|
Miluji tě I.16
Miluji tě - ale musím tě zničit - Konec
A je to tady... už se z toho nevyvleču... ještě štěstí, že bratr není doma. Rozhodla jsem se. V neprospěch Cullenů... v neprospěch Edwarda... v neprospěch mě. Sledovala jsem svůj odraz v zrcadle a téměř přitom zapomněla, že to tak být nemusí. Že jsem si mohla zvolit jinou cestu... oni musí zemřít. A já? Nedokázala bych to, nedokážu žít jako člověk... ne s těmi city. Ne s těmi vzpomínkami. Možná, že lidé zapomínají, ale kdo z lidí kdy musel zabít lásku svého života? zeptala jsem se sama sebe a odložila dopis, psaný pro bratra. Věděla jsem, že jsem mu něco slíbila. A ten slib nedodržím. Je to ode mě špatné, ale dělám to pro něj... pro něj, pro matku, pro náš druh... protože tak to má být.
Usmála jsem se na sebe do zrcadla a zkontrolovala věrohodnost svého zjevu. Ano, šťastná hlupačka Bella, ušklíbla jsem se a vydala se pomalu po schodech dolů. Edward zrovna kráčel ke dveřím a tak jsem počkala jen chvíli, než se ozval zvonek a já mohla jít otevřít. Tak ať to máme co nejdříve za sebou... pomyslela jsem si a na tváři vykouzlila úsměv. "Ahoj, Edwarde."
"Ahoj, Bells... sluší ti to," opětoval mi úsměv, což to ještě stěžovalo. V duchu jsem se obrnila proti té bolesti a vykročila vstříc naší zkáze.
Vyrazili jsme opět na tu louku, protože jsem to musela udělat tam. Protože jsem potřebovala se tentokráte překonat. Zadupat do země hloupou lidskou část, která se nechala oblbnout tou omamnou vůní, dokonalou postavou, svůdným hlasem a pokřiveným úsměvem. A tak jsem šla, na svou vlastní popravu s hrdostí a úsměvem na tváři. Není mnoho času... nestihnu utéci, pomyslela jsem si, zčásti to bylo děsivé, z části uspokojivé. Míchala se ve mně radost a smutek, tančily spolu tanec blížící se smrti. Kvůli lidem... Povídali jsme o všem a o ničem, ve své podstatě jsem vůbec nevěděla, o čem mluvíme, ale svým způsobem jsem si to užívala, téměř zapomenouc, že tohle je jen předzvěst konce.
Pro bratra...
Poddala jsem se své lidské části. Však nebylo úniku, když jsme tak seděli a pozorovali červenající se oblohu. Naše osudy byly stejně zpečetěny. Naklonila jsem se k němu a políbila jej na rty. Prve jej to zaskočilo, ale pak mi polibek obětoval. Mé horké poddajné rty vůči těm jeho ledovým neústupným. Žít s ním nemůžu... ale bez něj taktéž ne...
Deset... kdesi v duchu jsem začala odpočítávat. "Promiň," omluvila jsem se. Nejen za ten polibek.
"Neomlouvej se," usmál se na mě...
Devět... Slibuji, toho polibku nikdy nebudu litovat...
Osm... Stejně na to již nezbývá čas. Začervenala jsem se.
Pozorovala jsem jeho nádherné oči barvy tekutého zlata a utápěla se v nich.
Sedm... Proč mají takovou barvu? Ne, jako ostatní upíři...
Šest... Nechala jsem se jím obejmout a hlavu jsem položila na jeho rameno. Proč mě nechává žít?
Pět... Vždyť jsme sami... beze svědků... proč se nepokusí mě zabít?
Čtyři... Proč jsem se jen musela zamilovat do upíra? Vždyť to není fér... svět není fér...
Tři... Odtáhla jsem se, což jej trochu překvapilo, ale můj úsměv, ve kterém už nebylo téměř nic z lidské bolesti, kterou jsem prožívala, jej nejspíše uklidnil. Jak hloupé.
Dva... Za chvíli zemřeš... ale neboj, tvou smrt tví druhové pomstí... "Miluji tě, Edwarde," zašeptala jsem, poslední myšlenka, která měla dostatečně lidskou nadvládu mě donutila uronit jedinou osamocenou slzu. Chtěl se přisunout blíže, ale zabránila jsem mu v tom gestem ruky.
Jedna... "Ale musím tě zničit," dodala jsem tiše, ale věděla jsem, že on to slyšel. Musel, byl to upír. Ovšem než mohl pochopit, co má slova doopravdy znamenají, odpověď měl přímo před sebou. Stála jsem před ním ve své tygří podobě a veškerá lidskost se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku. Úsměv, který jsem měla na tygří tváři, byl děsivý, ale on byl jakoby v transu.
Nechápal to.
Neznal lovce.
Přikrčila jsem se.
Poslední střípky lidskosti jsem rozbila ve chvíli, kdy jsem se odrazila od země...