Změna plánu

Hadí dědic - HAD - III.

<<< Kapitola II.

Zhruba čtyřicetičlenná skupinka prvních ročníků se nahrnula do velké síně pod dohledem profesorky Scamanderové - poměrně mile vypadající skoro padesátileté čistokrevné čarodějky, které by však její věk odhadoval málokdo, s téměř bílými vlasy do půli zad. Mnoho z jedenáctiletých dětí, které vedla, vypadalo poměrně vyděšeně - přece jen, bylo zde i mnoho mudlorozených, kteří nejspíše nikdy neviděli ducha, natož tolik průhledných těl pohromadě, či jednoduše to bylo tím, že většina osazenstva síně si nováčky zvědavě prohlížela.

Profesorka však došla až před profesorský stůl a na čtyřnohou stoličku položila kus oděvu, který vypadal, jakože už mu k úplnému rozpadu příliš nechybí. Moudrý klobouk měl k majestátnosti a vznešenosti z doby Zakladatelů opravdu velice daleko - špinavý a odřený, navíc v některých místech i potrhaný vypadal jako něco, co by si na sebe většina lidí dobrovolně nenasadila.

Poté, co si studenti i profesorský sbor vyslechli úvodní píseň klobouku, profesorka Scamanderová všechny obeznámila s tím, co se bude dít a hned začala s prvním jménem. Nataly nervózní nebyla, věděla dosti jistě, že se dostane do Zmijozelu a takových jedinců, kteří buď si byli svou kolejí jistí, nebo jim výběr klobouku byl lhostejný, bylo poměrně dosti.

 "ZMIJOZEL!" Jen co to zaslechla, otočila se směrem ke stoličce, od které právě s klidem a elegancí odcházela malá hnědovláska a přidala se ke stolu, kde seděli Hadi. Následovali dva Havrani a Nataly začala vnímat, kdo všechno ke stolku přichází, aby měla alespoň trochu přehled. Hloubání ve vlastních myšlenkách jí stejně již omrzelo a tohle byl správný čas k tomu, aby našla své budoucí spojence.

"Butlerová, Sandra!" znělo další jméno z úst profesorky Scamanderové.

Z davu vyšla bledá blondýnka, která nepůsobila zrovna odhodlaně, dle všeho se taktéž bála rozhodnutí o své koleji. Klobouk jí spadl na hlavu a zastavil se o nos, načež následovala chvíle ticha, než se dívka mohla s tichým výdechem odebrat ke stolu Zmijozelských.

A po třech Morčatech se objevil další Zmijozel. Nevýrazný hnědovlasý chlapec se odebral ke stolu Zmijozelských s určitou obavou, ovšem ti jej přivítali alespoň nyní poměrně vřele. Nataly však věděla, že projevit slabost znamená velice špatný start - ovšem to byla starost pana Duncana, že?

"Fergustonová, Nataly!" Místností konečně zaznělo její jméno. A tak se vydala ke stoličce s hlavou vztyčenou. Pokud měla tato dívka nějaké pochyby o tom, kde skončí, udupala je cestou na hrad. I její postoj vyjadřoval to, že pro Nataly bylo zařazování jen nutnou formalitou. Což taktéž potvrdil hned v následující chvíli i Moudrý klobouk, který jí zčásti zakryl i oči, když dopadl na její hlavu, takže se nemohla pořádně rozhlédnout po místnosti.

"Ach... Jistěže vím, co s tebou, dědičko Sidheag. Dotáhneš to daleko, to je jisté..." pronesl v její hlavě jen o chviličku dříve, než na celou síň zahlásil: "ZMIJOZEL!" a Nataly bez toho, aby dala najevo překvapení a radost - protože i přes sugesci tady jemné obavy byly - se vydala ke stolu, od kterého byl slyšet mírný zdvořilý potlesk jejích nových spolužáků.

Nataly se usadila tam, kde měla nejblíže k stolu profesorskému, jakéžto místo bylo vyhrazeno pro nováčky. Když se rozhlédla po stolech, pochopila však, že snad jako jediní, Zmijozelové si udržují stále nějaký systém. Nejstarší studenti seděli nejblíže ke dveřím, a postupně se přecházelo až k nováčkům poblíž profesorů. Což se rozhodně nedalo říci o ostatních kolejích - většina z nich byla rozházena tak, jak se jim zrovna zamanulo a Nataly by byla přísahala, že mezi Mrzimorskými zahlédla i jeden černo-rudý hábit. Jak typické... pro Nebelvíry prostě pravidla neplatí, ušklíbla se v duchu a pak se zaměřila zpět na prvňáky a jejich zařazování. K všeobecnému očekávání se totiž do Zmijozelu dostali postupně i Flint a Grant, jejichž křestní jména Nataly nepostřehla a neměla chuť zjišťovat.

"Hugnesová, Tanya!" Ozvalo se už však další jméno a Nataly tak neměla možnost se přesunout v úvahách ke klanu Malfoyových a jejich schopnostem vylhat se ze všech problémů a stále si udržovat pár plných trezorů. Pohlédla k nepříliš výrazné dívce s pečlivě upravenými blonďatými vlasy svázanými v culíku, která se zrovna tanečním krokem vydala ke stoličce. Moudrý klobouk na její hlavě chvíli zůstal, než po krátkém napjatém tichu konečně pevně rozhodl:

"ZMIJOZEL!" A dívka se stejnou elegancí, s jakou přicupitala, zase odtančila přímo k jejich stolu, od kterého se již ozýval potlesk, k němuž i Nataly sama přispěla.

"Vítej mezi námi," pronesla směrem k ní, když se dívka posadila na stoličku vedle. Ta s mírným úsměvem pokynula a frázi jí opětovala, než se otočila s úsměvem na tváři zpět k nováčkům.

A po nějaké době už Nataly zaslechla i Malfoyovo jméno a tak se podívala za oním bledým aristokratem, byť nebyl důvod pochybovat o rozhodnutí Klobouku.

"ZMIJOZEL!" Ozvalo se hned poté, co se dotkl Malfoyovy hlavy a ten se tedy ihned zase zvedl a pokračoval k jejich stolu, usadivši se naproti, vedle svých nohsledů, kteří mu hlídali místo mezi nimi.

"Dle očekávání," pronesla Nataly s úsměvem, když se Malfoy usadil.

"Samozřejmě," ušklíbl se, ale pak pohodil hlavou zpět ke Klobouku a úsměv se mu roztáhl na tváři. "A koukněme se, kdopak to přichází," upozornil hned poté, a Nataly koukla po další studentce. Dlouhé černé vlasy, kroutící se kolem obličeje v jemných vlnách a oříškové oči jí už od začátku někoho připomínaly, ale až o chvíli později jí došlo, že podobnou osobu spatřila na některých fotografiích z McShaw Manor.

"Rebečina dcera," pronesla s naprostou jistotou. "Počkat... ona je Potterová?" uvědomila si o chvíli později s tím, že přec před chvílí hlásila profesorka Scamanderová Lilien Potterovou. Samozřejmě, že Nataly netušila, jak se Rebečina dcera jmenuje, protože nikdo nevěděl, kam ta ženská zmizela, poté, co jejího dědu poslala do Azkabanu a zbaběle zmizela z povrchu zemského pod rouškou lží, které pro ni spředlo bystrozorské oddělení. Samozřejmě, slyšela nějaké drby o tom, že se zamilovala do syna křížence Pottera, ale to, že si jí nakonec ten blázen opravdu vzal, pro ni bylo velkým překvapením. Jak se zdálo, plány zrádců vlastní krve měly v poslední době očividně zelenou - obrazně řečeno, samozřejmě, protože někdo, kdo zradí vlastní rodinu, by neměl být zván Hadem - a Rebecca by se měla smažit v nejhorším okruhu pekla za to, že loajalitu Zmijozelu takto pošpinila. Ale ne, ona místo toho dostane pocty a úcty celé té zkažené společnosti. Je mi z nich nanic. A její dcera... typická princeznička s nosánkem nahoru. Miláček kouzelnické společnosti, zvyklý dostat vždy vše, co chce. A nikdo to nevidí. Nenajde se nikdo, kdo by viděl, jak zkažená je. Nataly svými myšlenkami plynně přešla od Rebeccy k Lilien a zpět, bez toho, aby mezi matkou a dcerou dělala rozdíly.

"Očividně," ušklíbl se Malfoy, sledujíc to představení, které už chvíli trvalo. "Vypadá to na dalšího nafoukaného Nebelvíra, jak jsem řekl," usoudil po chvíli, ale ona si přestávala být jistá. Váhá... ale je to Potterová. Nemůže se dostat jinam než do Nebelvíru, takže se uklidni, Nataly! přikázala sama sobě, když si vzpomínala na to, co jí babička o Rebecce povídala. Věděla moc dobře, že Melissa svou dceru stále milovala, což šlo znát z každého jejího slova jí se týkajícího. Mluvila o jejích dávných úspěších ve škole; o tom, jak byla šťastná, když dostala prefektský odznak. Ale ne... tahle holka má od Zmijozelu daleko, ať už její matka byla kýmkoliv... usoudila nakonec, ale jen co se jí podařilo se uklidnit, Moudrý klobouk, kterého by aktuálně nejraději roztrhla vejpůl, pronesl slovo, které jí zničilo iluze o skvělých sladkých školních létech, a nechalo po nich jen hořkou pachuť:

"ZMIJOZEL!"

A u stolu Hadů nikdo netleskal. V celé místnosti nebyl jediný člověk, který by se dal do potlesku. Protože ta dívka, která kráčela ke stolu Zmijozelských, byla Potterová. A někteří vyvolení věděli více, než jen to. Malfoy a Nataly věděli taktéž, že to není jen zatracená Potterová, ale taktéž dcera krvezrádkyně Rebeccy, jedné z nejúskočnějších Zmijí, co kdy tuhle kolej navštěvovaly a jež nakonec prokázala, že její špinavá duše si nezaslouží mít s Hady nic společného.

Nataly zaskřípala zuby a propálila svou sestřenku nenávistným pohledem. Jo... hodně zajímavý rok, usoudila s pohledem přikovaným k té malé zrádkyni, jejíž matka všechno zkazila. Zničila Natalinu rodinu. Pošpinila jejich jméno a čest. A pak se provdala za Pottera, nemusejíc nést následky svých činů, ba co víc, žijící si jako jedna z nejvlivnějších žen kouzelnické Británie.

---

 "První ročník, seřaďte se!" Poté, co skončila hostina - při které se Nataly dosti nacpala po dni stráveném ve vlaku, kde toho mnoho nesnědla, přičemž jejím posledním jídlem byla snídaně, takže její apetit nebyl nic neobvyklého - je zavolal všechny k sobě jeden ze starších Hadů, jenž měl na prsou připnut prefektský odznak, a který právě mrknul na Malfoye, za což svého spojence Nataly obdařila zamračeným pohledem.

"Simon Greengrass, pátý ročník," pronesl Malfoy v odpověď, což by většina lidí nepochopila, ona však měla dostatečný přehled, aby jí došlo, že je to Malfoyův bratranec, či něco takového. Typicky Malfoyovské... vecpat se na všechny důležité místa. Raději následovala prefekta z velké síně směrem do sklepení.

Chvíli se skupinka proplétala chladnými podzemními chodbami, až sama Nataly pojala podezření, že pro první dny bude potřebovat nějaký plánek, aby se dostala zpět do ložnice. Nakonec však dorazili před, na první pohled obyčejnou, kamennou zeď, jakých bylo zde v podzemí více než dosti. "Supra omnes," pronesl však prefekt bez zaváhání tak, že jej slyšeli jen ti, kdož byli zrovna blízko něj. V tu chvíli zeď přestala být překážkou a odsunula se tak, aby odhalila vstup do další podzemí chodby, na které se již však nacházel zářivě zelený Zmijozelský koberec se stříbrnými okraji. Greengrass vstoupil do chodby a vedl je dále, načež zabočil doprava a před mladými Hady se rozprostřela Zmijozelská společenská místnost v celé své kráse.

Byl to velmi prostorný pokoj se třemi ebenovými stoly obklopenými židlemi ze stejného materiálu, který osvětlovala záře svící, jež však byly začarované tak, aby plápolaly zeleným plamenem a dokreslovaly tak atmosféru, kterou podporoval taktéž výhled ze začarovaných oken do hlubin jezera, v němž se odrážely hvězdy. Kromě toho tady bylo i několik zelených křesel, které se nacházely v rohu místnosti a mohutný krb, nad kterým visel portrét samotného Salazara Zmijozela - Nataly jeho podobiznu hned poznala - který je všechny obdařil mírným úsměvem a pokynutím hlavy, které mu Greengrass opětoval a pak se otočil ke studentům, jež si stále prohlíželi pokoj. Po posledních Háďatech se objevila i další ze starších studentů. Blonďatá dívka s pomněnkovýma očima byla ještě vyšší než první prefekt a brzy si sama vzala slovo.

"Věnujte mi všichni pozornost!" zvolala prefektka a mladí Hadi do jednoho umlkli, byť si dosud poměrně živě vyměňovali názory na jejich společenskou místnost, která byla rozhodně působivá, tajemná a okouzlující. "Mé jméno je Agate MecMor a jsem zde studentkou šestého ročníku a také prefektkou Zmijozelské koleje," představila se a její hlas měl v sobě značnou dávku autority. "Proto právě na mě zbyla milá povinnost vás všechny jménem naší kolejní ředitelky, paní Parkinsonové, přivítat v této koleji a všem z vás připomenout, že jsme Zmijozel," pokračovala dramaticky a přeměřila si studenty pohledem z očí, které teď byly dosti chladné, na pomněnky rozhodně. "Máme svou pověst, dámy a pánové. Dokážeme si ze všech kolejí vzít to nejlepší a přidat k tomu jednu jedinečnou vlastnost - lstivost. My jsme ta kolej, která své studenty vede k velkým skutkům, ale taktéž k pospolitosti. Žádná kolej není tak loajální jako Zmijozel, protože Hadi drží vždy při sobě. Proto na vás apeluji, aby vaše spory neopouštěly podzemí. A vězte, že ti, kdo nectí pravidla Zmijozelu se ocitnou v nezávidihodné situaci," pronesla na konec svého monologu. 

Nataly se ušklíbla. Tohle bude chtít značnou dávku lstivosti, ale... od toho jsem Had, ne? usoudila, ale to už McMorová hlásila, který ze starších studentů má na starosti nováčky mezi Hady. Malfoy samozřejmě byl svěřen Greengrassovi, což prakticky znamenalo, že prefektovi nezbyla žádná práce navíc, jak to jistě bylo v plánu. Překvapivý tedy nebyl ani fakt, že Nataly si vzala na starosti právě starší prefektka: "Dobře, Fergustonová... věřím, že pravidla znáš a kde co najdeš, taky tušíš," pronesla MecMorová bez okolků a Nataly pouze kývla. "Takže, heslo pro tento týden je Supra omnes a mění se každý týden, pokaždé jej předem vyvěsím na nástěnce. Nemyslím si, že tobě je nutno připomínat, že do Zmijozelu se nikdo cizí nedostal už pár set let a stejně tak jej nikdo nenašel, takže by bylo dobré, kdyby se tento fakt neměnil," pronesla s jistou ležérně skrytou výhružkou.

"Nemám obavy, že bych měla pokušení to měnit," odpověděla odhodlaně mladší dívka.

"To je jen dobře. A abych nezapomněla... večerka je pro první ročníky v devět. A teď tak trochu mimo téma... Potterová, co o ní víš?" zeptala se prefektka a Nataly si teprve teď uvědomila, že to byl asi pravý důvod pro to, aby si ji vzala na starosti ona sama. To vypadá jako potvrzení jisté domněnky.

"Dcera zrádkyně Rebeccy, nebo se mýlím?" optala se nevinně.

"Takže ti to řekli. Dobře. Jen tě musím znovu upozornit, že to, co jsem řekla, jsem myslela vážně. Nikdo z nás není zrovna nadšený, že je tu, zvláště, když jejím otcem je Potter, ale venku nesmí být nic vidět. Veškeré spory zůstanou mezi těmito zdmi, rozumíme si?"

"Nathair go deo glan," pronesla Nataly jako svůj souhlas, čímž si vysloužila úsměv MecMorové, než odešla. Ano, Hadi jsou navždy čistí. Nepotřebujeme ještě oslabit naši pověst teď, když už je díky ní nahnutá, pomyslela si a pak se rozhlédla kolem. Většina nováčků, a vlastně i někteří starší studenti, zamířili do ložnic. Ovšem k ní mířil někdo, koho zde rozhodně neočekávala, a tedy jej musela při zařazování přehlédnout.

"Anoj," pronesl ten černovlasý kluk z vlaku. Ano, ten kluk, co se rozplýval nad obyčejným zvětšovacím kouzlem. A tak se svět zřítil do záhuby... usoudila Nataly s pohledem na dosti sebevědomém hochovi, který nevypadal vyvedený z míry tím, kdeže skončil. Nebo si neuvědomil, že se někde musela stát sakra velká chyba! Mudlovský šmejd Hadem?! Bradavice jdou do kytek... tedy přesněji řečeno pod kytky, pokud tohle není ten dobrý scénář, ve kterém se pouze zbláznila ta vychytralá hučka...

 "Co chceš?" zeptala se bez okolků. "Pokud máš vůbec potuchy o Zmijozelu, pak jistě víš, že ses právě ocitl v jámě lvové a je jedno, jak ironické to může být vzhledem k tomu, že jsi neskončil u nafoukaných Nebelvírů či v kterékoliv jiné zpropadené koleji," informovala jej ostře. Ne, nehodlala si zadělávat na problémy tím, že bude nějak zvláště podporovat onen mudlovský mor, který se šířil společností a drtil jejich zvyky pod záminkou rovnoprávnosti, která byla pouze likvidací čistokrevných rodů a hlavně jejich starých tradic.

On se však jen pousmál. "Právě proto jsem tady. Fergustonová, že?" zeptal se nevinně a právě v té hrané nevinnosti, byť to byl další paradox, spatřila opravdového Hada. Ani nepotřebovala slyšet jeho další slova, aby věděla, co po ní chce. A on to dle všeho věděl taky. "Takže jaká je cena tvého mlčení? Mimochodem - William Thorn jméno mé." Nakonec to vypadá, že ho tu ta hučka nehodila jen tak bezdůvodně či ze sadistických choutek... uvědomila si ona a na její výraz se rozjasnil.

"Nataly Fergustonová, přesně tak. A jelikož jsi dle všeho opravdu Zmijozel, tak řekněme, že mi pouze dlužíš laskavost," pronesla s úsměvem. "Takže vítej mezi Hady, Thorne." S těmi slovy se otočila a zamířila do ložnic. Dnešní den nakonec nebyl až tak špatný, jak se po zařazování mohlo zdát.

Kapitola IV. >>>