Hadí dědic - HAD - Prolog
Masa vody se vzedmula a roztříštila o skály. A pak... Milióny drobných, slaných kapiček stékaly zpátky do moře. Skoro to vypadalo, jako by i moře smutnilo nad tímto pochmurným místem. Stejně jako obloha. Skrytá za téměř černými bouřkovými mraky, z nichž na zem se valily další litry vody, smáčející kamenitou půdu ostrova. Ostrůvku, na kterém se nacházelo snad jedno z nejděsivějších míst na světě a kde se šťastné vzpomínky rozpadaly v prach.
Právě na toto otřesné místo se přemístila s hlasitým prásknutím vysoká starší žena s tmavě hnědými, jemně zvlněnými vlasy a očima barvy té nejprůzračnější vody. Avšak nebyla sama. Spolu s ní se zde objevila taktéž malá dívenka, jejíž vlasy i oči nyní dostaly barvu temné noci. A hluk způsobený přemístěním donutil z pevnosti stojící na ostrově vyjít dvě postavy v černých pláštích, po jejichž boku kráčela zvířata, která vypadala, jako by byla tvořena ze stříbrné mlhy.
Oba muži se svorně zamračili, když si uvědomili, že si s sebou žena vzala právě tu malou dívku, které již naskočila husí kůže, jen při pohledu na onu budovu a taktéž z chladu, který se šířil do širokého okolí. Nakonec však muži došli rychlým tempem směrem k oběma příchozím, a když se vzájemně formálně pozdravili, ten, jehož patron měl podobu kočky, promluvil: "Paní Fergustonová, jste si jista, že dovnitř chcete jít s tím dítětem?" zeptal se, doufajíc, že si něco tak šíleného žena rozmyslí a odvede dívenku raději domů.
"Myslím, že má vnučka má právo svého dědu alespoň jednou spatřit," odpověděla ledově a pak si prohlédla oba bystrozory, otočila se směrem ke své vnučce a zvolala: "Expecto patronum!" Hůlka v té chvíli dala vzniknout dalšímu stříbřitému přízraku, jenž měl podobu mohutného hada, který vytvořil svým tělem jakousi ochrannou stěnu před tím děsem z okolí. Na dívce bylo poznat, že se jí v tu chvíli ulevilo a na tváři se jí dokonce objevil i jemný náznak úsměvu, když shlížela na hada.
"Babičko, naučíš mě to taky někdy?" zeptala se pak a pohlédla na starší ženu.
"Jistěže, jednoho dne," odpověděla a svůj pohled zaměřila zpět na stráže pevnosti - jedny z mála lidských strážců. "Půjdeme už?" zeptala se, ač z jejích úst něco takového znělo spíše jako rozkaz. "Opravdu se mi nechce stát tady na dešti déle, než to bude nezbytně nutné," dodala pak, i když pravdou bylo, že jak jí, tak její vnučce se veškerá voda, padající z mraků vyhýbala a tedy byly obě dokonale suché.
"Ehm... my totiž... nevíme, zda vás můžeme dovnitř pustit s hůlkou," pronesl muž, který měl dle všeho na práci mluviti, na rozdíl od svého společníka, jež dosud jen mlčel, a sledoval vše, co se kde mihnulo.
"Svou hůlku rozhodně neodevzdám, vám ani nikomu jinému, nikdy." V očích ženy se zaleskla jiskra hněvu. "Copak si myslíte, že bych byla tak hloupá a ohrozila svou vnučku?" dodala pak tvrdě a bez dalšího slova vykročila ráznou chůzí k pevnosti, s hlavou hrdě vztyčenou. Dívenka nezaváhala ani chvíli, jednoduše svou babičku napodobila a kráčela za ní doprovázena hadím patronem. A strážní je tedy následovali, ač byli původně tímto chováním přinejmenším zaskočeni.
Paní Fergustonová se oklepala odporem, když vešla do míst střežených mozkomory. Několik děsivých přízraků zahalených kápí se rovnou nahrnulo jejím směrem, ale hadí patron pohotově zareagoval a čelisti scvakl jen kousek od mozkomorova pláště. Mezitím se strážci dostali do vedení a zavedli ženu i dívku dále k celám. Nemuseli však jít daleko.
"Zde je cela Harolda Fergustona, paní," informoval totiž po chvíli první ze strážců. Poklepal na podivný zámek hůlkou a zašeptal nějaká slova tak, aby jej nikdo jiný neslyšel. Zámek cvakl a dveře se otevřely s tichým, avšak i tak dosti nepříjemným, táhlým zaskřípěním. Starší žena vešla dovnitř jako první a hned za ní se držela její vnučka, přičemž skupinku kráčející do malé cely uzavíral jeden ze strážců. Ten druhý hlídal před vstupem, kdyby se vězeň pokusil utéci. To však nevypadalo jako reálná hrozba.
V rohu místnosti seděl pohublý muž se špinavými tmavými vlasy. Teprve když dovnitř vstoupila skupinka lidí se zářícími patrony, zmateně zvedl hlavu a podíval se směrem, odkud světlo vycházelo. A pak upřel své světle zelené oči na svou ženu a cosi tiše zachraptěl tak, že mu nebylo rozumět. Již si odvykl mluvit za tu dobu, co tady strávil sám se svým počínajícím šílenstvím. Žena se kousla do rtu a jen stěží zadržela slzy, které se jí draly z očí. Ona nemohla plakat, ne pokud nebyla sama.
"Jsem to já, Harolde... a přivedla jsem ti i tvou vnučku, Nataly. Víš, jak jsem ti o ní říkala minule," odpověděla na nevyřčenou otázku. V hlase již nebylo slyšet nic z těch citů, které ji před chvílí málem přemohly. Za svůj život si zvykla na přetvářku. Tak byla vychována. Tak to bylo správné. Jen tak totiž mohla přežít.
"Dědečku," vypísklo znenadání dítě a vrhlo se směrem k muži, jenž vypadal alespoň o dvacet let starší, než byl jeho pravý věk. Strážce se pohnul směrem vpřed s tím, že dívku bude raději držet dál od toho člověka, byť je to její děda. Žena jej v tu chvíli probodla tak naštvaným pohledem, že raději do setkání nezasahoval - ač si to totiž nechtěl přiznat, hned od začátku působila příliš mocně než, aby si jí chtěl zbytečně ještě více znepřátelit.
Muž se pousmál, když stiskl v chabém objetí svou vnučku. Stále si udržoval zbytky příčetnosti, čemuž pomáhalo to, že jej dali do části vězení pro ty méně nebezpečné - a tedy zde ještě chodili zdejší strážci se svými patrony a temné přízraky si tedy tolik nedovolily. Velkou váhu na výsledku připisoval však taktéž své zvěromágské podobě, kterou mozkomoři tolik netrápili a která se mu zatím dařila udržet v tajnosti, ač pomoci ven z tohoto pekla mu nemohla.
"Vrátí se dědeček domů, babi?" zeptala se holčička a upřela na svou babičku ve světle patronů již čokoládová očka, která před chvílí ulpívala na trosce, jež zbyla z jejího kdysi mocného dědečka, jehož však neměla tu možnost nikdy doopravdy poznat.
"Kéž by," zašeptal kupodivu sám Harold. Dle všeho již našel svou řeč. "Děkuji, že jsi jí přivedla, doufám jen, že nebudeš mít u Edith problém," podařilo se mu zasípat.
"Ne, i když jí vadí... to," kývla hlavou směrem k jeho levému předloktí, "tak Nataly tě taktéž chtěla vidět," vysvětlila. "Dříve to však nešlo, to jistě chápeš," dodala pak ještě, a ač její tón byl striktně neutrální, když pozorovala svého muže v takovém stavu, měla v očích soucit a i část té něhy, kterou většinou potlačovala. Ten pouze kývnul na souhlas. Nic dalšího se říci nepokusil.
Editace: Úprava s pomocí korektorky Miu.