Prý existovala... říká se to, avšak nikdo tomu nevěří. Nikdo si ji nepamatuje. Nikdo ji nezná. Kdo je ona? Nic. Nemá jméno. Neexistuje. Říkejte jí Nicota, říkejte ji Prázdnota, nebo jí nijak neříkejte. Jí na tom přec nezáleží, neb ona není, ne?

Drobné ohlédnutí za mou vlastní minulostí... a důvod mého pochopení všech, kdož ubližují a vyžívají se v bolesti druhých. Krátká myšlenka vložena do veršů, honba za mocí a štěstím v neštěstí ostatních, která nemá smysl... 

Ne, opravdu nemám náladu pohřební, nejsem smutná a nejsem naštvaná, jsem právě neobvykle veselá, byť (m)učitelé se činí a zasypávají nás prací. Proto tak trochu nechápu, jak se mi v hlavě mohla zrodit zrovna tato "báseň", ale chci se o ni podělit a doufám v nějakou konstruktivní kritiku, jelikož nejsem žádný poeta, ba naopak: Poezie je pro mě věcí dosti záhadnou. A ne, nesouhlasím s těmi, co považují Temnotu za zlo, svou ochránkyni budu bránit do posledního dechu, ač... samozřejmě, nepočítám s tím, že by mnoho lidí tuhle básničku posoudilo jako dílo plné euforie.

Tentokráte opravdu "básnička" psaná ze smutku. Nic pozitivního v ní nehledejte, je plná žalu a bolesti. To byly totiž emoce, které mi včerejší noci nedaly spát a donutily mě dříve, než ulehnu, sepsat toto...

Opět báseň... opravdu netuším, jak to dělám, ač vím, kde je námět této. V hodině češtiny, v Třech legendách o krucifixu, konkrétně v jedné scéně z prvního příběhu, dle kterého taktéž dostala název. V které části a který charakter mě tak zaujal, pravděpodobně tušíte a budete vědět jistě po prvních slovech. A ano, lze z toho vidět i fakt, že nedávno jsem četla Quo Vadis, což mě dosti ovlivnilo...