Co když člověk může ztratit sám sebe? Co když přestane vědět, co iniciuje on sám a co způsobí prášky, které do sebe nacpal? Jak můžeme vědět, kdo vlastně jsme, když chemie, která nás obklopuje, ovlivňuje veškeré naše jednání? Nebo snad přeháním? Že by to nebylo až tak zlé, že bych opravdu jen měla nějaký vážný psychický problém

 [ Článek přesunut z původního blogu ]

Rozhodla jsem se vyjádřit svůj názor na jedno dílko, které není oficiální knihou, avšak i jakožto "pouhá fanouškovská tvorba" mě nadchlo. Příběh "Dokud dýchám, doufám" zveřejněný na stránkách fanfiction.potterharry.net mě okouzlil, donutil mě se smát a nakonec i plakat. Proto si myslím, že je to ten příběh, který je pro mou drobnou "recenzi" vhodným kandidátem, a navíc, na něčem začít musím...

Nejspíše ztrácím víru...

Chtěla jsem tu práci napsat, opravdu chtěla, ale bohužel zjišťuji, že ne kvůli sobě. Protože proč já bych něco takového psala? Vždyť mě je příjemnější psát povídky,

Drobné ohlédnutí za mou vlastní minulostí... a důvod mého pochopení všech, kdož ubližují a vyžívají se v bolesti druhých. Krátká myšlenka vložena do veršů, honba za mocí a štěstím v neštěstí ostatních, která nemá smysl... 

Tak schválně? Co myslíte, že dělá Ver, když se opravdu nudí? No přece blbosti... a zde jest dokumentace k těmto šílenostem. Abych pravdu řekla, je to takový můj hokus-pokus, aneb experiment, který má dokázat, že opravdu na žádné fotce nedokážu vypadat tak nějak ucházejícně. A to ani v případě, že si ji sama naplánuji. Však jinak mě naštěstí taktéž nikdo moc nefotí, nejsem totiž zrovna oblíbeným terčem amatérských fotografů (jež navíc v rodině ani nemáme), snad díky své fotogeničnosti, jež je... no, radši nemluvit. 

Pozor! Tento článek byl psán v pomatení mysli stále zmateného šílence Ver... ta však zešílela, proto jí prosím neberte vůbec na zřetel!
Čtení (a sledování) tohoto článku (a fotek v něm obsažených) jest umožněno puze na vlastní nebezpečí. Hrozí vážná újma na psychice člověka...