože jsem jim dosti zásob vzala.
Ovšem nakonec jsem i to přemáchla a na zem se v podobě maličkatých, lesklých kapiček vylilo několik litrů vody. Krása, pomyslela si Alice.
"Úžasné," zvolal znovu Carlisle a já začínala mít podezření, že všechna ostatní slova zapomněl, přičemž Edward se nad mými myšlenkami už neudržel a začal se smát – asi jsou mé myšlenky občas trochu více komické.
"Kdo to, ale bude vytírat?" zeptala se Esme naoko podrážděně. Jako na povel jsem se začala soustředit na vodu a pomalu jí pohledem přesouvat ke dveřím, u prahu se však zasekla.
"Voda líná," postěžovala jsem si a tentokrát se nerozesmál pouze Edward – ano, každý den neuslyšíte stížnosti na vodu, že se jí nechce přes práh domu. A tak jsem raději opět nechala vzplát svou dlaň a voda se brzy vypařila.
Teď jsem vážně nepřemožitelná, pomyslela jsem si s úsměvem na tváři. Upír, který ovládá oheň, jenž je jediným definitivním způsobem, jak upíra spolehlivě zničit. "Jane se bude divit," usmála jsem se, protože jsem tu potvoru toužila zničit.
"Počkat, počkat!" skočil mi do toho Carlisle. Nové slovo, bravo... pomyslela jsem si s úsměvem na tváři a Edward opět vyprsknul smíchy – Dokážeš ty vůbec chvíli udržet kamennou tvář? Pomyslela jsem si směrem k Edwardovi s úšklebkem, ač pravdou bylo, že jsem to dělala naschvál. "Můžeme to vyřešit mírově," nesouhlasil Carlisle s mým "plánem" – tedy cílem zabít Jane.
"Proč?" zeptala jsem se, když Carlisle odporoval proti zničení Jane s mou novou mocí.
"Válku klanu Volturi snad vyhlásit nechceš," řekl Edward – tentokráte už vážně.
"Jen Jane, mám s ní nevyřízené účty."
"Jane je Arova pravá ruka, ublížíš jí a přitáhne na tebe s celou armádou s tím, že buď nás všechny dostane do Volterry jako své poskoky, nebo nás zabije," podotkla Bella a mě připadalo, jako by záměry klanu Volturi znali až moc dobře.
"Dobře... vyhráli jste, budu se držet zpátky.
Ráno jsem si šla na lov, tedy, přesněji řečeno jsem byla vystrkána z domu, protože Volturi měli dorazit už dnes a já bych asi moc nepřidala k mírovému řešení sporů mezi Culleny a Volturiovými, protože válka byla něco, čehož jsem rozhodně nechtěla být důvodem. Protože jsem tady v této rodině byla jedinou, která nelze zabít. A tak jsem po lovu vyrazila tam, kde mě to už dlouho táhlo, protože jak jsem zjistila, na rozdíl od Alice mé oči byly rudé jako krev, takže bych měniče ohrozit nemohla – přece jen, když vlk skočí na hořící kámen, je to pro něj poměrně nepříjemné.
Nevěděla jsem, proč jsem však vyrazila zrovna tady. Možná jsem se však jen těšila na své staré známé – Nessiinu a Jacobovu smečku. A tak jsem vyrazila rovnou k jejich domu – Jacob ani nikdo z měničů se na území blízko domu Cullenů dlouho neobjevil, právě kvůli bezpečnosti Alice.
"Ahoj, Veronico," přivítala mě vesele Renesmé. "Ani jsme neočekávali, že se ukážeš tak brzy... mysleli jsme, že kvůli tvé krvi tady chodit nemůžeš, Seth z toho byl celý zkroušený," informovala mě Nessie.
"Ahoj, Ness," pozdravila jsem jí. "Nevím, jak je to možné, neprojevilo se to na mě, ale na Alice je poznat, že pila krev čarodějky. Takže doufám, že to zmizí, protože když jsem viděla, že já oči nemám modré, myslela jsem si, že, když jsem se stala upírkou tak to už neplatí," vysvětlila jsem, avšak na informaci ohledně Setha jsem jen protočila panenky. Copak se tan vlčí šílenec vážně zbláznil? Vždyť jsem upír!
"Za Sethem ale zajdu, musím mu dokázat, že se mýlí," řekla jsem pak a vyrazila tedy od Nessie raději hned k němu domů, abych to měla rychle z krku.
"Ahoj," pozdravila mě nabručená Leah ve dveřích, jen co jsem zaklepala na dveře – jo, na ní už žádné pouta neplatí, ač možná bych to i dokázala zpět navázat. Avšak na ní to zkoušet rozhodně nebudu, ač jsem teď daleko silnější, zamumlala jsem si pro sebe.
"Ahoj, Lee, kde je Seth?" zeptala jsem se jí co nejslušněji, avšak ona vypadala silně rozdrážděně, ač jsem jí nic neprovedla – kromě toho, že jsem se dle jejích slov – a taktéž je to tak trochu pravda – vetřela do smečky, pobláznila jejího bratra a zkoušela jsem na ní hokusy-pokusy, ač minimálně to třetí jsem udělala nedobrovolně!
"Kde by byl?" zeptala se Leah a protočila oči a já měla chuť jí připomenout, že na otázku se otázkou neodpovídá. "Na pláži," dodala pak, když si uvědomila, že to bude nejlepší způsob, jak se mě zbavit.
Bylo neuvěřitelně protivné jít lidskou chůzí, ale i tak jsem jej nakonec našla. "Ahoj, Sethe," pozdravila jsem jej a usmála se, protože jsem byla ráda, že jej zase vidím. Nějak se mi po něm stýskalo.
"Ahoj," usmál se na mě, když se ke mně otočil. Neobjal mě, jak původně vypadal, že učiní, ale sledoval mě tím zbožňujícím pohledem.
"Sethe," začala jsem, "děláš si ze mě srandu?" zeptala jsem se, protože jsem stále si odmítala připustit to, že by v našem vztahu mohlo být něco více než kouzlo čarodějek.
"Je to otisk," prohlásil klidně Seth. "Možná máš moc to popřít a ten otisk zlomit, ale i kdybys to udělala, tak budu vědět, že to bylo opravdové," dodal pak s pohledem upřeným na mě. Že by se opravdu otiskl? Ne, to není možné.
"Jsem upírka," snažila jsem namítnout něco logického.
"Nessie taky," řekl Seth a já nevěděla, jak mu odporovat.
"Jsem určitě starší než ty," odporovala jsem naprosto iracionální větou, načež mi Seth odpověděl roztomilým smíchem.
"Možná ano, ale u nás nesmrtelných to myslím nehraje roli. Tedy nevím, zeptám se Nessie, zda jí vadilo ohledně věkového rozdílu i něco jiného než to, že Jacob byl nějakou dobu sokem jejího otce," dodal tedy s úsměvem. "Avšak to nic nemění na tom, že jsem se do tebe otiskl," dodal pak.
Chvíli jsem váhala – můžu být předmětem otisku nějakého měniče? Neměla bych se opravdu ten otisk pokusit přerušit? Pomyslela jsem si, avšak přitom jsem sledovala Setha, který vypadal smutně a přitom radostně zároveň, věděla jsem, že čeká jen na mé rozhodnutí – zda ho od sebe odstrčím, nebo se nechám vést předurčením měniče.
Ale když jsem si to přiznala, když jsem si přiznala, že opravdu je do mě otištěný. Ucítila jsem to pouto, které člověk hledá věčnost a jen málokomu se podaří najít ten pravý osud. A já to chci přetrhat? Uvědomila jsem si a bez váhání překonala tu vzdálenost mezi mnou a Sethem. "Ty moje malé umanuté štěně," usmála jsem se na něj a z jeho očí čišela jen čistá radost z mého rozhodnutí a pak mě políbil. A já mu polibek opětovala s tím, že jsem věděla, že tohle je správné. Tohle je můj osud.