|
Miluji tě I.18
Miluji tě - ale musím tě zničit - Vlkodlak
Poslední střípky lidskosti jsem rozbila ve chvíli, kdy jsem se odrazila od země...
Necítila jsem se jako člověk. Byla jsem volná. Byla jsem tygr. Byla jsem si jistá. Věděla jsem, kdo jsem. Věděla jsem, co je mým cílem. Letěla jsem - Svobodná. A cítila se skvěle - na chvíli. Nevěděla jsem, že existuje jiná cesta.
Náraz. Do něčeho měkkého. Neupířího. Příliš brzy. Pád. Křupnutí. Něco bylo vážně špatně. Otřepala jsem se. A on ležel přede mnou. Můj bratr. Thomas. Ten obrovský pes. Couvla jsem. Zakopla o vlastní nohy. Svalila se znovu na zem.
Ne... proboha ne! Nemohla jsem... on... není... chtěla jsem brečet. Ale tygři nebrečí. A tak jsem se proměnila. Iracionálně jsem jen tak seděla. Zlomená. Sledovala tu krev.
A Edward se probral. Konsternovaně hleděl na Thomase. A pak se pokusil přiblížit. "Vypadni!" zavrčela jsem a mé nehty se proměnily v drápy. Vzhlédla jsem k němu očima plnýma nenávisti. Kočičími zorničkami jej propalovala. Zaplatí, pomyslela si tygří část. Ale já neměla sílu seknout drápy.
"Umírá," oznámil Edward. Jako bych to nevěděla. Sakra, vím, že umře, ty pitomče! Z očí se mi vykutálelo několik slz. Věděla jsem, že Thomas umírá. Samozřejmě. Byl oslabený mým jedem a krvácel. Neměl šanci. Umíral. Měl posledních pár minut. Na to jsem nepotřebovala nějakého upíra. On však přistoupil znovu k mému bratrovi, jako bych mu to neřekla jasně.
"Kvůli tobě!" štěkla jsem. Nenáviděla jsem. Jeho. Sebe. Naše rasy. Lidi. Svět. Všechny. Všechno. Kdyby nebylo jeho... byla bych mocná tygřice.
Nic by mě nezlomilo. Mohli jsme být šťastní... než byste splnili úkol, oznámil mi tichý hlásek v mé hlavě, ale já ho téměř neslyšela. Nechtěla jsem a neměla jsem v plánu mu nikdy dovolit se projevit.
"Bello, uklidni se," pronesl Edward uklidňujícím tónem. "Zachráníme ho. Jen mě nech." Mluvil se mnou jako s divokým zvířetem, kterým jsem byla. Opatrně se sklonil na mou výšku. Stále dost daleko.
"Proč bys to dělal?" zeptala jsem se. Tiše. Zlomená.
"Zachránil mi život," odpověděl Edward. Nebyl v tom ten jedovatý tón. Ale jen proto, že se opravdu chtěl dostat blíže. A já věděla, že nemá cenu odporovat. "Můžu?" zeptal se. Klidný. Vyrovnaný.
Kývla jsem hlavou. A sklopila pohled k zemi. Periferně jsem však viděla, jak vzal Edward velkého psa do náruče a zvedl jej ze země. A pak se vydal pryč. Rychlostí jemu vlastní. A já se vydala za ním. Už jsem nebyla nebezpečí. On to věděl. Byla jsem příliš zdrcená, než abych se dokázala bránit.
A tak jsem se dostala až k velkému domu. Vile. A obklopil mě chlad. Upíří sídlo. Otřásla jsem se. Přesto jsem šla dál. Přes nepřátelské území.
"Carlisle!" slyšela jsem Edwarda volat. Oslovený doktor Cullen se brzy objevil. Téměř jsem jej nevnímala. Možná dnes přece jen zemřeme společně, bratříčku...
"Co tu dělá Bella? A proč sem nosíš toho vlkodlaka?!" Alice jsem uslyšela dříve, než jsem jí mohla spatřit. Zavrčela jsem. Z nehtů jsem opět měla drápy. Tušila jsem však, že mi to bude k ničemu. Upírka ucouvla.
"Tento..." Edward se odmlčel. "člověk je doktor Swan."
"Cože?! Thomas Swan?" divil se pro změnu Carlisle, moc jsem je nevnímala. "On je vlkodlak?"
"Co máte všichni s těmi vlkodlaky?" zeptala jsem se, ač to opět znělo jako vrčení.
"Na to není čas, potřebujeme pomoc," oznámil Edward.
"Ale veterina není můj obor, potřebuji, aby se proměnil," povzdechl si Carlisle.
"Do rána to nepřežije," pronesla jsem. Smířená. Zničená. Protože musí bojovat s mým jedem...
"Odnes ho nahoru, Edwarde," rozkázal tedy Carlisle a pak všichni zmizeli. Moc rychle na mé otupělé smysly a tak jsem se svalila na zem a bez toho, abych si vůbec uvědomila, že jsem stále v upířím hnízdě, jsem v tu ránu propadla do nevědomosti.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se po neznámé místnosti, ze které šel však cítit chlad. Kde to sakra jsem? zamračila jsem se a posadila se na gauči, kam mě někdo uložil. Náhlá nevolnost dávala tušit, že se mi rozhodně nic z toho, co se stalo, nezdálo. Nevolnost způsobená jedem. Jedem psího lovce. Mého bratra. Jedem, který se do mého těla dostal spolu s jeho krví. Vyběhla jsem pryč jako splašená a zastavila jsem se až na kraji lesa, kde byl chlad daleko slabší a kde jsem se brzy zbavila obsahu mého žaludku.
Chvíli jsem se dávila, než se mé tělo zbavilo toho svinstva, co nám protéká žilami a usazuje se v našich drápech a dutinkách v našich zubech. Ta žíravina, kterou likvidujeme upíry, ale taktéž všechno živé. Následně jsem padla na záda a zavřela na chvíli oči, stále ještě dosti vyčerpaná minulými událostmi. Ovšem pak jsem si uvědomila, že musím zjistit, co se stalo s bratrem. Postavila jsem se na nohy a vydala jsem se zpět k domu, ovšem dříve, než jsem měla možnost tam dojít, přede mnou se objevil Edward s nepříliš nadšeným výrazem na tváři. Nedivila jsem se mu. Kdyby se mě pokusil zabít, taky bych nebyla nadšená.
"Musíme si promluvit," řekl jen chladně a jeho tón nepřipouštěl námitky. Ani možnost, že bych prostě prchla a někam se schovala. Pokud mě chce zabít, mohl to udělat hned na té louce, ne? zavrčela jsem v duchu, ale navenek jen kývla, ač jsem byla pořádně rozdrážděná. "Ty víš, že jsme upíři," konstatoval.
"Ano," odpověděla jsem, snažíc se zamaskovat své podráždění - nepříliš úspěšně.
"A víš to od samého začátku." Tentokrát již hádal.
"Dá se to tak říct."
"Takže... od samého začátku... to byla jen tvá hra, že?"
Polkla jsem. "Jo," pronesla jsem však nakonec. Ač jsem si teď již nebyla tak jistá, zda to je tak úplně pravda.
"Takže tuším, že zítra před setměním s bratrem odcházíte," řekl, zněl celkem lhostejně. Tušila jsem však, že už chce, abychom byli pryč. Pryč z jejich území.
"Odejdeme, jakmile to bude možné," odpověděla jsem a sklopila oči. On během téměř nepostřehnutelné chvíle zmizel. A já se vydala zpátky k domu, a lehce našla pokoj, ve kterém ležel můj bratr. Carlisle tam seděl a něco si zapisoval.
"Bude v pořádku. Oslaboval ho nějaký jed, ale jen co jsme ho dostali z oběhu, začal se léčit až neuvěřitelně rychle," řekl mi.
"Děkuji," šeptla jsem a Carlisle během chvíle zmizel a já si sedla vedle bratra. "Omlouvám se, bráško. Za všechno. Moc se omlouvám..." pronesla jsem pak tiše k němu a z očí se mi řinuly další potoky slz.
"To je v pořádku, Bells." Bratrovy prsty mi jemně otřely slzy, když to tiše zašeptal. Ani jsem si neuvědomila, že se probudil.
"Thomasi! Ach, Thomasi! Já o tebe měla takový strach! Byla jsem hloupá, měla jsem tě víc poslouchat. Sakra, promiň mi to! Měla jsem slyšet tvé myšlenky, nevím, proč jsem si to neuvědomila! Nevím, jak mi něco takového můžeš odpustit, všechno jsem pokazila. Neposlechla jsem tě. Ani jednou, a ty jsi měl vždycky pravdu!" vychrlila jsem hned vodopád slov, který můj bratr okomentoval úsměvem.
"Bells, poslouchej mě. Já ti to nevyčítám... tedy, až na ten pokus o sebevraždu," zamračil se na mě.
"Já vím, byla to blbost, promiň mi to, bratříčku. Já jen... prostě jsem si byla tak jistá, že dělám dobrou věc. Protože... takhle by se lovkyně neměla cítit. Zklamala jsem. Tebe. Mámu. Lovce," rozbrečela jsem se nanovo.
"Pš... Bells, mě si nezklamala. Jsi má sestra, a já tě budu milovat vždycky. I když mi občas natrhneš prdel - ač příště si můžeš odpustit tu zlomenou ruku," pronesl s úsměvem a já se musela chtě-nechtě taktéž pousmát.
"Děkuji ti, bratříčku... zase jsi mě zachránil. Ale teď si odpočiň. Musíme před setměním opustit Forks," řekla jsem nakonec a chystala se odejít.
"Opravdu chceš odejít, Bello?" zeptal se Thomas a tím mě dosti zarazil.
"Nemůžeme zůstat," odpověděla jsem jen a vyběhla z domu, přičemž jsem ještě dole informovala všechny přítomné upíry, že v lese nebude bezpečno, než jsem zmizela mezi prvními stromy, kde jsem se proměnila v tygřici a rozeběhla se do hlubin lesa. Potřebovala jsem si pročistit mysl, a tak jsem se ocitla ve své druhé podobě. Protože jako tygřice jsem se cítila volná. Ač tentokráte i zde zasahoval smutek. A vina. Ať bratr říkal cokoli, já ho málem zabila. Zabila bych jej, kdyby se Edward nerozhodl jej zachránit - Proč to vůbec udělal? Věděl, že je to Thomas. Věděl, že je to můj bratr a tedy lovec... upír... ale ne bezcitný... jak se v tom mám vyznat? Vždyť upíři by správně měli hořet na slunci a být jen bezcitnými kusy ledu... a lovci by se do upírů neměli zamilovávat. Zpomalila se a ještě za chůze se proměnila zpět v člověka, načež jsem došla k jednomu z potůčků, které tímto lesem protékaly, kde jsem se posadila.
A můj bratr... zachránil mě, ač jsem nechtěla být zachráněna. Rozhodl se obětovat svůj život pro mě, ač ten můj už stejně za nic nestojí. Ač jsem zklamala celou naši rasu. Nechytil se možnosti, žít svůj vlastní, spokojený život jako obyčejný člověk... i přes to, že takhle se donutil žít navždy. A on tenhle život nesnáší... napůl psem, nestárnoucí lovec, který nemůže žít normální život. Nikdy nemůže mít normální rodinu - jen mě. Protože by kohokoli ohrozil tím, že by s ním byl. Nemůže být jen sám sebou... vždy bude z části zvířetem... ztratil toho tolik, když se mě rozhodl zachránit přede mnou samotnou, uvažovala jsem nad tím, a věděla jsem, že to pro něj musí být hrozné. Vždyť já si nedokázala představit, že bych žila jako obyčejný člověk teď, když jsem pochopila, jaké to je mít tuhle druhou tvář. Ač tentokráte bych si i přála... být obyčejný člověk. Možná by to nyní bylo lepší... nemít žádné schopnosti... nepoznat Edwarda, nikdy se do něj nezamilovat. V tu chvíli mě z přemýšlení vytrhla velmi nemilá zkušenost. A to ta, že se z lesa vynořila nějaká postava.
Prve jsem si myslela, že to bude nějaký zatoulaný turista, ale to jsem se šeredně pletla. Za chvíli ta postava totiž byla u mě a držela mě pod krkem, její kůže se leskla jako broušený diamant. Upírka, uvědomila jsem si hned, ale nějak jsem neměla sílu na to, abych proměnila své nehty v drápy a zabodla jí je do kůže. Žena vypadala půvabně, na sobě narůžovělé šaty, které jí přesně padly. Vlasy měla stejně rudé jako oči, ovšem ty mi byly nepříjemně povědomé. A prahly po pomstě.
"Opět se setkáváme, lovkyně," promluvila a usmála se tím svým děsivým smíchem. Chlad z ní čišící mě oslaboval, přičemž nasládlá vůně a andělský hlas zase působily na mou lidskou stránku, chtíc jí omámit. A já si jen matně uvědomovala, že jsem v pořádném maléru. "Při našem minulém setkání jsem se ti však nestihla ani představit," zazubila se upírka a ty bílé dokonalé zuby odrážely světlo stejně jako její kůže. Fascinující záře... "Mé jméno je Victoria," roztáhla svůj úsměv a pustila mě, načež jsem se chraplavě nadechla, jelikož znovu-uvolněný krk měl ještě problém kyslík přijmout. "Tentokrát však tak lehce neunikneš, malá," dodala a já si vzpomněla na chvíli, kdy jsem jí viděla poprvé. Po zádech mi přeběhl mráz.
V tom jsem si uvědomila, že mám v ruce zápalku, škrtla jsem ji, ale věděla jsem, že ji to nevyděsí, ani jsem v to nedoufala, ona jen roztáhla svůj úsměv a promluvila: "Neboj, maličká, už brzy bude po všem. Dej to pryč, myslíš, že mě tohle zastaví?" usmála se, "nebuď vtipná,"dodala daleko jízlivějším tónem plným výsměchu.
Vzpomínka mi jen probleskla hlavou, ovšem věděla jsem jistě, že je to ona. Ta upírka z hřbitova. Pokusila se mě zabít. A už tehdy věděla, kdo jsem... celou dobu mě sledovala...
"Takže si vzpomínáš," pronesla sladce. Tentokrát tu však nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. A já si neuvědomila, že bych se mohla proměnit. Nedokázala jsem to. Byla jsem ochromena strachem. Vyděšená. Rozhozená. A nemohla to stihnout. Brzy jsem letěla pořádný kus vzduchem, než jsem zády narazila do kmene stromu a svezla se pak na zem jako hadrová panenka. Ale ještě jsem žila. Ještě jsem dýchala. Ovšem nebyla to velká výhra. Ona měla na víc. A zdálo se, že zná lovce dobře. A tedy se jen tak nenakazí mým jedem. Zabije mě. A nebude jí to stát život jako kohokoli jiného, ta myšlenka byla ještě horší než samotný fakt, že zemřu. Protože to znamenalo, že půjde po bratrovi.
"Tohle mi něco připomíná," řekla klidně a ještě více se rozzářila. Vypadala jako děsivé ohnivé slunce. A dle všeho si vzpomněla na něco velmi zábavného. "Ano, už si vzpomínám," zasmála se zvonivým smíchem, který byl na jednu stranu tak půvabný a okouzlující... a na stranu druhou tak děsivý, že jsem zůstala jen konsternovaně hledět na mou blížící se smrt, v očích děs tančící s fascinací. "Takhle vypadala tvá matka, než jsem ji zabila," řekla nakonec a mou začal vibrovat vztek, ovšem to už zase byla u mě a neměla žádný problém s tím, aby mě opět vyzdvihla do vzduchu a tak mi zabránila dýchat a jakkoli se účinně bránit. Ovšem zatím mě nezabila. Držela mě na hranici mezi životem a smrtí. "Ale... než tě zabiji, chci vědět, kde je ten čokl, co byl s tebou na hřbitově."
"Ani náhodou," vykřikla jsem a téměř v tu samou chvíli letěla zpátky do stromu. Při nárazu jsem se kousla do jazyku a ucítila na něm pachuť své krve, kterou jsem plivla rovnou na Victorii, která však elegantně uhnula.
"Hloupé psisko," vyštěkla a rozhodla se, že nejspíše nejsem dostatečně zábavná na to, aby se mnou ještě ztrácela čas, ovšem než se dostala k tomu, aby mi zlomila vaz, což byl jeden z nejbezpečnějších způsobů jak nás zabít, vzhledem k lákavosti naší krve, něco do ní narazilo. A ne něco. Někdo. Edward vztekle vrčel na Victorii a ti dva kolem sebe začali kroužit, propalujíce se pohledy. Kde se tu vzal? A proč mě zachraňuje? Ptala jsem se sama sebe. Naprosto zmatená vývojem situace.
Proměnit se? Dokážu se proměnit? A měla bych? Sakra... co když mu ublížím? Ale takhle ublíží ona jemu... nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem stála na všech čtyřech. Bolelo mě celé tělo, ale to mi nezabránilo v tom, abych se na Victorii vrhla a srazila jí na zem. Podívala se na mě s děsem v očích.
"To je nemožné," dokázala ještě vyděšeně vyřknout, než mé zuby oddělily její hlavu od těla. Za matku... pomyslela jsem si a pak jsem se otočila zpátky na Edwarda, který ze souboje dosud vyváznul bez zranění. Nechápala jsem však, proč tam tak stojí. Proč neutíká. Vycenila jsem zuby a přiblížila se.
Ne... ne, tohle nechci udělat. Že ne? Můj bratr to taky zvládl. A já ho nechci zabít... miluji ho! A navíc... zachránil mi život. Mě a bratrovi! Nechci ho zabít... nechci. Ale on je upír... zabíjí... a já ho přesto miluji. Proměnila jsem se zpět do lidské podoby. Nechápala jsem to, ale bylo to tak. Nejspíše proto, že byl den. Chuť lovit byla oslabena slunečním svitem.
"Proč jsi mě zachránil? Mohl jsi zemřít, ty blázne!" prskla jsem po něm místo slov díků, ale byla jsem tak ráda, že je v pořádku, že jsem se stejně rozeběhla k němu a objala jej. A on mi obětí opětoval.
"Miluji tě," odpověděl jednoduše a políbil mě do vlasů.
Konec prvního dílu
Díl 2. >>>