|
Příčná ulice
Hadí dědic - HAD - I.
Nataly se na tento den těšila tolik, že v noci téměř nespala a ráno vstala ihned za svítání, což bylo na ni něco velice neobvyklého. Slunce svítilo, což předpovídalo také skvělou náladu. Pravda, když byla Nataly u své babičky, vždycky to znamenalo skvělý den - komu by se nechtělo pobývat v obrovském nenakreslitelném kouzelnickém domě, o němž věděla jen její rodina? A vůbec, každá chvíle na místě, které se nacházelo úplně mimo běžná stále-se-rozpínající sídla mudlů, byla něčím mimořádným.
Ovšem dnešek byl speciální i něčím jiným. Nejenže mohla Nataly strávit den poletováním na koštěti po pozemcích její babičky a provokovat portréty visící na stěnách. Dnes šlo o víc. Čekala jí totiž výprava do Příčné ulice, jednoho z posledních ryze kouzelnických míst ve Velké Británii a to nebylo všechno! Právě dnes měla konečně dostat svou první hůlku. Ovšem to mělo následovat až odpoledne takže nyní ještě byl čas využít rozsáhlosti pozemků a pořádně se proletět.
"Dobré ráno," pozdravila po vstupu do jídelny babičku, která seděla na svém obvyklém místě v čele stolu a četla si Denního věštce, jenž psal jako vždy samé nezajímavé věci. Starší bruneta na dívku zaměřila pohled svých ledových očí a pousmála se, přičemž složila noviny na stůl.
"Dobré ráno, Nataly," odpověděla s mírným úsměvem. "Psala jsi rodičům, kdy přijedou?"
"Poslala jsem s dopisem Trima, ale ještě se nevrátil," odpověděla Nataly a nabrala si na talíř vejce a opečený toustový chleba. Trim byla přezdívka pro jejího výra, Prince Trimora, kterého dostala k jedenáctým narozeninám. O chvíli později se s hlasitým "puf" objevila malá domácí skřítka, uklonila se a pak svá velká světlá očka barvy stříbrné mlhy ne nepodobné patronům, upřela na Nataly.
"Slečna si bude přát?" zeptala se uctivě a uhladila si svou bílou tógu.
"Jistě, dones mi čaj, nějaký ovocný," informovala skřítku a dále si jí již nevšímala, místo toho se začala věnovat své snídani. A skřítka byla brzy zpět, donesla i porcelánovou konvici s čajem a hrníček s erbem jejich rodu - pentagramem v kruhu tvořeným tělem urobora. "Děkuji, Luno, můžeš se vrátit ke své práci," řekla Nataly jen tak mimochodem a skřítka se s další hlubokou úklonou a prásknutím přemístila zpět do kuchyně.
Byť někteří kouzelníci po vzoru té neuvěřitelně otravné bojovnice za práva domácích skřítků, Hermiony Weasleyové, začali protestovat proti stávajícímu "otrockému" systému, některé - obzvláště čistokrevné - rodiny se stále držely zažitého principu. A ať se domníval jakýkoli mudlorozený o čemkoliv, praví kouzelníci věděli, že domácí skřítkové po svobodě netouží, ba naopak, že se jí velmi obávají a je pro ně spíše trestem nežli odměnou. A výjimky jsou tu, aby pravidla potvrzovaly, nikoliv bořily stávající systém.
Po snídani se Nataly vydala zpět do svého pokoje, kde z police sundala naleštěné a pečlivě upravované koště, Nimbus 2030, které sic nebylo nejnovějším modelem, ale dalo se očekávat, že ten získá ve druhém ročníku, jen co se dostane do famfrpálového týmu. Svým místem tam si totiž byla téměř jista - již pouze málo mladých kouzelníků měli takové možnosti tréninku jako ona a navíc měla dle všeho přirozený talent pro létání. Zkontrolovala stav koštěte a pak se vydala na zahradu.
Počasí bylo pro let opravdu perfektní a tak se bez delšího váhání posadila na koště a odrazila se nohama od země. Užívala si, jak jí jemný vánek začal čechrat vlasy, když vyletěla výše a pak poměrně líně obkroužila dům, než se pořádně rozvzpomněla na ten pocit, což však nebylo příliš těžké. Za chvíli se tedy již přitiskla k násadě koštěte a vrhla se daleko vyšším tempem vzhůru, kde těsně před ochranou bariérou zastavila a spustila se zase zběsile dolů, když v tom spatřila o kousek dále letět velkého bílo-béžového ptáka a tak zamířila své sově naproti.
Trimor vesele zahoukal a posadil se Nataly na rameno, načež složil svá obrovská křídla a zahleděl se na dívku očima, která měla každé jiný odstín. Ta se snesla na koštěti až před dveře a teprve, když odložila koště, odvázala výrovi od nohy malý kousek pergamenu.
Drahá dcero,
S otcem tě vyzvedneme v rodovém sídle přesně v půl třetí odpoledne. Očekávám, že již budeš připravena na cestu do Příčné ulice a následně zpět do našeho domu.
Tvá milující matka,
Edith Fergustonová.
Nataly se ani nepozastavila nad formálností dopisu, u její matky bylo toto vystupování naprosto běžné, protože jak říkával její otec; krev Blacků se nezapře. "Luno!" zavolala raději skřítku, která se objevila téměř v tu samou chvíli.
"Ano slečno?" uklonila se drobná skřítka.
"Dones tohle babičce a dohlédni na to, abych měla ve dvě sbaleno na cestu," přikázala a podala útržek pergamenu skřítce, načež opět sáhla po koštěti a dříve, než se skřítka přemístila, už byla zpět ve vzduchu.
"Paní Melisso, váš syn a jeho paní již dorazili před bránu," oznámila Luna přesně v očekávanou dobu, jen co se přemístila do salónku.
"Dobře," kývla hlavou Melissa. "Nataly, počkej tady, za chvíli jsme zpátky," informovala ještě vnučku a vydala se ven ze salónku, aby přivítala svého syna a taktéž aby si s ním měla šanci promluvit o samotě. Prvně do domu tedy zavítala samotná Edith Fergustonová, černovlasá vysoká žena, která si i v rodinné atmosféře zachovávala svůj obvyklý aristokratický postoj.
"Přeji krásné odpoledne, matko," pronesla nacvičeně neutrálně Nataly, načež však již do místnosti vstoupil i Anthony a Melissa. "Otče!" to vyslovila daleko veseleji a spiklenecky na taťku mrkla, protože přílišná familiárnost byla něčím, co její matka zrovna nemusela.
"Ahoj zlatíčko." Naopak, Anthony Ferguston nikdy příliš takovéto zbytečnosti neřešil, pokud nebylo potřeba, což ve společnosti své rodiny rozhodně nebylo.
"Jak sis užila návštěvu u Melissy?" zeptala se Edith, spíše jen tak pro formu.
"Byla to příjemná návštěva," pousmála se Nataly a zvedla se od stolu, protože očekávala, že Edith se zde nebude chtít zdržovat - nebo spíše, že by Melissa svou snachu v domě příliš dlouho nestrpěla. Nepřátelství její babičky a matky bylo všeobecně známým faktem, který už nejspíše nehodlaly změnit.
"V tom případě, děkuji, Melisso, že jsi nám jí pohlídala, nyní však již vyrazíme," promluvila opět Edith dle očekávání, takže se všichni tři vydali ke krbu a nabrali si trochu letaxu. Jako první do zelených plamenů vstoupila Edith se slovy: "Příčná ulice" avšak Anhtony i Nataly se ještě chvíli zdrželi.
"Díky babi, bylo to skvělé... snad brzy zase přijdu," objala dívka babičku a pak si vzala zase svůj kufr a po vzoru matky vstoupila do krbu. "Příčná ulice!" zvolala a pak už jen cítila, jak se kolem ní míhají obrazy místností, kolem kterých cestovala dále, než jí plameny téměř vyhodily v místnosti, kde spatřila taktéž svou matku, jak netrpělivě podupává nožkou. Rychle se tedy přesunula, aby zde mohl vystoupit i její otec a pak se všichni tři vydali do ulice, která byla - jako ostatně téměř vždy - velice živá.
Nákupem začali u hábitů a Nataly to brala s úsměvem, vzhledem k tomu, že tak mohla mít alespoň setkání s příliš přátelskou paní Malkinovou brzy za sebou. Dále ji už nemělo čekat nic nepříjemného, ovšem její otec se rozhodl pro taktický ústup před obtloustlou ženou, která si dle všeho neuvědomovala, že pusu může držet i zavřenou, pod záminkou, že raději zajde do Krucánků a kaňourů pro učebnice.
"Dobrý den drahoušku, ty určitě jdeš poprvé do Bradavic!" postarší čarodějka téměř zářila, když přicupitala k Nataly. "Tak to bude sada školních hábitů, čapka, rukavice z dračí kůže a samozřejmě plášť," mumlala si spíše pro sebe a pak na Nataly začala špendlit hábit. "V poslední době je tady hrozné vedro, to vám povím, ještě, že se nám zde podařilo zavést několik ochlazovacích kouzel, protože jinak bychom tady asi umřeli horkem," hovořila dále a když byla s hábitem hotova, začala s ukazováním čapek, jenž byly sic na pohled všechny stejné, ale výběrem Nataly zvládla strávit celých deset minut. U přezek na plášť to bylo tedy ještě obtížnější, protože madame pravděpodobně nikam nespěchala, na rozdíl od Edith, která mívala stále dosti na spěch. Tak se tedy nakonec přece jen z obchodu dostali dříve, než stihly být infikovány brebentivostí, kterou dle všeho trpěla postarší čarodějka.
Dalším místem, které tedy měli navštívit, byl krámek Ollivanderových, jenž zde - dle názoru Nataly -musel stát alespoň od dob dinosaurů, ovšem již sotva čitelný nápis na dveřích informoval o tom, že to zas tak vážné není... vždyť to jsou výrobci hůlek jen od roku 382 před Kristem. Nataly se posadila na jedinou židli v krámku a Edith svýma tmavýma očima pročesávala regály s útlými krabičkami, odkud se po chvíli vynořil muž, jemuž při pohledu na nové zákazníky zajiskřilo v očích. O chvíli později se kolem Nataly omotal očarovaný krejčovský metr.
"Dobrý den, takže Fergustonovi, už jsem si říkal, kdy se zde objevíte," pozdravil a začal vytahovat zabalené hůlky z regálů, vyskládal je na pult do úhledných komínků, a pak si vzal zpátky svůj metr, který se do té doby stále obmotával kolem Nataly. "Zkuste tuto," podal jí hůlku z hořejší krabičky a Nataly s ní mávla, načež se ty ostatní, které pan Ollivander vyskládal na stůl, rozletěly do všech stran.
"Tuto raději ne." Nataly během chvíle hůlka z ruky zmizela a nahradila jí další. A tak to chvíli pokračovalo, takže se Ollivander rozhodl nesnažit vracet všechny krabičky zpátky na jejich místa, protože to byl marný boj. Nakonec na moment zmizel a objevil se s další hůlkou, kterou otevřel a položil před Nataly. "Cypřišové dřevo, blána z dračího srdce, 13 palců dlouhá, málo ohebná a poměrně temperamentní," řekl a Nataly si všimla, jak očekáváním na chvíli přestal dýchat, než se toho kousku dřeva dotkla. Uchopila jí a mávla, načež z hůlky vytrysklo mnoho zelených a modrých jiskřiček, které se začaly třepetat vzduchem, jakoby tančily. V Ollivanderových očích šly vidět podobné jiskřičky radosti a byl div, že nezačal tleskat jako malé dítě. Podobná radost se zjevila i v očích Nataly, když pozorovala jiskry, ovšem to přerušila svým hlasem Edith.
"Chováte se nenormálněji než obvykle, pane Ollivandere, copak je ta hůlka zač?" zeptala se totiž znenadání a s nadstandardní hladinou jízlivosti.
"Mno... říkal jsem, že je poměrně temperamentní. Ta hůlka totiž dosud kopla každého, kdo jí uchopil do ruky," vysvětlil pan Ollivander, jako by si tónu ženy nevšiml, a Nataly si hrdě prohlédla svou novou hůlku, která se jí zamlouvala čím dál více. Edith však jen zaplatila a vyvedla dceru ven z obchodu, protože ještě museli nakoupit ještě zbylé nutnosti, přičemž po cestě se k nim připojil Anthony, jenž již stihnul nakoupit a zmenšit veškeré potřebné učebnice.
Lékárna tedy byla posledním stanovištěm jejich dnešní nákupní výpravy. Všichni ihned zamířili k pultu, nad kterým viselo několik svazků bylin a na jehož okraji se nacházela velká skleněná láhev se švabíma očima. "Dcera jde poprvé do Bradavic a bude potřebovat sadu přísad do lektvarů," vysvětlil Anthony hned na úvod prodavači a ten hned věděl, co má hledat - nejspíše proto, že prvňáčků tady bylo každý rok dosti a jen málokdo věděl, jakéže přísady má konkrétně koupit.
Nákupy tedy byly zvládnuty a celá rodina se vypravila do Děravého kotle, odkud se již letaxem dostali do malého domku na okraji Londýna, ve kterém už dlouhou dobu bydleli. Nataly ihned zmizela ve svém pokoji, aby zjistila, co si to vlastně přinesla za knížky a taktéž doufala, že si najde nějaké kouzlo, které by se mohla naučit při příští návštěvy její babičky, protože na to, aby si mohla zkusit nějaká jednoduchá kouzla, rozhodně nemínila čekat až do začátku školního roku. Ony ty bariéry byly totiž výhodné nejen z hlediska uschování existence sídla v tajnosti.
Editace: Úprava s pomocí korektorky Miu.