|
Miluji tě I.17
Miluji tě - ale musím tě zničit - Záchrana
<<< Thomas Swan >>>
Konečně doma! usmál jsem se, když jsem odložil kabát a boty v chodbě. Dneska bylo v práci celkem dosti rušno. "Bells?" zavolal jsem otázkou. Udivilo mě, že se sestra hned neozvala sama. Musela vědět, že jsem dorazil domů. Naše schopnosti zahrnovaly přec i dosti dobrý sluch a to i v lidské podobě, kde byly sic omezeny, ale stále dosti silné, aby si všimla mého příchodu. Ovšem Bella se neozvala. Co se dneska děje? Vždyť za chvíli se setmí... proč by šla ven v tuhle dobu, aniž by mi něco řekla? Měl jsem velmi špatný pocit, že se dneska má něco stát. A tohle rozhodně nebylo zrovna dobré znamení. Něco tu nehraje. Vím to. Ne jako lovec, jako její bratr. Tohle se Bells nepodobá. Ona je vždy ta zodpovědná... pomyslel jsem si a vydal se po schodech nahoru. Pro jistotu jsem zaklepal na dveře jejího pokoje. Nic, samozřejmě... pomyslel jsem si a vzal za kliku.
Dveře se otevřely. A Bella nikde. Něco je vážně špatně... Vešel jsem do pokoje. Pokoj byl dokonale uklizený. Všechno na svém místě. Až podezřele čisto. Jen na jejím stole ležel jeden list papíru popsaný rukopisem Belly. Jakoby mě nutil, abych k němu přišel a zvednul jej.
Drahý bratříčku,
Velmi se omlouvám, že jsem porušila svůj slib. Ale musela jsem... protože tohle bych jinak nedokázala. A já to dokázat musím. Pochop to. Pro naši rodinu, pro náš druh, pro tebe. Vracím se tam, kde už to mělo skončit, ale už vím, že bez něj žít nechci. Stejně nechci zemřít jako člověk. Nechci být znovu obyčejná. Proto se nevrátím. Nečekej na mě. Nehledej mě.
Jen dokonči náš úkol. Osvoboď se. O to tě prosím. To je mé poslední přání.
S láskou,
tvá sestra Bella.
Znáte ty klišé z filmů, jak hlavní hrdina drží dopis na rozloučenou, čas se zastaví a jen ten papír se snese na zem, aby dokázal, že realita stále ještě existuje? No... tak něco takového jsem právě v tu chvíli prožil. V hlavě jsem měl naprosto prázdno.
A pak...
... se čas opět rozběhl.
Vyběhl jsem z domu.
Nasedl do auta a šlápl na plyn. Neměl jsem čas. Pitomý upír! prsknul jsem v duchu a řítil se cestou jako šílenec, jelikož jsem nevěděl, kolik času můžu mít. Zda ještě nějaký vůbec zbyl. Ale držel jsem se zbytku naděje.
Omlouvám se... Tiskl jsem volant a hledal tu zatracenou odbočku.
Jinak bych to nedokázala... Srdce mi bilo jako splašené. Nemohl jsem o ni přijít. Nemohl. Sakra. Vždyť je to moje mladší sestra!
Pro tebe... Jak si mohla myslet, že to dělá pro mě?! Konečně jsem spatřil tu cestu. Auto se otočilo téměř o pravý úhel.
Bez něj žít nechci... a já nehodlám žít bez ní! Z celé rodiny mi zbyla jen ona... a ona mě nemůže opustit! Prostě to udělat nesmí! Dupnul jsem na brzdu a vypotácel se z auta.
Mé poslední přání... ale ona nezemře! Nesmí! Rozeběhl jsem se k lesu. Ale věděl jsem to. Není čas. Nemůžu to stihnout! Jak vím, že už není... Zrychlil jsem. Beze smyslů.
Trny a větve stromů mě pomalovaly. Zařezávaly se do kůže. Nevnímal jsem je. Musím jí zachránit. Jen jsem běžel. Pro tebe... To tempo bylo zběsilé. Větve čím dál agresivnější.
Jinak zemře... Štípalo to. Kvůli mně. Adrenalin však bolest přebil. Tohle je konec. Nemohl jsem dál. Šel, jak nejrychleji šlo. Nevěděl, kde jsem.
Možná chci umřít. Zůstal jsem sám. Téměř jsem to vzdal. Ne! Musím to zvládnout. Ona žije! Znovu jsem se rozeběhl.
Čeká... čeká na setmění! Téměř jsem přikazoval. Nevyužije toho! Nesmí! Těžko se mi dýchalo. Nevěděl jsem kudy. Bylo mi zle. Unaven. Ztracen. Zdrcen. Pod tíhou jejích slov... Pro tebe... Vidění se rozmazávalo. Adrenalin opadával. Síla mizela.
Ještě chvíli... Vydržím... Padal jsem vyčerpáním. Psychickým vyčerpáním. Emocionální poušť.
Proměna. Nová síla. A pach. Támhle! Rozeběhl jsem se. Rychleji, než jsem pokládal za možné. Nedělej to! Křičel jsem v myšlenkách. Ona to neslyšela. Nevnímala mě. Nevěděla. Odstřihla mě. A já běžel. Tak jistá... Byla si s sebou tak jistá. Věděla, že je tohle její konec. Uvědomovala si to. A přesto byla rozhodná. Její vůle byla pevnější skála. Nechtěla bez něj žít. Nemohla s tím žit. A věděla to. Přesto tam stála... hrdá. Majestátní. Bez špetky strachu. Bez zaváhání. A já věděl, co udělat.
Odrazil jsem se. Z běhu. A letěl přímo před Edwarda.
Věděl jsem, že v každém případě dosáhnu svého. Své smrti nebo její záchrany. Najednou to bylo tak jednoduché udělat to správné. Věděl jsem, jak se cítila. Chápal jsem to. Ne jako člověk. Jako pes. Poprvé jsem věděl, co znamená psí věrnost. Bylo to jako bych poprvé se smířil se svou podstatou. Ironie, že zrovna ve chvíli, kdy sestře byla nejvíce na obtíž. Bylo to vlastně uvolňující. Nebojovat proti tomu, co jsem. Přijmout to. Akceptovat svůj osud. A slyšet přitakání psí duše.
Náraz.
Bolest.
Oheň.
Pád.
Křupnutí.
Tma...