Kde je Alice?

Propojené - Začátek příběhu - Epilog

<<< Kapitola X.

"Musím jít, Sethe," usmála jsem se na svého vlka. Ano, Seth teď patří mě. A já patřím jemu. Napořád.

"Nemusíš, můžeš zůstat," odporoval mi a přitiskl si mě k sobě, avšak já jsem se odtáhla a podívala jsem se mu do očí.

"Musím za svou rodinou. A za Alice," řekla jsem a opravdu jsem potřebovala se vrátit. Necítila jsem totiž její mysl, což bylo špatné, protože spojení rostlo s mou mocí, mělo teď být silné, ale sílu jsem získávala jen já, takže v tom je něco špatně. Proč mě Alice neslyší a proč nemá taktéž nějakou moc? Proč nejsme obě stejně silné, a co ruší naše spojení? Najednou jsem si ty otázky uvědomila a to mě začalo více než jen znepokojovat. "Promiň, musím ji najít, něco je špatně," omluvila jsem se a upíří rychlostí jsem zmizela a věděla, že mě nebude následovat – nemohl, protože jsem šla za Alice.

"Kde je Alice?" zeptala jsem se ostatních, kteří byli doma – Alice tady chyběla a nikde jsem jí necítila, ať jsem se snažila její mysl vystopovat, jak jsem chtěla.

"Jen co odešli Volturiovi, šla na lov," řekl Jasper.

"Zkoušela jsem jí najít – není tady a to i jako poloviční upírka jsem jí dokázala cítit celé Forks, teď je to spojení silnější a já jí stejně necítím," začala jsem panikařit. Necítila jsem vůbec nic. Byla jsem sama.

"Možná je jen moc daleko," odpověděl Edward a Carlisle s ním souhlasil s tím, že nevíme, na jakou vzdálenost to spojení funguje, ale já měla předtuchu, že něco je špatně.

Sedla jsem si do křesla a začala číst nějakou knihu, kterou jsem však moc nevnímala. Jasper šel na lov – tedy všichni věděli, že hledá Alice. Edward a Carlisle diskutovali o našem spojení. Rose zkoušela zázraky se svým autem a Emmet všem zavázel. Jako vždy.

"Myslím, že je něco špatně," svěřila se mi Bella a tak mě vyrušila ze čtení, ač jsem za to byla i ráda – stejně jsem netušila, o čem ta kniha je. "Možná jen přeháním, ale mám o ni strach," svěřila se mi a já byla ráda, že to probírá zrovna se mnou, ale nejspíše hlavně proto, že jsem nějakou dobu byla právě já Alice.

"Taky mám špatnou předtuchu, ale musíme doufat, že se mýlíme," řekla jsem Belle a trochu si vyčítala to, že jsem byla se Sethem a nedávala na Alice pozor – jinak bych věděla, že jí něco hrozí či naopak, že je úplně v pořádku a jen šla moc daleko.

Vzala jsem knihu a šla jí odnést do knihovničky, přičemž když jsem natáhla ruku, abych položila knihu na polici, jsem ucítila neuvěřitelně silnou bolest, která mě srazila okamžitě na zem, a já vykřikla. Bolest byla stále silnější a silnější až se nedala vydržet.

"Bello, ne!" slyšela jsem jen vykřiknout Edwarda a byla jsem za to ráda, protože když Bella ustoupila, moje moc vybouchla a mé tělo se schovalo pod hrozivé plameny, které donutily všechny ještě o kus ustoupit, když olizovaly všechno kolem mě a s knížky tak zbyl jen popel, protože jsem nedokázala svůj oheň kontrolovat, aby nic nezničil.

Věděla jsem, že ta bolest však není ve mně. Patří Alice. A trvalo ještě notnou chvíli, než jsem se přestala svíjet, když bolest pomalu odezněla.

"Co se stalo, Veronixiko?" zeptala se Bella vyděšeně, nemohouc se přiblížit, vzhledem k tomu, že jsem tělo měla pokryté stále jemnými plameny. Nedokázala jsem pořádně myslet na nic jiného, než na bolest, kterou jsem před chvílí cítila – na bolest, kterou poslala Jane.

"E-Alice," vykoktala jsem ze sebe.

Konec první části

První část našeho příběhu končí, končí část, která se věnovala Veronixice a prvnímu ze čtyř elementů. Druhý díl však i přes to, že se bude věnovat někomu jinému, nebude striktně oddělen od tohoto, svým způsobem bude vypadat, jakoby pouze pokračoval příběh z jiného pohledu. Ovšem o tom více se dozvíte v prvních kapitolách druhé části Propojených. 

Propojené II: Hledání rovnováhy >>>